„Jozef Benci obdařil písně pochopením a vystižením jejich ducha, vzorovou deklamací a velmi znělými hloubkami.“

„Brittenovu hudbu, vyňatou z přímo opery a vděčným způsobem vyvolávající asociace směřující k moři, modeloval Svárovský plasticky, s velkou fantazií.“

„A že se publikum opět, potisící, i tentokrát nechalo v Patetické nachytat a začalo tleskat po třetí větě…? Není v lidských silách tomu zabránit.“

Rusko-britský večer rozhlasových symfoniků, první abonentní koncert v novém kalendářním roce, měl sofistikovanou dramaturgii a štěstí na interprety. Na programu byli Britten, Šostakovič a Čajkovskij. Hostující dirigent Leoš Svárovský vnesl do všech skladeb přesvědčivou energii a prokázal sílu k jejich zřetelnému vytvarování. Aniž by přeháněl okázalý patos, bezpečně předal všechnu naléhavost hrané hudby – trojí různou. Basista Jozef Benci k tomu přidal šesti Šostakovičovým písním pravou ruskou duši.

Cyklus zhudebňující anglickou a skotskou poezii napsal Dmitrij Šostakovič za druhé světové války v Kujbyševě, kam byl evakuován z obleženého Leningradu. Sídlo na Volze, vzdálené patnáct set kilometrů od severní metropole a devět set kilometrů od Moskvy, dnes známé opět jako Samara, bylo záložním hlavním městem Sovětského svazu. Skladatel tam také dopsal Leningradskou symfonii. V písních se nepřímo odráží doba – válečná, skrytě asi i stalinská, hlavně ve výběru textů, v nichž je nějak stále přítomna smrt. Autory jsou William Shakespeare, Sir Walter Raleigh a Robert Burns. Jen šestá píseň, kratičká hříčka o francouzském králi, který vyšplhal na kopec…, je komponovaná na anonymní text. Právě tento popěvek uzavírá cyklus v lehčím tónu. Jinak jde o temnější hudbu, v prvních dvou číslech pomalejší a posmutnělou, ve třetí typicky groteskně staccatovou, s výrazným hudebním tématem, které přechází i do písně čtvrté; i v páté pak jde o vyprávění, které neskrývá naléhavost.

Slovenský basista Jozef Benci, který se v Česku poslední dobou objevuje častěji a zůstává v paměti mimo jiné jako poustevník Ivan ve Dvořákově Svaté Ludmile, obdařil písně pochopením a vystižením jejich ducha, vzorovou deklamací a velmi znělými hloubkami. Jednoznačně „ruský“ výraz, který jim přiznal, trochu přízračný, trochu ironicky pobavený, byl plně v souladu s tím, jak Šostakovič zhudebněním ruských překladů britských básníků bezděky potřel v předloze cokoli „anglického“ a zcela si ji do své kultury a své vlastní poetiky přivlastnil. Podnětný, zcela neoposlouchaný kus hudby autora, od něhož se častěji – pokud vůbec – uvádějí jiné písně.

Šostakovič a Britten o sobě dlouho věděli a od roku 1960, jakkoli to třeba zní i překvapivě, se osobně znali. Ostatně, jak dnes s odstupem slyšíme, měli k sobě v hudbě zřetelně v něčem blízko. Britten znal Šostakovičovo jméno už od třicátých let, od premiéry Lady Macbeth Mcenského újezdu. Brittenovo jméno se pak naopak po válce stalo pro sovětskou propagandu jedním z příkladů západního „dekadentního“ a „buržoazního“ umění… Kontakty mezi skladateli později zprostředkovával violoncellista Mstislav Rostropovič. Britten koncertoval v Moskvě a Šostakoviče uváděl na festivalu, který založil a vedl doma v Aldeburghu.

Předřazení Čtyř mořských interludií z Petera Grimese na samý začátek koncertu proto bylo nejen vděčným vstupem do programu, ale také jeho šikovným dramaturgickým provázáním. Oba tituly jsou navíc z téměř stejné doby: Brittenova mimořádně působivá opera o kontroverzním rybáři měla v Londýně premiéru v roce 1945. Leoš Svárovský impresionisticky barvitou, epicky expresivní hudbu, vyňatou z přímo opery a vděčným způsobem vyvolávající asociace a nálady neomylně směřující k dojmům z velikosti moře a světa existujícího v blízkém dotyku s ním, modeloval před orchestrem věrně a plasticky, s velkou fantazií, velmi emotivně.

Stejně krásně mu pak Symfonický orchestr Českého rozhlasu šel na ruku při provedení Čajkovského Patetické symfonie. Přehnaný patos, ani emoce a vášně přitom ani on, ani těleso nepřeháněl. O to víc vyniklo v populární skladbě její značně subjektivní citové založení. Od vstupních téměř neslyšných tónů kontrabasů až k závěru, využívajícímu stejný témbr a podobnou náladu, se během provedení vyklenul podmanivý veliký oblouk, hudební příběh naplněný sóly i masivními plochami, bolestínstvím i překotnou snahou sdělovat, vyprávěním o temných záhybech lidské duše i o lidském údělu a trápeních. Leoš Svárovský, umělec fyzický a chvílemi i okázalý, má nad formou a průběhem díla svrchovaný nadhled. Dirigoval zpaměti a byl očividně v Čajkovského světě „doma“. A že se publikum opět, potisící, i tentokrát nechalo nachytat a začalo tleskat po třetí větě, která opravdu vypadá jako finále? Není patrně v lidských silách tomu zabránit. Ano, celý dlouhý epilog, který pak ještě následuje, je opravdu netradičním řešením…

Foto: Vojtěch Brtnický