„Je vedle vlastní techniky přítomný i prožitek? Je jim základem láska k hudbě, anebo staví na základech zvládnutého řemesla ve víře, že výraz bude jednou jeho nadstavbou?“

„Temperamentní poloha hry Martinu Bernáškovi velmi sluší a nápadné je i jeho hráčské sebevědomí.“

„Se zavřenýma očima bych Matěje Kotala tipl na čtvrtý ročník akademie.“

Festival Zlatá Pecka pojmenovaný po své umělecké vedoucí Dagmar Peckové se většinově koná v Pardubickém kraji a zejména v okolí Chrudimska, rodném kraji známé pěvkyně, částečně však také v Praze. Talentissimo byl prvním ze dvou pražských koncertů v rámci festivalu a představila se při něm šestice výrazně talentovaných mladých umělců – věk žádného z nich zatím nepřekročil hranici šestnácti let. O jejich hráčské úrovni patrně vypovídá i fakt, že koncert 7. září na Nuselské radnici byl vyprodaný dlouho dopředu. Pořádající spolek v souvislosti s jejich umem dokonce používá spojení „malí Mozarti“. No… nepředbíhejme.

Akce se stejným názvem Talentissimo se uskutečnila i o den dříve v Gočárově galerii v Pardubicích. Bylo by zajímavé porovnávat výkonnostní úroveň pardubické „úrody“ s tou pražskou, nicméně hodnotit technickou vyspělost začínajících umělců by bylo přes nesporné jejich kvality ploché. Vyřknout ortel nad studentem je snad přímo hloupé. Daleko nosnější a zajímavější je sledovat psychologickou stránku věci. Do jaké míry mladí umělci vkládají do hry sebe sama. Neztrácí se gró uměleckého výkonu, totiž jeho duše? Interpreti jistě téměř celý dosavadní volný čas svého života věnovali svému nástroji. Je vedle vlastní techniky přítomný i prožitek? Je jim základem láska k hudbě, anebo staví na základech zvládnutého řemesla ve víře, že výraz bude jednou jeho nadstavbou?

S takovou vlastně obavou jsem vkročil do sálu, v němž výkony postupně podali klavíristka Klára Gibišová, violoncellista Martin Bernášek, klarinetista Matěj Kotal, zpěvačka Kristýna Špičáková, kytarista Lukáš Svoboda a akordeonista Adam Dunaj-Jurčo. Doprovodnou klavírní službu poskytl Karel Vrtiška, průvodní slovo si vzala na starost sama umělecká ředitelka Dagmar Pecková.

Předem nebylo známo, s jakým repertoárem umělci vystoupí; stránky festivalu ho nezmiňují. O to snad pozoruhodnější je vyprodanost koncertu – divák, ani nevěděl, co uslyší, přesto lístek zakoupil. Jako první se představila pianistka Klára Gibišová – za týden oslaví teprve třinácté narozeniny. Možná nejostřílenější ze všech vystoupivších musela – i ona – chvíli sklepávat nervozitu, načež se rozehrála ke vskutku pozoruhodnému výkonu. Nebála se ani bachovské fugy v obecnosti často považované za vrchol klavírního umu. Ve svém druhém výstupu se následně přidala ke všem již objevivším se předjímkám Smetanova dvoustého výročí provedením jeho klavírních skladeb (Lístek do památníku, Chanson, Louisina polka).

Než zahrál Martin Bernášek, moderující Pecková v sále přivítala jeho dědečka, který si vzal zjevně neočekávaně slovo a spontánní, vděčnou řečí ocenil uměleckou ředitelku za její věnování se mladým. Na to mladý Bernášek ukázal, že péče jistě má smysl. Energickou částí z violoncellového koncertu Johanna Christiana Bacha možná omráčil některé přítomné suverenitou projevu i v nápadně náročné kadenci, jíž se ani náznakem nezalekl. Temperamentní poloha hry mladému umělci velmi sluší a nápadné je i jeho hráčské sebevědomí. Viditelně si užívá svou mladistvou virtuositu. V budoucnu jistě rozvine i cituplný a něžný ráz hry.

Nejspíše nejstarším z mladých účinkujících byl Matěj Kotal, kterého v jeho prvním čísle nikoli bázlivě doprovodila na klavír jeho maminka. Za mě prvotřídní výkon obou. Se zavřenýma očima bych Matěje tipl na čtvrtý ročník akademie. Při svém druhém výstupu musel rozložit asi metr a půl not po dvou stojanech; sledující fandili, aby se mu notový zápis podařilo brzy požadovaným způsobem naštelovat. Matěj má dar vyprávět příběh skladby, dokonce i v případě soudobé tvorby, jeho hra se pocitově už už chápe slova; získal jsem pocit zakletého nástroje, který dříve skutečně mluvit uměl, dnes je však vlivem nešťastného kouzla odkázán k pouhé melodii.

Skutečná slova přinesla hned poté zpěvačka Kristina Špičáková. Program byl obecně moc příjemně pestře poskládán z příspěvků šesti různých nástrojů a žádoucí koření přinesl nástroj lidského hlasu. Říkal jsem si, o co těžší úlohu má vlastně interpret-zpěvák, tím spíše mladý. Instrumentální projev český divák vnímá s pozorností upřenou obvykle na samotný nástroj; i hráč na něj se do určité míry vztahuje k němu. Kdežto pěvecký projev nelze takto snadno separovat od nástroje hlasu; zpěvák je s hlasem tělesně spojený, hlas rovná se zpěvák. Chci říct, nároky na výrazovou stránku věci jsou u pěvce výraznější a bohužel se nespokojí s pohledem kamsi vzhůru na zadní zeď. Možná bych ale v tuto chvíli chtěl příliš, kdybych žádal pečlivé a pohybově podchycené dramaturgické vypracování Kristinou zpívaných árií.

Kytarista Lukáš Svoboda byl při svém druhém nástupu v krátkém interview Dagmar Peckovou vyzpovídán. Jak se dostal ke kytaře? Na klavíru bylo plno, tak se ho tatínek zeptal, jestli by nechtěl zkusit tu kytaru. Lukáš svolil. I tak může vzniknout vášeň – že to prostě zkusím. Oduševnělost prokázal nejen při rozhovoru, ale i v samotném výkonu, který ozdobil sympatickým úsměvem při pokloně.

Ještě ne desetiletý Adam Dunaj-Jurčo byl, holt to musím říct, jednoznačně nejroztomilejším z účinkujícím. Pěknou hru doplňoval odzbrojujícím culením se a nenápadně připomínal, že hudba má být hlavně radost. Přednesl několik miniatur na svůj akordeonek a zahřál u srdce.

Po jednom výstupu všech mladých účinkujících, tedy přibližně v polovině celkově hodinu a tři čtvrtě trvajícím pořadu, se mi silně nabízela pauza. Nicméně druhé kolečko výstupů, tentokrát už i s uměleckou účastí Peckové, začalo bezprostředně, moderováno už méně. Osobně bych navrhl následující formát akce: Jeden sólový výstup všech mladých muzikantů a po něm už jejich společně muzicírování v různých dostupných nástrojových kombinacích zakončené jednou společnou skladbou (objednávka festivalu?) všech. Pecková z mého pohledu nemusela zpívat vícekrát, jedno krátké číslo na konec bych považoval za přesně adekvátní. Například ve formě tria, které s Klárou a Martinem založili: Babička a její vnoučata.

Foto: Daniel Pinc, Facebook Kláry Gibišové