„Nácvik byl nenásilný, ještě víc šlo o neodolatelnou klauniádu sbormistra a dirigenta Martina Dobíška.“
„Není jisté, jestli malé děti retrospektivu z dob komunistického režimu úplně poberou, ale za pokus to stojí.“
„V idylickém příběhu vlastně o nic nejde, rozhodně ne o drama. Ale solidaritu a soucit stojí za to připomínat a ukazovat.“
Heslo, které nakonec zrušilo kouzlo a umožnilo zakletým duchům realizovat připravovanou inscenaci, bylo „…tfuj tfuj tfuj! Vymetej! Vymetej!“ Mezi dospělými vznikly dohady, jestli to nemá být slovo ji„soudruh“, ale to byla spíš provokace. Děti měly jasno. V zákulisí při setkávání s přízraky a duchy, zabývajícími se epizodami z chystaného představení, zachytily klíčová slova správně. Brittenův Kominíček se tedy po přestávce na jevišti pražského Divadla ABC v neděli odpoledne přece jen objevil.
První polovina pohostinského představení operního souboru Jihočeského divadla byla v duchu interaktivní přípravy na nadcházející zážitek vtipná a vydařená. Zatímco skupinky diváků, hlavně rodičů s dětmi, postupně odcházely s baterkami na okruh zákoutími divadla a bavily se tam scénkami zpěváků, muzikantů a herců, zbylí v sále zlehka nacvičovali refrény pro písně, k nimž se pak při představení měli přidat. Nácvik byl ale nenásilný, ještě víc šlo o neodolatelnou klauniádu sbormistra a dirigenta Martina Dobíška. Když později zjistíte, že také dělá zdravotního klauna, je vám jasné, jak se mu mohlo dařit udržet pozornost, bavit a ještě s taktovku v ruce předat něco z hudby… Své bezmála hodinové expozé přitom z větší části odskákal na trampolíně a z pohledu diváka v přízemí se tedy neodolatelně znovu a znovu vynořoval z orchestřiště. Ale protože se občas také vyšvihl na zábradlí před první řadou a chvíli na něm poseděl, mohl využít momentu překvapení a navázat kontakt s někým konkrétním v dosahu. Což také hojně činil – a stejně neodolatelně.
Proč vlastně úvahy o slovu soudruh? Rámcem představení je hra na to, že se v divadle v padesátých letech uvedení dílka už už chystalo. První scénka v zákulisí ukazovala, jak dramaturg opíjí soudruha ředitele a získává kýžený schvalovací podpis: „Představte si, v díle autora z imperialistické země bude zpívat i publikum…!“ - Ale nakonec to z ideologických důvodů dramaturgovi nevyšlo, orgány byly bdělé a v posledním výjevu ředitel v zákulisí hřímá z divadelního rozhlasu, že se uvedení jednou provždy zakazuje…. Při procházce šatnami se na chvilku objevila i „souška učitelka“ - a také režisér je soudruh. Není jisté, jestli malé děti retrospektivu z dob komunistického režimu úplně poberou, ale za pokus to stojí – a něco si v hlavičkách určitě odnášejí. Přinejmenším to, jak ti dva pánové nacpali režiséra do bedny, nebo jak kostymérka utrhla zpěvačce s rukávem i kus ruky…
Brittenův Kominíček (The Little Sweep) měl úspěšnou premiéru v roce 1949 na druhém ročníku hudební přehlídky Aldeburgh Festival, kterou ve Snape Maltings na východě Anglie, ve svém venkovském bydlišti, Benjamin Britten s přítelem tenoristou Peterem Pearsem založil a vedl – a která se tam každoročně na začátku léta koná dodnes. Zhruba třičtvrtěhodinové rozkošné dílko má za námět skutečné situace – příběhy kominických učedníků, chlapců, kteří čistili ty komíny, do kterých se dospělý kominík nedostal. Malý Sam v komíně uvízne, ale děti v domě ho zachrání… A zachrání ho i od neblahého osudu, kdy ho chudí rodiče kvůli penězům prodali kominíkům. V idylickém příběhu vlastně o nic nejde, rozhodně ne o drama. Ale solidaritu a soucit stojí za to připomínat a ukazovat a jsou spojeny s emocemi, jimž Brittenova jednoduchá hudba moc pěkně sluší. Českobudějovický Kominíček se pohybuje mezi groteskou a dětským divadýlkem a v noční scéně s chlapcovým snem o tom, jak létá, se dobírá moc pěkné hudební i scénické poetičnosti. A vlastně se docela podařilo zpřítomnit i typicky starosvětský britský kolorit.
Dětské role jsou obsazeny sedmi členy českobudějovického DPS Jitřenka. Doprovodný ansámbl tvoří smyčcové kvarteto, bicí a čtyřruční klavír. Další představení, už zase v Českých Budějovicích, se konají 21. a 22. března, 16. a 26. dubna a 1. května. Ve stoleté historii Jihočeského divadla se Benjamin Britten do jeho repertoáru dostal poprvé.
Jižní spojka je název prvního ročníku přehlídky, při níž se Jihočeské divadlo v metropoli představí na několika místech od 26. února do 11. března celkem pěti inscenacemi (a na šestou, nepřenositelnou, slíbilo diváky odvézt do svého domovského města a pak zase vrátit zpátky). Kominíček potvrdil, že mají v Budějovicích přinejmenším pro komorní projekty výborné nápady a skvělý tvůrčí potenciál. Režisérem nápaditého projektu, který děti evidentně opravdu baví, je Petr Hašek, umělecký šéf Malého divadla v Českých Budějovicích. Nedělní odpolední pražské představení, dirigované Martinem Peschíkem, vyznělo skotačivě. Mělo sice v konkrétních pěveckých výkonech dětí i dospělých parametry, které neoslnily, ale Kominíček je tak milé dílo a podařilo se vytvořit tak hravý projekt, že o zpěv v první řadě vlastně nejde…
Pomyslným heslem, odneseným z představení, se někomu mohl stát také refrén Noční písně. Část sboru (a publika) zpívající part nazvaný „Sovy“ v ní opakuje na rozloženém kvintakordu g moll až neuvěřitelně vlezlé „Hů-ů-ů-u“. Ale proč ne, Benjamin Britten psal – nejen pro dospělé, ale i pro děti - geniálně.
Foto: Jihočeské divadlo a Veronika Paroulková
