On a ona. Keenlyside a Jaho, dvě pěvecké hvězdy
„Barytonista se chová nenuceně, hraje celým tělem, zpívá vemlouvavě – a projevuje spontánní komický talent.“
„Krásným číslem byla árie Luisy – operní výjev zřídkakdy slýchaný.“
„Dueta zazpívali jako skutečné dramatické výstupy.“
Pěvecký recitál Simona Keenlysidea a Ermonely Jaho nabídl ve středu v Obecním domě pražskému publiku umění operního matadora a umění nové mladé hvězdy. Barytonista a sopranistka se ovšem potkali – nejen reálně v několika duetech, ale i pomyslně: ve schopnosti během chvilky zaujmout posluchače a komunikovat s nimi. A program doprovázený rozhlasovými symfoniky sympaticky obsáhl i některé neoposlouchané árie.
Britský pěvec je v navazování kontaktu s publikem naprostým mistrem. Na pódiu se chová zcela nenuceně, hraje celým tělem, zpívá naléhavě a vemlouvavě – a když jde o komickou roli, projevuje spontánní talent. Osobně je spíše typem plebejce. Ermonela Jaho navazuje kontakt jinak – velmi emotivně a v gestech vznešeněji, stylizovaněji. Pravá operní diva s výraznými pomalými pohyby rukou; když doprovází vysoké tóny, její prsty směřují vzhůru a ustrnou v malebné pozici. Keenlyside působí naopak až neklidně, hyperaktivně, pomáhá si rukama, vyjadřuje jimi jako při rychlé řeči důrazy. Pravou by si měl dokonce víc hlídat, jde už skoro o tik. Ale zpívá – a to je samozřejmě podstatnější – i ve svých jen těžko uvěřitelných skoro šedesáti nádherně bezchybně, hladce, vitálně a naplno. Rozdává hudební radost, sílu a energii.
Už první okamžiky Keenlysideovy přítomnosti v sále naznačily, že nejde o sólistu, který na pódiu odtažitě odzpívá své číslo a zase odejde. Během orchestrálního prologu k Leoncavallovým Komediantům přišel střední uličkou Smetanovy síně. Měl kabát a klobouk a vypadal v první chvíli jako opozdilý posluchač. Až když začal vystupovat po schůdcích na pódium, ukázalo se, že má co do činění s programem… A pak začal pěvecký i herecký „koncert“. Výstup Tonia zahrál a zazpíval jako propracovanou, velmi přirozenou jevištní studii, podepřenou impozantní kantilénou včetně nejvyšších tónů. Hlasově je typem příbuzným například Thomasi Hampsonovi, tedy lahodným, kulatým a měkkým, vyrovnaným a stejným ve všech polohách. Ale temperamentem jde Keenlyside dál. Ukázal to ostatně i ve ztvárnění vzrušených emocí introvertního Renata z Verdiho Maškarního plesu a ještě víc ve výstupu Jaga z Verdiho Otella – tam mnohem dramatičtějším způsobem, který stylově jako protějšek zcela odpovídal těžšímu hrdinnému tenoru, jaký bychom hypoteticky čekali, pokud by se měla v tu chvíli objevit na koncertě i titulní postava… A v paměti zůstane způsob, jakým si pohrával s Desdemoniným šátkem, který v opeře později přinese žárlivému Otellovi zkázu. K méně často uváděným áriím patřila dlouhodechá „Vision fugitive“, kterou zpívá Herodes v Massenetově opeře Herodiade; měla působivý tah a pěkné nuance v dynamice. Pěkné momenty přinesly i árie z oper Hoffmannovy povídky a Zazá – v Offenbachovi kantilénu s violoncelly, v Leoncavallovi působivou, velmi přirozeně zvládnutou agogiku.
Sopranistka dala svým áriím k dispozici hlas dole v témbru temnější a nahoře jemnější, přiměřeně silný, čistý, zatím nijak dramatický, hlas schopný výrazové naléhavosti, hlas nicméně občas vzbuzující úvahy o jemnosti hranic té nejdokonalejší intonace. Jako Čo-Čo-San vyjádřila dychtivost i tragiku, jako Desdemona v Ave Maria – v pouhé první polovině obvykle uváděné a nahrávané rozsáhlé scény – dokázala udržet krásné pianissimo. Pro úlohu Tosky a Adriany Lecouvreur nemá takový objem hlasového fondu jako umělkyně, pro které už z takových rolí nevede cest zpět; obdařila je proto vedle dostatečně uvěřitelného napětí i podtextem zranitelnosti. Krásným číslem byla árie Luisy z 3. dějství stejnojmenné Charpentierovy opery: nejen díky interpretaci s přesvědčivou agogikou, ale i díky barvitě instrumentované a melodické hudbě; jde o operní výjev zřídkakdy takto slýchaný. Když přidávali, zazpívala sopranistka kouzelnou árii Lauretty z Pucciniho komedie Gianni Schicchi a barytonista neodolatelně pobavenou árii Figara z Figarovy svatby.
V duetech spojili Ermonela Jaho a Simon Keenlyside síly opravdu kongeniálně. Zazpívali je jako skutečné dramatické výstupy, zahráli je, dali jim psychologii nebo humor v míře opravdu nadprůměrné. Ať šlo o vážnou scénu Violetty a otce Germonta před přestávkou, o odlehčenou scénu z Lehárovy Veselé vdovy v oficiálním závěru večera, nebo o Giovanniho a Zerlinu v přídavcích. Opera a opereta byla jedním žánrem, pódiová zkušenost s rolemi byla v uvolněnosti znát. Simon Keenlyside se naplno projevil jako skutečný živel, který improvizuje a baví se tak, že partnerku doopravdy rozesmál.
Albánko-americká pěvkyně Ermonela Jaho, momentálně slavná zejména jako Violetta a Čo-Čo-San, vystoupila v Praze poprvé. Simon Keenlyside potřetí – pro agenturu Nachtigall Artists zpíval v české metropoli už v letech 2015 a 2017. Jeho nejčastějšími rolemi jsou Don Giovanni a Rigoletto, otec Germont ve Verdiho Traviatě, Almaviva v Mozartově Figarově svatbě nebo Wolfram ve Wagnerově Tannhäuserovi. Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Łukaszem Borowiczem doprovázel sérii bezmála dvou desítek různorodých čísel zaangažovaně a odhodlaně, nicméně často v až příliš vysoké dynamice – a nejméně v jednom z těch choulostivějších míst zejména ve smyčcích – ve Verdiho Otellovi – opravdu slyšitelně nesjednoceně. Doprovod operních recitálů je dost těžký a opravdu nevděčný úkol… Ostatně, ani dirigent to neměl jednoduché – především barytonista při zpěvu chodil po pódiu v takovém měřítku, že bylo třeba se z dirigentského stupínku ohlížet opravdu hodně do stran a dozadu.
Celý večer měl nicméně díky charismatu obou sólistů předpokládaný průběh, kombinující obecné posluchačské potěšení z vrcholného pěveckého umění, vědomí o poznání dalšího repertoáru a radost z jedinečnosti dvou konkrétních umělců. Nekonečný seriál recitálů, organizovaných Nachtigall Artists už po léta, se nemůže vyčerpat – na světovou scénu ještě stále přicházejí a budou určitě přicházet noví a noví adepti toužící dosáhnout k nejvyšším metám. Setkávání s nimi je opakovaným zdrojem krásné síly.
Foto: Petr Dyrc
Příspěvky od Petr Veber
- Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Káťa Kabanová tak trochu komorně
Více z této rubriky
- Bez hudby je člověk smutný, na operu jít je nutný!
- Brilantní Prokofjev Jana Mráčka a strhující Sibeliova Sedmá v Hradci Králové
- Dvě premiéry jednou ranou. Česká filharmonie svého posluchače nešetřila
- Krásný dech Belfiata
- Košický Král Roger zůstal stát na půli cesty
- Na Hromnice o festival více. Pochvala jeho dramaturgii
- Pražští komorní sólisté zahájili cyklus koncertů Mistři souzvuku
- Příjemný a pohodový Český filharmonický sbor. Otazník nad tím Piazzollou…
- Beethovenova Devátá v bratislavské Redutě v lehkém, téměř bezstarostném modu
- Kouzelná flétna Barbory Horákové má víru v člověčenství. Vídeň aplauduje