„Jde sice o historickou legendu, ale aktuální propagandistické poselství jejího námětu bylo a je dostatečně zřejmé.“

„K údernosti Alexandra Něvského patří kompaktní veliký a kultivovaný zvuk. Pražský filharmonický sbor takové kvality má a drží.“

„Jeho stradivárky mají mimořádně pěkný a mimořádně nosný zvuk, pianissima, kdy hrají housle samy, se nesla do sálu skvěle.“

Ruský a finský hudební program úterního koncertu festivalu Pražské jaro, řízeného Alexanderem Vedernikovem, možná zachytil složitost vztahů obou národů ještě podstatněji, než se na první pohled může zdát. Když Jean Sibelius komponoval Houslový koncert, bylo Finsko už celé století ovládáno carským Ruskem a ještě deset let muselo čekat, než dospělo k vyhlášení nezávislosti. Ale necelý rok poté, co Prokofjev zkomponoval hudbu k Ejzenštejnovu filmu Alexandr Něvský – na podzim 1939, po dvou desetiletích samostatnosti – napadla zemi sovětská armáda…

Hudba Jeana Sibelia a Sergeje Prokofjeva takové konflikty bezprostředně neodráží a nevyjadřuje, ale dané historické události jí dodávají zajímavé kontexty. Temné a melancholické tóny Houslového koncertu nacházel a zapisoval finský skladatel v době, kdy už se v situaci všeobecného národního uvědomování jasně projevoval jako umělec vědomě a cíleně vyjadřující lásku ke své zemi a její přírodě i kultuře, umělec sdílející současně víru ve vítězství a vymanění se z vlivu carské velmoci. Prokofjevova partitura v podobě koncertní kantáty Alexandr Něvský, sestavené ještě v roce 1939 z hudby k filmu, má kontext pikantnější. Skladatel, který odešel v reakci na bolševickou revoluci na Západ, se nakonec z těžko pochopitelných pohnutek do uzavřeného komunistického státu vrátil – a napsal na samém prahu druhé světové války hudbu tak prvoplánově silně vlasteneckou, až mrazí. „Na Rus rodnou, Rus širokou, nepřítel nevejde… K boji povstaň, matičko rodná Rus!“ Jde sice o historickou legendu, o popis slavného vítězství nad nepřáteli na zamrzlém jezeře na severu Ruska, ale aktuální propagandistické poselství jejího námětu bylo a je dostatečně zřejmé. A z nejméně dvaceti milionů Rusů, kteří za přispění této propagandy během následujících šesti let přišli o život, běhá při dnešním poslechu díla mráz po zádech také…

Na koncertě Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v Obecním domě Alexander Vedernikov předestřel kantátu za zásadní pomoci Pražského filharmonického sboru – v tomto případě se sbormistrem  Jaroslavem Brychem – se vším zvukovým patosem, rozhodností a naléhavostí, kterou Prokofjev dokázal do vyhroceně koncipované hudby vtělit. Na jedné straně typická melodika, pohybující se mezi pravoslavnými a lidovými intonacemi a Prokofjevovou osobitou hudební řečí, na druhé straně dramatické výjevy a pozitivní slavnostní vyznění… Je to krystalicky stylová Prokofjevova hudba, nezastírající příbuznost se symfonismem baletu Romeo a Julie, inspiraci v archaickém církevním zpěvu i ochotu přiblížit se požadované estetice v rámci přístupnosti umění „pracujícímu lidu“. K údernosti Alexandra Něvského patří kompaktní veliký, rovný, sebejistý a nadále kultivovaný zvuk, který ani v nejvyšších polohách a dynamikách není u tenorů křikem a u sopránů vibrující pózou. Pražský filharmonický sbor takové kvality má a drží. Autenticky ruský hudební moment se podařil přidat v klidné melodické sólové epizodě Lucii Hilscherové, která právě toto sólo označuje za tajný sen mnoha mezzosopranistek. Obdařila výstup sytým, výstižně kmitajícím hlasem plným posmutnělé exprese – výrazem, za který by se nemusela stydět žádná rodilá Ruska.

Sibeliův Houslový koncert v první polovině večera měl v rukou Emmanuel Tjeknavorian, mladičký sólista arménského původu, rodilý Vídeňan, plně napojený jak na evropskou klasiku, tak na hudební svět svých předků. To druhé naznačil v přídavku, v jednoduchém, tichém a emotivním přednesu arménské písně. Na sólovém partu střízlivým zacházením s tónem, dynamikou a výrazem zdůraznil jemné, lyrické a tajemnější polohy, ty dramatičtější – od některých houslistů temné, trochu barbarské – už méně. Jeho stradivárky mají mimořádně pěkný a mimořádně nosný zvuk, pianissima, kdy hrají housle samy, se nesla do sálu skvěle. Celkově působil však jeho pódiový projev až moc zdrženlivě, téměř nevýrazně, nebo bez většího charismatu. Není to nezkušenost nebo tréma, ty se nedají u finalisty vídeňské soutěže nesoucí jméno Fritze Kreislera a u nositele druhé ceny ze Sibeliovy soutěže v Helsinkách asi čekat.

Jde zřejmě o osobnostní nastavení, které pro něj nemusí být úplně všestranně výhodné, ale na druhou stranu podporuje přinejmenším jeden pól dojmu z vystoupení velmi pěkně. Sibeliův Koncert d moll měl totiž ve vyznění velkou kázeň, čistotu, soustředěnost a poctivost, z ryze hudebního hlediska v měřitelných parametrech dokonalost. Víc by mohlo být právě ještě toho druhého – umělecké uvolněnosti, bezprostřední inspirace, velkorysosti, vášně. Ovšem ani dirigent v Sibeliově skladbě nevyzařoval – alespoň ne do druhé zadní poloviny auditoria Smetanovy síně – nic mimořádného nebo nadstandardního. Je sice pravda, že je v programu citován ve smyslu, že „…severská příroda je poněkud smutná, melancholická“ a že „…tyto jemné barvy Sibelius úžasným způsobem zachytil“, nicméně i tak s orchestrem FOK mohli podpořit výraz skladby výraznějšími tahy k větší jedinečnosti. Takhle festivalový večer působil spíše jako pokračování abonentní sezóny Pražských symfoniků, jeden z řady dobrých, ale nijak zvýrazněných večerů, což je na Pražské jaro méně, než by se mohlo požadovat.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý