„Je zřetelné, že režisérka vnímá Janáčkovu hudbu a pracuje v souladu s ní.“

„Příhody lišky Bystroušky končí nesmrtelnou, bezedně krásnou scénou.“

„Není to kontroverzní. Janáčkova hudba i takový výklad umožňuje.“

V Liberci jsou od pátku na repertoáru Příhody lišky Bystroušky. Inscenace je kaleidoskopická. Stejně jako Janáčkova hudba, stejně jako obrázky v novinách, které byly skladateli předlohou. Režisérka Linda Keprtová našla silnou invenci a prokázala schopnost ji realizovat a prosadit. Nezůstala přitom vůbec u očekávatelného tradičního výkladu díla.

Operní Bystrouška není v Divadle F. X. Šaldy impresionistickou básní, k takovému záměru nebo výsledku ostatně divadlo s malým jevištěm a nevelkým orchestrem nedává ani příležitost. Inscenace nenabízí reje lesní havěti a vznešenost lesního chrámu, noční scény a paralely mezi světem zvířat a lidí, nepřichází v závěru s apoteózou věčnosti života. Je civilnější, komornější a věcnější, také humornější, je o světě, o lidech, o životě. Přesto je zřetelné, že režisérka vnímá Janáčkovu hudbu a pracuje v souladu s ní. Ať už souběžně, nebo v kontrapunktu k ní.

Celkovým naladěním příběhu je v jejím pojetí divadelní stylizace, občas lehká a občas i značná nadsázka… a k tomu trocha groteskního a ještě o dost víc i milého humoru. Zároveň někde za tím jasný, neidealizovaný, realistický pohled na lidské vztahy. Většinou náznaky. Pěkné nápady. Poetické i komické. Tančící můry… Kostýmy slepic skoro jako holek z nevěstince… Také zcizující prvky: busty klasiků – pokrokový Janáček proti zapšklému Nejedlému – nebo současný časopis v ruce… A vkusný náznak erotiky ve sprše, kde se nejdřív Bystrouška sama chystá na příchod návštěvy a kde později začíná pár své první milostné setkání. Tam, kde potom jiní inscenátoři za zpěvu sboru za scénou kouzlí teprve liščí svatební obřad, nechává už Linda Keprtová úsměvným způsobem přibíhat na scénu nová a nová liščátka, jak se jedno po druhém rodí, od maličkých až po školáky.

Sopranistka Lívia Obručník Vénosová, jindy v Liberci vytvářející tragické hrdinky, se tentokrát převtělila v diblíka, energického a sebevědomého i zjihlého a laškujícího. Alžběta Vomáčková věrně vystihla Lišáka Zlatohřbítka jako typ trochu klackovitého mladíka, ale později čím dál zralejšího partnera. Liščí rodina má šarm a pěkné vztahy. Obě pěvkyně své role krásně zahrály, v publiku vzbuzovaly bezprostřední reakce. Občas jim ale bylo hůř rozumět.

Pavel Vančura vyslovuje a deklamuje naopak velmi zřetelně, zněle a zvučně, jeho Revírník je zemitý, také uvěřitelný. Dušan Růžička a Josef Kovačič jsou výbornými kumpány v hospodě u Pásků, zvládají pěkně i posmutnělé monology osamělých mužů. Haraštu dostal za úkol Csaba Kotlár a zhostil se ho vokálně moc pěkně, chlapsky a přirozeně. Dramatická a dojemná je scéna, kdy chce pytlák Harašta získat liščí kožíšek pro svou Terezku. Míří na Lišáka, do rány ale skočí Bystrouška… Když ji Lišák jako hrdinu přikrývá státní vlajkou, dostává se už režisérka na hranu, ale ne za ni.

Linda Keprtová má dobré kolegy. Za choreografií bez zaváhání stojí Ladislava Košíková a scénograf Michal Syrový a výtvarník kostýmů Tomáš Kypta očividně rovněž táhnou s režisérkou za jeden provaz.   

Škoda, že dirigent Martin Doubravský vede orchestr po celé dvě hodiny bez opravdové vášně. Pocit pomalejších temp nevadí, vyniká tak alespoň vážný podtón, který inscenace má. Ale přece jen jsou v partituře okamžiky, kdy má přijít náhlý emocionální náraz, čím intenzivnější, tím lépe. Janáčkova hudba je tak stavěna, potřebuje to a vyžaduje. Zvláště jedno takové místo přichází tam, kde se většinou tancem znázorňuje Bystrouščin sen o svobodě. Když zůstane nevyužito, zběžně nepovšimnuto, něco chybí. Je ale pravda, že prostorná orchestřiště a velká divadla se svými tělesy, stejně jako orchestrální koncertní suity z operní hudby, dávají možnost rozvinutí opravdového symfonismu. Liberecké podmínky jsou skromnější.

Příhody lišky Bystroušky končí nesmrtelnou, bezedně krásnou scénou: trochu nostalgickým, ale vyrovnaným vzpomínáním Revírníka na uplynulý život, zdřímnutím na lesním palouku… „A přece su rád…“ Kruh se uzavírá, objevují se opět zvířátka jako na začátku, ale divák spolu se stárnoucím mužem zjišťuje, že to jsou potomci, kdoví v kolikáté už generaci. „Totok nésu já, totok beli dědóšek – oni mně o vás vekládali…“ Současná brněnská inscenace Jiřího Heřmana, podobně jako mnohé jiné, naznačuje, že se v životě láska většinou během let transformuje a může i vyprchat. Linda Keprtová pojala v Liberci závěr opery hodně jinak: Revírník vzpomíná společně s ženou; drží se za ruce, zestárli spolu. Není to kontroverzní. Janáčkova hudba i takový výklad umožňuje. A pak se defilé postav z celé opery, které sem postupně pomalu přišly, včetně přidaných němých figur syna a snachy, zastavuje a propadá do tmy a na scéně na sebe těsně před posledními akordy a spuštěním opony hledí Revírník a Lišák. Je už jen a jen na divákovi, jak tenhle obraz vstřebá.  

—— 

KlasikaPlus před páteční premiérou přinesla s Lindou Keprtovou rozhovor pod titulkem Janáčkova Bystrouška jako podobenství. 

Foto: Divadlo F. X. Šaldy