„Andreas Scholl dokázal naprosto přesvědčivě vykreslit každý tón i frázi a také pomohl dostat náš obor tam, kde teď je.“

„Pokud zpěvák ví, co chce písní sdělit, přirozenost si ho najde sama.“

„Několik pozoruhodných děl mi přímo na tělo složil můj otec.“

Belgický kontratenorista Pieter De Praetere se specializuje na barokní hudbu, ale je také vyhledávanou osobností současného hudebního ale i činoherního divadla. Na univerzitě vystudoval literární vědu a následně zpěv na konzervatoři v Bruselu. Specializuje se na hudbu Händela, Pergolesiho, Bacha, Purcella či Vivaldiho a spolupracuje s řadou renomovaných souborů včetně souboru Musica Gloria, s nímž absolvoval řadu úspěšných evropských turné a se kterým na konci července vystoupí na Letních slavnostech staré hudby v Lobkovickém paláci v Praze. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mimo jiné prozrazuje, jak se speciálním typem hlasu zacházet, aby s věkem „zrál jako dobré víno“.

Prozraďte mi, jak se mladý muž rozhodne stát se kontratenoristou…

Když jsme s bratrem byli ještě malí, rozhodl se náš otec, který působil jako varhaník v naší vesnici a byl rovněž trombonista a skladatel, založit dětský sbor. Přesvědčil pár dětí ze školy a já jsem s nimi začal zpívat. Nejprve jsme dělali převážně liturgické věci, ale sbor se postupně rozrostl a stal se opravdu dobrým, já v něm navíc dostával menší sólové příležitosti. Později jsme už zpívali klasický repertoár – třeba Brittenovu Slavnost koled nebo Faurého Rekviem. Zároveň jsem chodil do hudební školy, kde jsem se věnoval hře na housle, přičemž zpěv byl mým druhým oborem. 

A pak přišla ta zlomová chvíle; když mi bylo asi třináct, začal se mi měnit hlas, nicméně protože v našem sboru bylo málo chlapeckých hlasů, zůstal jsem u sopránového oboru a ten jsem zpíval do osmnácti let. Teď s odstupem doby to zní dost zvláštně, ale tenkrát to bylo naprosto přirozené. 

Ředitel mé střední školy byl velkým milovníkem barokní hudby. A právě on mi dal asi v šestnácti letech CD s áriemi v podání Andrease Scholla. Dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy jsem si ho pustil ve svém pokoji. Byl jsem úplně v šoku – vůbec jsem netušil, že něco jako kontratenor existuje. Začal jsem zpívat spolu s ním, nahlas, a bylo to, jako bych se našel. Hned potom jsem šel za svým učitelem a řekl mu: „Takhle chci zpívat. Tohle chci dělat.“ 

Zvažoval jste někdy jinou životní cestu, než je zpěv?

Popravdě řečeno, už od začátku bylo jasné, že zpěv je pro mě to hlavní. Housle mi pomohly rozvíjet hudební sluch i intonaci, ale zpěv byl vždycky v popředí. Naše škola tehdy hodně tíhla k muzikálům, takže jsem si vyzkoušel i tenhle obor, ale od chvíle, kdy jsem uslyšel ono Schollovo CD, už pro mě žádná jiná cesta neexistovala. A přesto – když mi bylo osmnáct, ozvala se i druhá stránka mé povahy. Taková ta rozumná část, která mi říkala, že zpěvem se možná neuživím. Rozhodl jsem se proto studovat literární vědu na univerzitě v Gentu. Po studiích jsem začal pracovat v oblasti lidských zdrojů v automobilovém průmyslu, kde jsem zůstal šest let. Byla to skvělá škola života: naučil jsem se, jak fungují systémy, jak komunikovat s různými lidmi, jak se pohybovat v nepředvídatelných situacích.

Zpěv jsem ale nikdy neopustil. Před třicítkou mi ale lidé začali říkat: „Jestli se tomu chceš věnovat vážně, musíš tomu obětovat víc.“ A tak jsem ve dvaceti devíti letech dal výpověď, nastoupil na konzervatoř v Bruselu a od té chvíle se všechno rozběhlo neuvěřitelně rychle. Má pedagožka mi po čase doporučila, abych konzervatoř opustil a pokračoval ve vokálním i teoretickém vzdělávání na vysoké úrovni soukromě. Lépe než já tehdy chápala, co všechno takto poměrně pozdní změna kariéry obnáší – jak skloubit studium, finanční nezávislost a rychle se rozvíjející profesní dráhu. Dodnes jsem jí za její radu a podporu velmi vděčný.

Poslouchal jsem některé vaše nahrávky na YouTube a překvapilo mě, jak přirozeně váš hlas zní v porovnání s jinými kontratenoristy. Je to dar, nebo výsledek nějaké zvláštní techniky?

To je dobrá otázka. Přiznám se, že nejste první, kdo mi to řekl, a vnímám to jako kompliment. Nikdy jsem se nesnažil cíleně toho dosáhnout, ale myslím, že velkou roli v tom hrála výuka na konzervatoři, která byla nejen technická, ale i intelektuální. Pokud zpěvák ví, co chce písní sdělit, přirozenost si ho najde sama. Nikdy jsem se nesnažil svůj hlas nějak přikrášlovat. Mám pocit, že mnoho zpěváků se zaměřuje především na techniku a kvalitu zvuku – což je potřeba, ale samo o sobě to nemusí vždy vést k nejlepšímu výsledku. Já se snažím víc soustředit na to, jaký příběh vlastně vyprávím.

Posluchač, který má alespoň bazální znalost o sopránovém či tenorovém oboru, má celkem jasnou představu, jak se tyto hlasy s věkem vyvíjejí, ale u kontratenorů je to možná méně známé…

To je složité generalizovat, kontratenor je přece jen zvláštní hlasový obor. Nicméně je to téma, které mezi sebou probíráme s kolegy a mnoho z nich se shodlo, že mladý kontratenorový fond nemá dostatečnou podporu v nižších polohách falzetu čili těsně pod středním rejstříkem. Tam je hlas nejslabší, hůř se nese, chybí mu projekce. Když to řeknu laicky, není dost pevný most mezi klasickým a vysokým hlasem. A já to vnímám stejně. Mám dojem, že u altistek to tak často nebývá, protože jim se hlavový a hrudní rejstřík propojuje více přirozeně. U kontratenorů je přechod přes tento „most“ mnohem náročnější na nalezení a překlenutí. Ale jak stárnete, hlas se postupně usazuje a zakotvuje. Člověk si uvědomí, že ho nemůže tlačit ani lámat. Učí se, že síla nepřichází z tlaku, ale z rovnováhy. Pokud s ním zacházíte s respektem a péčí, tak hlas zraje jako dobré víno.

Které kontratenory obdivujete, zejména z těch současných?

Určitě již zmíněného Andrease Scholla, protože jeho práce na oratoriích a skladbách Johanna Sebastiana Bacha je pro mě inspirací. Dokázal naprosto přesvědčivě vykreslit každý tón i frázi a také pomohl dostat náš obor tam, kde teď je; a to je něco, co obdivuji. Určitě bych rád zmínil i Tima Meada z Velké Británie. Má velmi silný hlas, který je úplně jiný než ten můj, ale jeho bravurní árie zpívá s naprostou lehkostí a přirozeností. Poslední dobou se často mluví o nové generaci kontratenorů, kterým se říká „sopranisté“. Ti využívají falzetový rejstřík, ale zpívají v sopránové poloze. Mezi ty nejvýraznější patří Maayan Licht z Izraele, který je neuvěřitelně talentovaný a také Bruno De Sá z Brazílie

Velká část kontratenorového repertoáru vychází z rané hudby – co vás na renesanční a barokní hudbě nejvíc přitahuje?

Nejvíc mě fascinuje samotný zvuk a architektura té hudby. Také obdivuji, jak skladatelé přistupovali ke psaní pro lidský hlas. Obzvlášť u Bacha cítím, že skutečně rozuměl kontratenorovému hlasu; způsob, jak skládal, je perfektní pro mechaniku mého hlasového typu. Navíc tato hudba zažívá v dnešní době obrovský „boom“. Svět jako by se institucionalizoval – vznikají stále nové festivaly staré hudby, nové generace navazují na interpretační tradice a rozvíjejí je dál. To, že se vezu na jakési módní vlně, je pro mě velmi inspirující.

Máte nějaké zkušenosti s českými skladateli, například Janem Dismasem Zelenkou?

Zelenku mám moc rád, jeho hudba je skvělým příkladem barokní tvorby, která je blízká německému pojetí té doby, ale zároveň v ní cítíte ten typicky český, přesněji řečeno bohemikální rukopis. Ta hudba má vlastní charakter, a to je na ní krásné.

Můžete sdílet nějakou nezapomenutelnou zkušenost s dirigentem nebo režisérem, který změnil váš pohled na nějaké dílo?

Během pandemie covidu jsem měl příležitost vystoupit ve Stabat Mater od Giovanniho Battisty Pergolesiho v jednom belgickém koncertním sále. Byla to poměrně velká událost, protože to bylo hned po první vlně a těsně před druhou velkou vlnou pandemie, lidé byli lační po kultuře. Organizátoři mě spojili s orchestrem vedeným Korneelem Bernoletem, který už tehdy byl velmi zkušeným dirigentem a hráčem na continuo, dnes bych řekl, že je uznávaným mistrem svého řemesla. Protože šlo o hodně a já cítil, že moje kariéra v té době stojí na důležitém křižovatce, připravil jsem se na to dílo opravdu pečlivě. Ale když jsme přišli na zkoušku, zjistil jsem, že Korneel má spoustu konkrétních a detailních idejí stran ornamentace a stylistiky, což úplně nabouralo můj koncept. Nicméně když jsem je přijal, zjistil jsem, že to můj projev obohatilo a posunulo dál.

Letos, pět let poté, jsem měl štěstí s ním znovu pracovat v Amsterdamu. Když jsem viděl všechny jeho připomínky v předběžném e-mailu k projektu, neváhal jsem se nechat jimi inspirovat a zkombinovat je s vlastním přístupem. Abych to shrnul: taková komunikace, i v rámci často krátkých zkouškových procesů, může být osvobozující, povznášející a hluboce inspirativní.

Do Prahy přijíždíte na Letní slavnosti staré hudby s díly Daniela a Henryho Purcellových, jejichž vztah dodnes není úplně jasný…

Ohledně jejich vztahu panuje mnoho teorií, ale shoda není úplná. Museli si nicméně být velmi blízcí – když slyšíte jejich skladby, je vidět, jak je jejich styl podobný, a to nejen proto, že byli oba Britové a současníci, provázanost jejich hudby je očividně hlubší. Navíc po Henryho smrti Daniel dokončil jeho operu Indian Queen. Co mě na jejich hudbě fascinuje, je její dokonalá konstrukce. Pro Prahu jsme vytvořili malý hudebně-divadelní svět, kdy jsme od začátku až do konce skládali jednotlivé části dohromady jak hudebně, tak i herecky. Zezačátku mi největší uspokojení a nadšení přinášela árie Music for a While. Ale poslední dobou mě hluboce zasahuje Oh Solitude. Ta skladba je naprosto spojená s textem, zpíváte ji téměř jako mluvené slovo. Vyjadřuje všechny aspekty samoty, ty silné pocity, ať už ty dobré, nebo ty těžší.

Jak častá je vaše spolupráce s ansámblem Musica Gloria, s nímž vystoupíte v Praze?

Velmi častá, vlastně bych řekl, že je to víc než jen spolupráce. Jeho zakladatelé Nele Vertommen a Beniamino Paganini jsou nejen partneři v hudbě, ale i v životě. Poznali jsme se na konzervatoři, kam byla Nele jako výjimečná studentka přijata v patnácti letech, přičemž mně, jak už jsem zmiňoval bylo devětadvacet. Beniamino nastoupil v běžném věku, takže mezi námi byl tento kuriózní věkový rozdíl, ale do profesionálního světa jsme vstoupili víceméně ve stejnou dobu. Začali jsme dělat společné projekty, během covidu jsme nahrávali hudbu a postupně se jejich ansámbl začal rozvíjet jak co do rozsahu, tak i renomé. A pokaždé, když bylo třeba obsadit vokální part, nějak přirozeně jsme se spojili, nicméně to spojení je hlubší než jen pracovní: je to hudební přátelství. Vzájemně se inspirujeme a posouváme dál. A to je v tomhle oboru k nezaplacení.

Bude pro vás vystoupení na Letních slavnostech staré hudby zároveň debutem v Praze?

Ano, jako zpěvák tu vystoupím poprvé, z čehož mám z toho obrovskou radost. S Prahou mám ale dlouholeté osobní pouto. Mezi lety 2004 a 2014 jsem sem každé léto jezdil s naší školou na desetidenní tábor do Řevnic. Navštěvovali jsme Karlštejn, procházeli Prahu… a protože mě vždycky zajímala literatura a umění, stal jsem se takovým neoficiálním průvodcem; provázel jsem sedmnáctileté spolužáky po městě a vyprávěl jim o české historii i kultuře. Deset let jsem se k vám každé léto vracel. Nejprve jako student, později jako organizátor. A teď se vracím znovu – tentokrát jako umělec. Je to pro mě velmi osobní a krásný návrat.

Máte zkušenosti i se soudobou hudbou? Byla pro vás někdy napsaná nějaká kompozice takzvaně na míru? 

Můj vztah k soudobé hudbě se vyvíjel. Zde musím opět zmínit mého činorodého otce, který po odchodu do důchodu začal v Belgii studovat skladbu. Často mi během studií volal a sdílel se mnou své nápady, ale tehdy mi to přišlo příliš abstraktní, jeho věcem jsem nerozuměl. Až později mi došlo, že mezi barokní hudbou a tou dvacátého či jednadvacátého století zeje obrovská propast, kterou je třeba si nějak přebudovat. Následně pro mě otec napsal několik pozoruhodných děl, z nichž bych rád jmenoval kompozici Skleněný muž a později ještě několik krásných árií. Zajímavé jsou i jeho skladby pro kontratenor a žestě, což je něco, co v barokní hudbě téměř nenajdete. Je to velmi originální kombinace.

Co se týká soudobé opery, hrál jsem například v Mnichově v opeře Pozvání k popravě skladatele Leona Zmelty podle Nabokovova románu. V ní jsem ztvárnil padoucha, což mě dost bavilo. 

V příští sezóně vás čeká role pastýře v Tosce v bruselské La Monnaie. Jaký je rozdíl, když zpíváte klasický operní repertoár, jako je Puccini, oproti barokní hudbě?

Víte, občas po mě lidé, kteří neznají operní svět, chtějí, abych jim vysvětlil, co vlastně dělám. Vždycky na to stručně odpovídám že zpívám vše po Mozarta a že nikdy nebudu zpívat Pucciniho nebo Wagnera. A teď tu odpověď budu muset předefinovat. (smích) 

Chápu, proč režisér chtěl pro tuto roli zralejšího muže. Celé režijní pojetí totiž promíchává příběh Toscy s životním osudem režiséra Piera Paola Pasoliniho, kterého zavraždil jeho milenec – a tahle paralela do inscenace přináší další rovinu, kterou by dítě naplňovalo dost těžko.

Na konzervatoři nám náš pedagog říkal: „Jestli rozumíš Händelovi, budeš rozumět i Puccinimu“. Protože právě to on sám studoval. Biomechanika Pucciniho hudby totiž vychází z Händela a Mozarta – jen je v ní všechno posunuté, rozšířené, modernizované. Ale základ je podobný. Největší výzvou pro mě bude přizpůsobit hlas velkému sálu a modernímu orchestrálnímu zvuku. Ale v principu můj přístup zůstává stejný: vždycky se nejdřív ptám, jaké poselství dílo nese a jak ho mohu zprostředkovat svým hlasem. Těším se na to, bude to pro mě hledání, hudební i vnitřní.

Kdybyste si mohl zajít na sklenku vína s jakýmkoli skladatelem, koho byste si vybral?

To je těžké – váhám mezi Bachem a Purcellem. Ale asi bych nakonec zvolil Bacha. To, co s hudbou dokázal, se nikomu jinému nepodařilo. Jeho hudba se mě hluboce dotýká, zasahuje mě přímo do srdce. Vzhledem k tomu, že jsem abstinent, bych mu asi nenabídl víno, ale kombuchu – jsem si jistý, že něco takového v Lipsku tehdy neznali! A zeptal bych se ho, proč napsal ty vůbec nejdojemnější kusy právě pro alty. A především bych mu poděkoval.

Facebook X E-mail WhatsApp