„Do pátého ročníku soutěže se přihlásil rekordní počet účastníků – 95 violistů z 32 zemí.“

„Je pravda, že tradice violových soutěží není bohužel u nás ani ve světě zatím tolik rozšířená jako těch pro jiné nástrojové skupiny. To může částečně vysvětlovat zatím malý zájem našich violistů o soutěžení v domovském hlavním městě.“

„Zajímavostí je, že pro všechny čtyři finalisty byla toto první zkušenost s orchestrem a nutno říct, že ji zvládli skutečně se ctí.“

Ve dnech od 28. září do 1. října se konal již pátý ročník Mezinárodní violové soutěže Oskara Nedbala. V sále Pražské konzervatoře se po prvním nahrávkovém kole sešlo osmnáct mladých violistů z celého světa, aby již naživo poměřilo své schopnosti ve druhém a třetím kole soutěžního klání. Zakladatelkou a ředitelkou soutěže je renomovaná česká violistka Kristina Fialová, předsedou poroty byl profesor z Královské hudební akademie v Kodani Tim Frederiksen. Finálové kolo zaznělo stejně jako v loňském roce za doprovodu orchestru, tentokrát jím byla Plzeňská filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho.

Violová soutěž, nesoucí ve svém názvu jméno jednoho z nejslavnějších žáků Antonína Dvořáka, významného skladatele, dirigenta a violisty Oskara Nedbala, už přes svou krátkou existenci poměrně pevně zakotvila mezi vyhledávanými světovými soutěžemi pro mladé violisty. Do pátého ročníku soutěže se přihlásil rekordní počet účastníků – 95 violistů z 32 zemí. Radost z úctyhodných čísel lehce kalí smutný paradox, že z České republiky se v tomto roce nepřihlásil jediný účastník. Je pravda, že tradice violových soutěží není bohužel u nás ani ve světě zatím tolik rozšířená jako těch pro jiné nástrojové skupiny. To může částečně vysvětlovat zatím malý zájem našich violistů o soutěžení v domovském hlavním městě. Tento neblahý stav se naštěstí začíná měnit k lepšímu, a to nejen díky soutěži Oskara Nedbala, ale nově také díky Mezinárodní hudební soutěži Pražského Jara, ve které letos poprvé v historii soupeřili violisté.

Z pětadevadesáti videonahrávek vybrala pětičlenná porota ve složení Tim Frederiksen (Dánsko), Péter Barsóny (Maďarsko), Lech Antonio Uszynski (Švýcarsko/Polsko), Kristina Fialová a Jan Pěruška (ČR) osmnáct soutěžících, postupujících do druhého, již živě probíhajícího kola. Mezi nimi nejmladší účastnicí byla teprve šestnáctiletá Xunyu Zhou, která předvedla ve druhém kole tak suverénní a přesvědčivý výkon, že jí poslal až do finále. Společně s ní postoupili také sedmadvacetiletá Maria Rallo Muguruza ze Španělska, osmadvacetiletý Duleen van Gunsteren z Holandska a dvaadvacetiletá Héloise Houzé z Francie.

Den před finálovým podvečerem se na půdě Pražské konzervatoře v Pálffy paláci konal Masterclass členů poroty, následovaný koncertem loňského laureáta Takehiro Konoe v doprovodu klavíristy Stanislava Gallina.

Finálové kolo s orchestrem se konalo v neděli 1. října od sedmnácti hodin. Soutěžící měli na výběr ze dvou violových koncertů – C. Stamitze – Koncert č. 1 D dur, nebo F. A. Hoffmeistera – Koncert D dur. Stamitze si vybrala jediná Héloise Houzé.

Zajímavostí je, že pro všechny čtyři finalisty byla toto první zkušenost s orchestrem a nutno říct, že ji zvládli skutečně se ctí. Účast publika byla oproti loňskému ročníku poměrně vysoká, což soutěžícím vytvořilo mnohem příjemnější atmosféru, než kdyby měli hrát pro prázdný sál. Po úvodním slově porotkyně a ředitelky soutěže Kristiny Fialové, která mimo jiné ohlásila divákům, že mají všichni o finálovém večeru možnost hlasovat pro cenu publika, už zavládlo v sále ticho a napjaté očekávání.

Jako první vystoupila španělská soutěžící Maria Rallo Muguruza. Nelehkého úkolu zahajujícího hráče se zhostila velmi dobře. Sólistka se snažila o velké dynamické kontrasty, bohužel občas její piana už trochu zanikala ve zvuku doprovodného orchestru. Jinak ale předvedla hudebně i technicky přesvědčivý výkon, zvláště třetí věta zazněla s potřebným „drajvem“ a energií.

Druhé vystoupení náleželo šestnáctileté Xunyu Zhou z Číny. Mladičká violistka na pódiu působila jako zkušená a sebevědomá sólistka. Zvukově i technicky byla velice přesvědčivá, jen škoda, že za celou dobu svého vystoupení se jí nezměnil výraz v obličeji, i když v rámci maximálního soustředění je to určitě pochopitelné. V každém případě ale velké bravo za takto vyspělý výkon v daném věku.

Druhá polovina finálového večera působila dle mého názoru uvolněněji, co se týká sólistů i orchestru. Osmadvacetiletý holandský violista Duleen Van Gunsteren zahrál s velmi muzikálním projevem a energií. Na pódiu působil suverénně a svobodně a zvuk jeho nástroje se opravdu mohutně nesl sálem, aniž by působil jakkoliv ostře nebo nepříjemně. Druhá věta jeho Hoffmeistera byla dle mého názoru nejzdařilejší ze všech tří provedení. Škoda, že pak zvolil pro třetí větu pocitově „o fous“ pomalejší tempo, než by skladba potřebovala – sázka na jistotu byla v případě tak kvalitního hráče, jakým bezpochyby je, možná zbytečná. Jinak vynikající výkon, silný zvláště v kantilénových částech.

Jediný Stamitzův koncert zazněl až na úplný závěr finálového večera. Přednesla ho sympatická, teprve dvaadvacetiletá soutěžící z Francie Héloise Houzé. Po drobné počáteční nervozitě se naplno projevila sólistčina přirozená muzikalita a její vystoupení patřilo k vrcholům večera. Velmi dobře působil její kontakt s orchestrem i uvolněný úsměv, který její vystoupení ještě více rozsvítil. Není divu, že cena publika nakonec putovala právě k ní.

Porota se nakonec rozhodla první cenu neudělit, zřejmě nezkušenost všech finálových soutěžících s vystoupením s orchestrem o stupínek srazila závěrečné bodové hodnocení. Druhou cenu obdržela Héloise Houzé z Francie, dělená třetí cena připadla Duleenovi Van Gunsterenovi z Holandska a Marie Rallo Muguruze ze Španělska. Xunyu Zhou z Číny získala titul laureáta soutěže. Čestná uznání získali soutěžící, kteří se neprobojovali do finále – Brian Isaacs z USA a Sarah Strohm reprezentující Německo a Švýcarsko. Zvláštní cenu za nejlepší provedení díla Bohuslava Martinů získal Brian Isaacs, cenu za nejlepší provedení díla Oskara Nedbala dostala Sarah Strohm. Cenu Pirastro vybojovala Jimin Jang z Jižní Korey.

Foto: Zdeněk Chrapek