„Můj táta je více než třicet let sbormistrem a mě vždycky hrozně štvalo, když nám doma v obýváku neustále hrály sbory a já to musel poslouchat.“

„Moje první ‚regulérní‘ dirigování byl pak koncert 4xM, což byl streamovaný koncert, který jsme dělali za covidu. Tam jsme vybrali čtyři muzikály – Fun Home, Rent, Vlasy a Probuzení Jara.“

„A co se mi na Fun Home líbí nejvíc? Určitě ta úžasná niternost a emotivnost celé hudební stránky. Myslím, že ta se musí dotknout opravdu každého.“

Pavel Režný je jednou z nejvýraznějších osobností plzeňského muzikálového souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla. Po absolvování JAMU v Brně, obor muzikálové herectví, obdržel jako zpěvák a herec řadu nominací na prestižní divadelní ocenění, za rok 2019 pak získal cenu Thálie za roli „Smrti“ ve slavném rakouském muzikálu „Elisabeth“ Sylvestera Levaye a Michaela Kunzeho s českým textem Michaela Prostějovského. Působnost Pavla Režného však nezůstává pouze v pěvecké rovině. Na plzeňské konzervatoři studuje obor dirigování pod vedením Jiřího Štrunce a má za sebou už kompletní hudební nastudování úspěšného muzikálového představení Fun Home. Právě ‚Pavel Režný jako dirigent‘ je hlavním tématem rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Pavle, my jsme se dnes příznačně sešli o pauze mezi dvěma reprízami Fun Home; muzikálu, který máš, co se týká hudební složky, v podstatě celý na svědomí ty. Jak ses vlastně dostal od zpěvu a herectví k dirigování?

Nikdy by mě popravdě nenapadlo, že budu dělat zrovna dirigování, protože asi jako každé dítě jsem hlavně nechtěl dělat to, co dělají rodiče. Můj táta je totiž (krom toho, že zároveň učí na vysoké škole) více než třicet let sbormistrem a mě vždycky hrozně štvalo, když nám doma v obýváku neustále hrály sbory a já to musel poslouchat. Ale shodou náhod se pak stalo, že díky absolvovaným dvěma cyklům v ZUŠ na klavír jsem byl během studií na JAMU často k dispozici spolužákům nebo v rámci ročníkových prací jako klavírista/korepetitor. Takže ten můj vztah k hudbě byl stále více formován do takového toho sepjetí klavíru se zpěvem, i ve smyslu, že jsem třeba občas řekl „teď ještě nezpívej“ nebo „tady nastup“ a podobně.

Když potom přišel Lumír Olšovský a dozvěděl se, že hraju takhle na klavír (a nejspíš i to, že mám tátu sbormistra), tak hned první rok, když jsme dělali pořad s pásmem koled a písniček pro dětské domovy, azylové domy a domovy seniorů, jsem dostal na starost, abych to ty lidi naučil. Tam bylo tehdy potřeba hlavně ukázat nástup a zavření. Táta mi přes videohovor ukazoval základní schémata na tři a na čtyři, protože jsem vůbec do té doby netušil, jak se to dělá… Takhle jsem tedy začal a zjistil jsem, že mě to baví.

Pak se v roce 2018 začalo dělat „Co takhle svatba, princi“ a tam šel zase Lumír do neuvěřitelného „risku“, za který mu jsem vděčný, kdy zadal nám, hercům ze souboru, že to máme nastudovat sami. Režii dělal Lukáš Ondruš, choreografii moje žena Charlotte a hudební nastudování jsem dostal na starost já. Byly tam potřeba různé úpravy při převádění filmové verze do muzikálu a já jsem řešil s aranžérem Erichem Ciompou jednotlivé písničky a sděloval mu svoje požadavky, jak chci, aby vypadaly. Ikonickou píseň „Když se načančám“ jsme třeba převedli trošku do jazzového nádechu nebo jsme vložili do děje různé odkazy na slavné melodie. Například zvukaře Tomáše Lorence napadla fanfára k příchodu krále, která začíná jako Pochod impéria z Hvězdných válek a podobně. V tomhle muzikálu sice po hudebním nastudování už orchestr hraje sám bez dirigenta, ale já jsem to všechny musel naučit – zpěváky, sbory, sám jsem to i korepetoval.

A pak jsem dostal od Lumíra příležitost dělat asistenta režie se zaměřením na hudební nastudování u Billyho Elliota – to bylo v roce 2019. Tam jsem fungoval hlavně jako spojka mezi zvukaři, dirigentem a režisérem. V divadle je totiž komunikace mezi těmito velkými složkami dost složitá, protože většinou nemají čas scházet se a synchronizovat jednotlivé názory, takže taková spojka se pak docela hodí. Na scéně jsem pak už spolupracoval nejvíc se zvukaři, především při nastavování portů. Asistenta režie jsem pak dělal ještě o rok později v Green Day‘s American Idiot, který je pro změnu na Malé scéně. Tam bylo opět potřeba řešit i hudební složku, nejen vzhledem k americkému režisérovi Stevu Josephsonovi.

Moje první „regulérní“ dirigování byl pak koncert 4xM, což byl streamovaný koncert, který jsme dělali za covidu. Tam jsme vybrali čtyři muzikály – Fun Home, Rent, Vlasy a Probuzení Jara. Pěvecké a hudební nastudování jsem dělal ze tří čtvrtin já a ze čtvrtiny Dalibor Bárta, dirigent muzikálového orchestru DJKT, autor hudby k novému původnímu muzikálu Kozí válka. Já jsem pak z toho dirigoval dvanáct písniček a ve zbylých čtyřech jsem zpíval, ty zase dirigoval „Borek“.

Fun Home byl tedy první muzikál, který ti byl takto svěřen ke kompletnímu hudebnímu nastudování?

Ano, Fun Home jsem poprvé dělal úplně komplet sám a moc si za to vážím Lumíra Olšovského, že mi tu důvěru a příležitost dal. Určitého konzultanta mi dělal Borek Bárta, který přišel na první zkoušku a nabídl svou pomoc, když si nebudu vědět s čímkoliv rady, ale jinak to nechával celé na mě, ať si to nechám ve svojí režii. Borek Bárta je společně s Kryštofem Markem takovým mým největším dirigentským vzorem. Obdivuju u obou jejich maximální přesnost a preciznost při práci, i když každý pracuje trochu jiným způsobem. Navíc oba dva píšou hudbu, také každý úplně jinou, ale oba skvělou. Snažím se je sledovat při práci a nasávat co nejvíc z jejich umění a dovedností, je to pro mě velká inspirace a škola.

V čem všem vlastně spočívá hudební nastudování muzikálového představení? Musíš se při něm držet striktně originálu, nebo máš možnost vkládat i vlastní invenci?

Nejdřív je potřeba samozřejmě setkání dirigenta s režisérem, aby si ujasnili svoje představy, základní nálady scén a tak dále. První zkouška s orchestrem je až někdy tři týdny před premiérou, takže do té doby se pracuje jen s herci a korepetitorkou, což byla v tomhle případě Monika Kudrnová. Ta mě mimochodem také velice dobře „vycepovala“, protože jako zkušená divadelní korepetitorka spolupracovala už s velkým množstvím dirigentů a velmi dobře věděla, co může fungovat a co ne. Takže v mých dirigentských začátcích má také neoddiskutovatelné místo.

Pak se musí dát dohromady sbory, sóla, říct jim, jak by to měli zpívat, jakým stylem, jakou mám představu… V podstatě funguju v hodně přeneseném slova smyslu jako takový učitel.

Ještě je důležité zmínit, že je rozdíl mezi hudebním a pěveckým nastudováním. U hudebního nastudování se jedná o nastudování celého kusu hlavně z hlediska orchestru a jeho spolupráce s herci. Ta detailní práce s textem, hudbou i celkově s postavou po hudební stránce, to je potom pěvecké nastudování. Já dělám ve Fun Home obojí. Samozřejmě jsou tam pak různé „přestavbovky“ nebo podkresová hudba, kdy je potřeba zkonzultovat vše s režisérem, aby to pasovalo do dané scény. Samotná práce dirigenta pak nespočívá jen v práci s orchestrem, ale taky v reagování na aktuální dění na scéně, kterému je potřeba přizpůsobovat tempo, nástupy a podobně.

Příprava orchestru je pak jasná – aby muzikanti hráli to, co mají, abychom se chápali v nástupech, abychom pomohli hercům předat divákům to, co je třeba. Mně vždy samozřejmě nejvíc záleží na tom, aby fungovaly ty nálady. Když se čtyři základní charaktery „rychle, pomalu, nahlas, potichu“ správně nakombinují, tak to u člověka vyvolá nějakou emoci – bez vyvolání emocí u diváka se divadlo ani dělat nedá. Když se to pak podaří propojit s choreografií, scénografií, tancem a nějakým tím „poselstvím“, tak to je pak ideální.

Co se týká vlastní invence, tak se samozřejmě snažím držet originálu, nejen kvůli licenci, ale taky proto, že autor to z nějakého důvodu takhle napsal. Nicméně jsou tam určitě rozdíly – jednak záleží, jak vnímá danou hru režisér, a potom také něco jiného umožňuje angličtina a něco jiného čeština. Tam je pak potřeba uzpůsobit i tu interpretaci jazyku – například ve Fun Home písnička „Changing my major“ je v originále v docela svižném tempu, které by však v češtině vůbec nevyznělo a nefungovalo. Proto já dávám pomalejší, niternější tempo, což i lépe sedí na malou scénu a malý komorní orchestr, se kterým to hrajeme. Ten malý orchestr sám o sobě pro mne tvořil velkou výzvu a vyznat se k tomu v nepravidelných taktech a rytmech, které se objevují v partituře prakticky od začátku do konce, to pro mne byla takhle „na startu“ velká dirigentská škola.

Po roce a půl, co je Fun Home uváděn na plzeňské Malé scéně: Je něco, co bys teď na hudebním provedení rád změnil, nebo ses naopak ujistil, že vše funguje přesně tak, jak má? A je něco, čím je pro tebe Fun Home po hudební stránce výjimečný?

To je asi představení od představení. Každý divák vnímá – a obzvlášť někteří naši fanoušci, kteří jsou natolik „šílení“, že jsou schopni přijít na každou z odehraných repríz –, že opravdu každé jedno představení je úplně jiné. Konstelace je pokaždé trochu odlišná, nálady jsou různé a vyjde to pokaždé jinak. I dneska přišla odpoledne jiná sestava muzikantů, než přijde večer, mění se herci, mění se děti. Takže někdy jsem spokojený moc, někdy je to o něco horší. To je ale kouzlo okamžiku a divadla. Ale co se týká nějakého obecného pojetí, tak už si ani nepamatuju, jestli na začátku jsem po nich chtěl totéž, co teď, každopádně se to vyvinulo časem do tvaru, který si myslím, že velmi dobře funguje. Co můžu říct sám za sebe, tak na začátku jsem byl hodně „horlivým“ dirigentem, co se týká gest; vehementně jsem ukazoval každou malinkou notu. A jak Borek Bárta, tak pan Štrunc mi říkali, že vůbec není potřeba všechno „potvrzovat“, že stačí ukázat jen to důležité a muzikanti už sami ví… Takže se snažím v tom gestu trochu umírňovat. Hlavně, aby byl dirigent v klidu, věděl, kde je, a mohl kdykoliv zakročit v případě nějaké změny. Ale jinak si myslím, že co se týká temp, nálad a celkového pojetí, že bych to jinak nedělal, jsem takhle spokojený. A co se mi na Fun Home líbí nejvíc? Určitě ta úžasná niternost a emotivnost celé hudební stránky. Myslím, že ta se musí dotknout opravdu každého.

Na konzervatoři v Plzni studuješ dirigování u profesora Jiřího Štrunce, který je dlouholetým operním dirigentem nejen v plzeňském DJKT, ale také v pražském Národním divadle. Jak se u vás na hodinách potkává žánr opera s muzikálem?

V České republice je bohužel muzikál vnímán jako takový podružný, komerční žánr, který může dělat prakticky každý. Přitom v zahraničí je to úplně jinak, tam je muzikál naopak považován za královskou divadelní disciplínu. Muzikálový herec musí umět skvěle hrát, skvěle zpívat, skvěle tančit, ideálně také skvěle stepovat, šermovat, umět akrobacii… Když dneska jedu na West End nebo do Vídně, tak mě fascinuje, co jsou lidé schopni na tom jevišti dokázat. A samotné muzikálové tituly jsou velice náročné. Třeba Sweeney Todd nebo Sunset Boulevard – to jsou skutečně těžké party, kvůli kterým dokonce bývá obtížné sehnat záskok, pokud někdo z muzikálového orchestru vypadne. Dokonce i pan Štrunc když viděl partituru ze Sunsetu nebo z Orlanda (muzikál Pavla Trojana ml. a Terezy Březinové v rámci projektu INTRO), tak uznal, že na tom už je přece jen dirigentsky „co dělat“. Ale samozřejmě jako většina symfonických dirigentů má názor, že jakmile je v orchestru bicí souprava, tak tam není pro dirigenta žádná práce, protože to „šlape“ samo. Což je dejme tomu na jednu stranu pravda, na druhou stranu je muzikál velice rychlý a nekompromisní divadelní tvar, takže práce je tam i tak dost. Na hodinách ale běžně muzikálové partitury konzultujeme, pan Štrunc s tím nemá problém. Samozřejmě k tomu musím dělat i klasický repertoár, teď zrovna studuju partituru první Beethovenovy symfonie. Poslouchám nahrávky s Karajanem, Bernsteinem nebo Rattlem a vnímám, jak je každé to provedení úplně jiné. To mě na tom baví.

A měl bys třeba někdy v budoucnu chuť zkusit si dirigovat i něco klasického, třeba operu?

Mně tuhle otázku pokládali už u přijímaček, co vlastně od toho studia očekávám. Jestli mám ambice dirigovat jednou filharmonii, nebo chci zůstat u muzikálu.

No a já si myslím, že je dobře, že se teď „hrabu“ v těch klasických symfonických věcech. Pan Štrunc samozřejmě ví, že jako klavírista jsem se nesetkal s jiným klíčem, než houslovým a basovým, takže mě učí číst a hrát violový klíč, učí mě hrát horny, klarinety, ideálně samozřejmě třeba číst pravou rukou violu, levou rukou hornu, a podobné „hrůzy“. Takže to je takový ten um, který je moc fajn mít. Učím se jednotlivé zvuky nástrojů a jak s nimi pracovat a samozřejmě studuju symfonický materiál. Protože skutečně když je tam ta souprava, tak na dirigentovi jsou de facto „jen ty nástupy“, ale když se pak objeví nějaké symfonické části, tak se mi ta zkušenost s klasickou partiturou velmi hodí.

Co se týče opery, já mám trošku problém s tím, že jako muzikálový interpret mám trochu posunuté hranice toho, co u zpěvu lze a nelze. U nás není problém třeba zpívat zavěšený hlavou dolů, vleže, v běhu, což je v opeře naprosto nemyslitelné. Takže se obávám, že bych asi neuměl být v tomhle směru shovívavý a předpokládám, že by mi to tam zároveň ani neprošlo. Pro mě navíc operu zatěžkává možná zbytečně velký patos té „vážnosti“, s jakou se přistupuje k titulům a hlavně k interpretům, což si myslím, že je trochu škoda. Ale kdybych byl někdy osloven, jestli bych nemohl zaskočit jako dirigent opery, tak bych se tomu určitě nebránil a přijal to jako výzvu.

Co bych si zadirigoval velmi rád, je symfonický orchestr. Teď k tomu nejspíš dostanu i příležitost se symfonickým orchestrem „Tremolo“ Dalibora Bárty. Na to se velmi těším.

Jaký další dirigentský projekt v nejbližší době chystáš?

Já už teď diriguju každou zvukovou zkoušku Kozí války (muzikál Dalibora Bárty a Václava Bárty st.), kde jsem dělal asistenta hudebního nastudování, a jsme předběžně domluvení, že po prázdninách bych tzv. „oprašovačku“ dělal já a od příští sezóny už bych občas dirigoval i samotná představení. Ale to se musím hlavně domluvit s režisérem inscenace Lumírem Olšovským. Podobně mám vlastně nastudovaný i muzikál Něco shnilého, s tím, že kdyby se cokoliv stalo, byl bych schopný jako dirigent zaskočit. Co se týká nějaké úplné novinky, tak zatím o dalších podobných příležitostech, jako byl Fun Home, nevím, to se budeš muset zeptat Lumíra. Určitě ale budeme dělat zase koncert Jsme muzikál, což jsou čísla z muzikálů, které z různých důvodů nejspíš nebudeme mít možnost uvést, a tam mi už bylo naznačeno, že bych zase dostal na starost pěvecké nastudování, což obnáší i dirigování s korepetitorem v rámci zkoušek. Pěvecké nastudování jsem dělal vlastně i nedávno u koncertu k narozeninám Michaela Prostějovského.

Nedávno se uskutečnil brněnský zájezd s posledním představením Elisabeth. Dirigoval ho supervizor vídeňského muzikálu Michael Römer, který má na starost kvalitu vídeňských muzikálů po celém světě. Má za sebou obrovské množství inscenací a mimo jiné stáž na Julliardu v rámci studií, je opravdu neuvěřitelný. Tak jsem nadšený, že jsem mohl zase nasát nějakou inspiraci. Už jednou jsem s ním měl možnost konzultovat partituru právě u Fun Home. Poučil mě mimo jiné, že dirigent musí být především výborný klavírista, mít dobré uši, a dobrou představu. Tak se snažím vzít si to do budoucna co nejvíc k srdci.

Foto: Irena Štěrbová, Alžběta Huclová, Martina Root, Facebook P. Režného, DJKT (Facebook)