„Paul Lewis je typem klavíristy spíše introvertním, v gestech i mimice rezervovanějším, nicméně ve zvukovém i technickém provedení naprosto brilantním.“

„Od první chvíle dokázal dirigent Petr Popelka držet neskutečné napětí v dramaticky tísnivé atmosféře.“

„Úlevně pozitivní a radostná hudba po nádherném, avšak depresivním Novákovi účinkovala jak pravý balzám na duši. Český filharmonický sbor Brno renomovaného sbormistra Petra Fialy jednoznačně potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších světových sborových těles.“

Závěrečný koncert Dvořákovy Prahy se letos nesl v duchu dvojího kulatého jubilea. Johannes Brahms „slaví“ v tomto roce 190 let od svého narození, Český (Československý) rozhlas zase sto let své existence. Samozřejmě tedy poslední festivalový večer nemohl patřit nikomu jinému než právě Symfonickému orchestru Českého rozhlasu v čele s jeho šéfdirigentem Petrem Popelkou. Koncert, který se konal 25. září od dvaceti hodin ve zcela zaplněné Dvořákově síni Rudolfina, přenášel živě Český rozhlas Vltava, vysílán bude následně i v zahraničních rozhlasových stanicích partnerské sítě Eurorádia. Večerem provázela moderátorka Jana Trojanová a publikum si mohlo vychutnat mimořádný hudební zážitek.

Celý večer byl dramaturgicky koncipován v brahmsovské linii – první polovině vévodil Brahmsův První klavírní koncert d moll, který společně se SOČRem přednesl britský klavírista Paul Lewis. Lewis je mezinárodně ceněný zejména pro svou interpretaci Ludwiga van Beethovena, je mimo jiné držitelem Řádu britského impéria, tří cen Gramophone a mnoha dalších významných ocenění. Jeho jméno je také úzce spjato s Wigmore hall, kde je pravidelným interpretem komorní hudby a absolvoval tam již více než sto koncertů. Vzhledem k tomu, že dílo Johannesa Brahmse na Beethovenův odkaz přímo navazuje a speciálně První klavírní koncert je Beethovenovou symfonickou tvorbou silně inspirován, volba interpreta zde byla naprosto logická. Koncert zahájil orchestr bouřlivým, energickým a zvukově barevným úvodem, který skvěle navodil atmosféru pro vstup sólisty. Klavír vplul do orchestrální předehry nenápadně, ale se zvukovým půvabem. Ve chvílích, kdy se klavír ocitá sám bez orchestru, rozeznívá Lewis naplno svou lyrickou kantilénu, od provedení pak naplno ukazuje své mistrovské ovládnutí nástroje. Velmi niternou interpretaci druhé věty vystřídalo energické rondo, kde sólista i orchestr nabídli strhující emoční i zvukovou gradaci. Paul Lewis je typem klavíristy spíše introvertním, v gestech i mimice rezervovanějším, nicméně ve zvukovém i technickém provedení naprosto brilantním.

Do druhé poloviny zařadila dramaturgie dva české hudební velikány – Antonína Dvořáka, jehož vazba na Johannesa Brahmse je zcela jasná (vzájemně si byli ve své době inspirací i konkurencí) a Vítězslava Nováka, který je jakožto jeden z Dvořákových nejnadanějších a nejoblíbenějších žáků logickým doplněním celého dramaturgicky kompaktního programu.

Novákova symfonická báseň De profundis po pauze byla doslova zjevením. Skladbu, jejíž název je v překladu Z hlubin, komponoval skladatel v pravděpodobně nejtěžším období svého života – během okupace Československa německými nacistickými vojsky. Novák své dílo věnoval českým válečným obětem z let 1939 až 1945 a koncentrace emocí od těch tragických až po ty nadějeplné je v této skladbě snad hmatatelná. Od první chvíle dokázal dirigent Petr Popelka držet neskutečné napětí v dramaticky tísnivé atmosféře. Svým typickým charismatickým a inspirativním projevem dokázal Popelka strhnout celý orchestr k naprosto mimořádnému výkonu. Skladba, která je náročná zejména ve smyslu výstavby celku, vyzněla ve Dvořákově síni Rudolfina vskutku impozantně. SOČR pod rukama Popelky rozkvétal, zvukově narůstal a zase odcházel v neskutečných dynamických kontrastech, dirigent poutal fantastickou gradací. Finálové připojení varhan v náhlém rozsvícení do durové tóniny se rozlilo sálem jako paprsky slunce po divoké bouři. Klobouk dolů před Popelkovým bravurním nastudováním tohoto ne tolik známého, emocemi nabitého Novákova díla; v dirigentově živelné interpretaci zapůsobilo skutečně ohromujícím dojmem.

Závěrečné Te Deum Antonína Dvořáka přišlo jako „třešinka na dortu“. Úlevně pozitivní a radostná hudba po nádherném, avšak depresivním Novákovi účinkovala jak pravý balzám na duši. Český filharmonický sbor Brno renomovaného sbormistra Petra Fialy jednoznačně potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších světových sborových těles – zvuková jednolitost a vyrovnanost a dynamická škála byly skutečně fascinující. I sólové vstupy sopranistky Simony Šaturové a basisty Jozefa Benciho držely tu nejvyšší úroveň hudebního vyjádření. Nádherně kulatý a čistý soprán Simony Šaturové se skvěle doplňoval s Benciho velkolepě zvučným basem. Dirigent Petr Popelka opět prokázal svou mimořádnou schopnost držet pevně v rukách rostoucí napětí a vyburcovat orchestr i sbory k maximálnímu nasazení až do velkolepého vítězného závěru. Nadšený ohlušující potlesk, který se nesl sálem, byl naprosto zaslouženým poděkováním za nádherný a povznášející večer, který přes svou více než dvouhodinovou délku neztrácel na intenzitě. Promyšlená a kompaktní dramaturgie koncertu v kombinaci se špičkovými výkony všech interpretů vyústily v nevšední hudební zážitek.

********

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská, Petr Kadlec