„Náročná díla bylo třeba proložit něčím dietním. České skladby proto byly obklopeny hudbou slavného Michaela Nymana.“

„Pokud je vůbec směrodatné používat slovo postmoderní ve vztahu k hudbě, Grahamova cesta od chorálu přes jazz až po tříakordový „popík“ a zase zpět taková přesně je.“

„Je příjemné vědět, že na tak dramaturgicky smělý počin se vyprodaly všechny lístky.“

Festivaly klasické hudby se vyznačují zvláštním privilegiem oproti festivalům jiných žánrů – s velkou chutí oživují hudbu mrtvých lidí. Většina z nás si ani nic jiného nepřeje. Chceme pozvednout naši duši prostřednictvím tklivých harmonií, jímavých melodií, čistých forem… zavřít oči a přemístit se v čase do dob, kdy v Praze drandily drožky a Mozart rychle dopisoval ouverturu ke svému Donu Giovannimu. Do dob, kdy parní lokomotivy poháněly vlaky jedoucí z Vídně do Prahy a Dvořák je vyhlížel ve svém fraku. Členové Bohemia Saxophone Quartet nám nic takového v nedělní květnové odpoledne 26.5. nedopřáli. Žádné romantické usebrání nám nebylo dovoleno. Zcela plánovaně a troufale se rozhodli pražskojarnímu publiku naservírovat hudbu pouze žijících autorů. Dva z nich se dokonce přišli osobně poklonit. Bez fraků.

Je příjemné vědět, že na tak dramaturgicky smělý počin se vyprodaly všechny lístky. Je příjemné vědět, že koncerty tohoto typu jsou v rámci Pražského jara pravidelně a soustavně uváděny i přes to, že milovníci klasické hudby jsou obvykle spíše konzervativní, nezávisle na konkrétní době.

Nu, ale abych nepřechválil odvahu Bohemia Saxophone Quartet – co také jiného, než současnou tvorbu hrát v tak podivuhodném obsazení jako jsou čtyři saxofony? Valná většina původního repertoáru je napsána v posledních dekádách. V českých krajích zejména díky samotnému souboru – skladby pro ně napsali např. Miloš Orson Štědroň, Emil Viklický, Pavel Novák-Zemek a mnoho dalších. Jejich nadšení pro stále nová objednávání skladeb od českých soudobých skladatelů je pozoruhodné.

Nejnovější příspěvek do jejich katalogu „světových premiér“ je i skladba od Jany Vöröšové Atlas Mraků. Vedle Pavla Fiedlera na sopránový saxofon, Davida Marišlera na altový, Pavla Škrny na tenorový a Kateřiny Pavlíkové na barytonový se k ansámblu připojila Jana Bezpalcová s akordeonem. Onen familiární, sytý, zvučný, někdy i lehce vulgární zvuk saxofonu byl ve skladbě Jany velice rafinovaně opomenut. Úvod obstaralo společné „dýchání“ ansámblu. Nejednalo se však o prostoduché gesto, které by v sobě neobsahovalo nic než svoji jinakost. Slyšitelně a graduálně se vytvářely rytmy, patterny, fráze. V druhé části se ansámbl rozezněl. Živelné „štěbetání“ akordeonu obepínaly saxofony většími melodickými skoky. Ve třetí části jednověté kompozici se více pracovalo s úplným tichem, do kterého vstupovaly vlny zvuku, s důrazným impulsem v nízké poloze barytonového saxofonu. Později se tyto vlny přelévaly oběma směry, tvořily delší celky a zvukově houstly – k tomu autorka využívala saxofonových multifoniků. Tato zvuková gradace působila přirozeně a nenásilně. Na závěr skladatelka připomenula klidnou, prodýchanou první část. Skladba působila velice výpravným a přece poetickým dojmem. Měl jsem pocit, že jsem prožil sympatické dobrodružství, a vzpomenul si, že jsem od Jany Vöröšové kdysi dávno slyšel skladbu Guliverovy cesty nebo Havran a moře v interpretaci orchestru Berg. Posléze jsem si přečetl, že inspirace pro Atlas mraků nebyla próza ani poezie, nýbrž pozorování mraků plujících po nebesích, mezi nimiž tancují paprsky slunce.

Musím se příště lépe dívat, třeba mě také napadnou nějaké zvukově i koncepčně dobře fungující plochy.

Tím druhým přítomným skladatelem byl Peter Graham alias Jaroslav Šťastný. Brněnský bard soudobé hudby, improvizace, pedagog a občasný literát. Například jeho příspěvek s řádnou dávkou černého humoru do publikace Generace? od Jana Vičara a kolektivu autorů stojí za přečtení.

Bohemia Saxophone Quartet uvedl pro ně napsanou kompozici z roku 2006, Veni Creator Spiritus. Stěžejním prvkem díla bylo neúprosné unisono všech, či několika členů ansámblu. Nejprve to bylo velice statické unisono, při kterém se dva z hráčů dokonce rozhodli vydat na procházku. Nejsem si jist, proč se při tomto špacíru rozhodli své nástroje natáčet do všech směrů, ale pravděpodobně to mělo co do činění s akustikou a tím, jak krásně se zvuk odrážel, putoval a přeléval v prostoru Anežského kláštera. Úvodní atmosféra skladby měla až biblický nádech. Pavel Fiedler se svou sopránkou vyhrával drásavá sóla, tak jako kdyby kázal prvním křesťanům. Halasné „óm“ jeho kolegů nebralo konce, záhy se v unisonu sešel Fiedler s altkou Davida Marišlera. Toto unisono bylo místy přerušeno a v závěru rozklíženo v drásavou sekundu. Graham využil v této chvíli, stejně jako na mnoha dalších místech, zcela lapidárního nápadu, který ale ve své upřímnosti a v kontextu fungoval. Při této prvotní, „gregoriánské“ části jsem si nemohl nevzpomenout na vynikající alba saxofonisty Jana Garbarka s Hilliard Ensemble, kde členové Hilliardu pějí chorály a nápěvy z různých kultur a nad nimi se line expresivní Garbarkova improvizace.

Grahamův vztah k improvizaci se ve Veni Creator Spiritus projevil mohutně. Stejně tak sympatie k rytmickým patternům – zmíněné ostinato skladatel rytmizuje, přičemž znovu bere v potaz prostorový efekt, kdy si mezi sebou výrazné rytmické motivky saxofony přehazují.

Vtipný a furiantský přístup ke kompozici dobře ilustrovala část, ve které nižší saxofony rozjely doprovodnou funky figuru tří akordů, nad kterou se linuly opět značně improvizaci a jazz připomínající sóla sopránu a altu. Pokud je vůbec směrodatné používat slovo postmoderní ve vztahu k hudbě, Grahamova cesta od chorálu přes jazz až po tříakordový „popík“ a zase zpět taková přesně je.

Kompozice od českých autorů byly psány kvartetu na míru. Je to tedy obdivuhodná míra, poněvadž se obě skladby zdály být nesmírně náročné na souhru, výraz, společné frázování. Kvartet obě tato díla přednesl velice pěkně. Jana Bezpalcová se svým akordeonem s kvartetem báječně souzněla.

Náročná díla bylo třeba proložit něčím dietním. České skladby byly obklopeny hudbou slavného Michaela Nymana. Anglická superstar minimalismu, Michael Nyman, je známá širokému okruhu posluchačů. Například jeho minimalistické zpracování árie „What Power Art Thou“ od Henryho Purcella (také známá pod názvem „Cold song“) v úžasném filmu od Petera Greenawaye The Cook, the Thief, His Wife & Her Lover z konce 80. let je vynikající. Napsal mnoho oper, do minimalistického kabátu oblékl také Mozarta a mnoho dalších skladatelů.

Stejně jako jeho americký kolega Phillip Glass se i on během kariéry častokrát přiklonil k lehčí múze. Skladby, které jsme slyšeli v Anežském klášteře, patří mezi takové. Nestárnoucí koncept sóla a doprovodu s trochou minimalistických opakovaček. 24 Hours Sax Quartet i Out of the Ruins zazněly v české premiéře (pro mě osobně doufám zároveň v derniéře, promiň mi to, Michaele). Efektní Miniatures uzavřely koncert.

Pavel Fiedler, kterého si z různých koncertů vybavuji jako energetického rétora, nezklamal ani tentokrát. Na závěr vřele poděkoval všem návštěvníkům za to, že si našli čas a chuť přijít na koncert složený jen z děl žijících skladatelů. Žijící skladatelé děkují Bohemia Saxophone Quartet.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý