„Koncertní mistr Petr Zdvihal rozsvítil vroucný tón s okouzlující lyričností a nádherně dokreslil čarovnou atmosféru zamilovaného příběhu.“

„Je neskutečné, jak Petr Popelka dokáže i ty nejzapeklitější šifry moderní hudby rozklíčovat.“

„Zařazení orchestrální aranže proslavené komorní skladby byl jistě odvážný počin.“

Dvanáctého února se v Rudolfinu uskutečnil další z koncertů oslavujících letošní Rok české hudby. V ryze českém programu se představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým šéfdirigentem Petrem Popelkou. Sólistou večera byl íránsko-americký cembalista Mahan Esfahani, který provedl českou premiéru díla Miroslava Srnky pro cembalo a orchestr „Standstill“. Kromě toho na koncertě zazněla Pohádka Josefa Suka a netradičně zpracovaný Smyčcový kvartet „Z mého života“ letošního jubilanta Bedřicha Smetany – v aranži maďarsko-amerického skladatele a dirigenta George Szella.

Program koncertu rozhlasového orchestru byl tentokrát dramaturgicky velmi pestrý – od tradičního Suka přes soudobého Srnku až po Smetanu v úpravě z 20. století. Koncert otevřela orchestrální suita Pohádka – slavná hudba Josefa Suka k Zeyerovu pohádkovému dramatu Radúz a Mahulena. Toto poetické dílo o věrné lásce prince Radúze a princezny Mahuleny není třeba českému publiku představovat. O popularizaci tohoto pohádkového dramatu se postaralo především jeho filmové zpracování z roku 1970 s Janem Třískou a Magdou Vašáryovou v hlavních rolích. Čtyřvětá programní suita se nese v pozdně romantickém slohu, charakterově se opírající o děj dramatu. Suitě dominuje proslulé houslové sólo, objevující se v první a poslední větě jako jakýsi leitmotiv lásky Radúze a Mahuleny. Sólového partu se ujal koncertní mistr SOČRu Petr Zdvihal, jehož vroucný tón se rozsvítil nad orchestrem s okouzlující lyričností a nádherně tak dokreslil čarovnou atmosféru zamilovaného příběhu. V závěrečné větě Runy kletba a jak byla láskou zrušena předvedl celý orchestr emocionální i zvukovou gradaci ve vášnivém dialogu mezi oběma stranami orchestru. Není divu, že hned první skladba večera byla oceněna nadšenými výkřiky „Bravo!“.

Hudební skladatel Miroslav Srnka působí v současné době jako profesor kompozice v německém Kolíně nad Rýnem. Tam měla také premiéru jeho skladba Standstill pro cembalo a orchestr. Standstill v překladu znamená nehybnost, klid nebo zastavení. Srnka psal tuto kompozici v průběhu covidové pandemie a posluchač v ní může nalézt určité analogie k této podivné době.

Pokud zrovna nepatříte mezi velké fanoušky soudobé hudby, pak mohu velmi zodpovědně doporučit: Pokud na „soudobku“, tak jedině s Popelkou. Je neskutečné, jak Petr Popelka dokáže i ty nejzapeklitější šifry moderní hudby rozklíčovat a vystavět tak, že i beznadějně tradičním posluchačům naservíruje nové kompozice takovým způsobem, že pokud se do nich vyloženě nezamilují, alespoň si je se zájmem poslechnou. Stejně tak se dělo i v jeho nastudování cembalové koncertantní skladby Standstill. Ještě před samotným provedením české premiéry Srnkovy skladby si šéfdirigent SOČRu vzal slovo a s velkým entuziasmem poučil publikum o nadcházející kompozici. To, že se soudobá hudba často setkává s rozpačitým přijetím publika, přičetl na vinu interpretům, konkrétně tomu, že ji nedokážou dostatečně dobře posluchačům zprostředkovat. Srnkovo Standstill pro cembalo a orchestr označil za úžasně barevné dílo, zkomponované v originálním hudebním jazyce této výrazné osobnosti současné generace českých skladatelů. Upozornil také na neobvyklost, že každý člen smyčcové sekce má svůj vlastní part, což vytváří přímo labyrint zvuků, podbarvující exponovaný part sólového cembala.

Úvod skladby ctil bezezbytku její název – zazněl zde jediný osamocený dvojhmat cembala, opakující se následně do ticha, jako první jednoduchý motiv. K němu se začaly přidávat smyčce, ovšem jejich nástroje zůstaly prozatím „spát“ a k překvapení všech vytáhli houslisté i violisté z kapes maličké harfičky (při bližším pohledu se ukázalo, že jde o strunkovou část klasického kráječe na vejce). Drnkání bylo v sále sotva slyšitelné, pro posluchače to byl více vizuální než sluchový vjem, logicky mi tedy naskočila myšlenka, jaký zážitek asi mohli mít posluchači stanice Vltava, která koncert živě přenášela… Tyto pocity se objevily během provedení Srnkova kusu vícekrát, například u vlnění plexisklovými pláty, které opět zaujalo více oko než ucho. Přesto byla zvukomalebnost celého díla jeho hlavní devízou. Zaujaly mě zvukové „vlny“, kdy se jeden kratičký motiv přeléval postupně celým orchestrem, příjemným oživením byly melodické bicí nástroje, které rozbíjely určitou jednobarevnost orchestru. Cembalista Esfahani měl bezpochyby technicky velice náročný part, který sestával z přerývaných pasáží velmi rychlého sledu not. Co bylo zpočátku možné zahrát extrémně hbitými prsty, na to nastoupila v průběhu skladby celá sólistova předloktí. Úplné finále patřilo virtuózní cembalové kadenci, která však byla provedena v rejstříku, který zcela utlumil zvuk strun a bylo tak slyšet pouze rychlé klapání kláves. Přestože si publikum vteřinku nebylo jisté, zda skladba už skončila, následný bouřlivý potlesk potvrdil, že Srnkovo Standstill si své posluchače jistě najde.

Druhá polovina koncertu patřila Bedřichu Smetanovi, který by v letošním roce oslavil dvousté narozeniny. Smetanova tvorba je pro většinu Čechů téměř zlidovělá – pravděpodobně u nás neexistuje nikdo, kdo by ani jednou nezaslechl alespoň část Mé Vlasti či Prodané nevěsty. Jedním z pilířů Smetanova díla je i Smyčcový kvartet č. 1 „Z mého života“. Toto silné autobiografické dílo mapuje život skladatele až po osudné ohluchnutí, ohlašované nepříjemným hvízdavým zvukem, který nepřeslechnutelně zazní v poslední větě. Maďarský skladatel a dirigent George Szell byl po svém několikaletém působení v čele Nového německého divadla v Praze nadšeným propagátorem Smetanovy hudby v USA, kam koncem třicátých let emigroval před německými nacisty. Smetanův první smyčcový kvartet přepracoval Szell pro symfonický orchestr a právě v této podobě jsme jej nyní mohli slyšet v podání SOČRu. Zařazení orchestrální aranže proslavené komorní skladby byl jistě odvážný počin, vezmeme-li v úvahu, že není jednoduché interpretovat niternost komorního kvartetu velkým orchestrem tak, aby se zároveň nevytratil původní charakter díla. SOČR pod taktovkou Petra Popelky dělal maximum pro to, aby se tak nestalo. Jejich nasazení i ohromná dynamická škála, se kterou dílo interpretovali, dávaly jasně najevo, že v této hudbě se orchestr cítí jako doma. Je potřeba vyzdvihnout obdivuhodně klenutá sóla violoncellisty Pavla Ludvíka a hornistky Jany Švadlenkové v poslední větě, která pozvedla zážitek z celého provedení ještě o stupeň výš. Závěrečný nekončící a nadšený aplaus byl pak krásnou tečkou za krásným večerem.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický