„Klasiky zahrál PKO vedený Leošem Čepickým se zdravou energií, motivovaně.“ 

„Ženatý působí zdrženlivě. Jeho nástroj je však velmi znělý a jeho hra není tak uzavřeně introvertní.“ 

„PKO drží značku a smysl své existence.“

Pražský komorní orchestr otevřel svou další abonentní sezónu v Rudolfinu. Hrál bez dirigenta, jak to míval dokonce v názvu, hrál Rejchu, Mozarta a Beethovenova… a hrál s Ivanem Ženatým. Sál sice nebyl stoprocentně zaplněný, ale pochybnosti nejsou na místě. Orchestr je v dobré formě.

Dvořákova síň byla v úterý dějištěm koncertu PKO s krásně kulatým pořadovým číslem 3500. Úctyhodný počet od roku 1951. Vystoupení se za ta desetiletí odehrávala samozřejmě nejen doma, ale také na zájezdech. Šestnáctkrát byli v Severní Americe, desetkrát v Jižní Americe, devětkrát v Japonsku… Kromě Albánie asi všude po Evropě, kromě Antarktidy na všech kontinentech. Celkem to bylo 64 zemí, říkají dostupné statistiky. Jubilejní koncert zastihl těleso na pěkné úrovni. Klasiky zahrál PKO vedený koncertním mistrem Leošem Čepickým se zdravou energií, motivovaně, v dostatečně podrobně propracované podobě. A s houslistou Ivanem Ženatým byl naladěn shodně na vlnu robustnějšího, ale ještě stále kontrolovaného, stylového a kultivovaného cítění.

Program tentokrát neobsahoval nic romantického ani neoklasického, takové položky se vedle převažujícího hudebního klasicismu pravidelně objevují zase až v dalších koncertech sezóny – mimo jiné Dvořák, Janáček, Suchoň, Respighi, Kreisler, Rossini, Schnittke nebo Hurník. Sezónu zdobí jména spolupracujících sólistů. Jejich spektrum sahá od kytaristy Lubomíra Brabce a pianisty Ivana Klánského přes klarinetistku Ludmilu Peterkovu, violistu Vladimíra Bukače, klavíristu Adama Skoumala a violoncellistu Jiří Bártu až po ty nejmladší – sopranistku Slávku Zámečníkovou nebo violoncellistku Alžbětu Vlčkovou. A na červen je ohlášen basista Štefan Kocán.

Ivan Ženatý přijel ze svého působiště v Clevelandu zahrát Beethovenův Houslový koncert. Na začátku, když hraje jen orchestr, to byl on, kdo převzal iniciativu, kdo udal tempo a připomněl základní směřování. Později se průběžné podněty ozývaly už zase od koncertního mistra, ale ani sólista nezůstával úplně skoupý. Třebaže se zdálo, že s Leošem Čepickým neudržuje přílišný kontakt, ukazovalo se, že jsou v cítění ve skutečnosti hodně sladěni. Houslový koncert nabídl masivní i zamyšleně ztišená místa, propracované detaily s kontrastní dynamikou a s pocity pozastavení a následných pohnutí kupředu, obsahoval zpěvnou střední větu a setrvale neokázalou techniku. Přinesl i pár intonačních nedotažeností, celkově vyzněl závažně. V případě většího orchestru, navíc vedeného dirigentem, by určitě přišly ke slovu ještě jemnější nuance, drobné akcenty a podobné detailní výrazové prostředky, ale provedení bylo i tak uspokojivé. Dva momenty jsou hodny zvláštní pozornosti. Ze stylu jakoby trochu vybočující rozsáhlá kadence v první větě Koncertu D dur s výraznou spoluúčastí sólových tympánů (tentokrát kombinace verzí od Josepha Joachima a od Beethovena v úpravě Wolfganga Schneiderhahna) a přídavek – celá jedna z Beethovenových Romancí pro housle a orchestr. Ivan Ženatý působil po celou dobu zdrženlivě. Jeho nástroj je však velmi znělý a jeho hra není tak uzavřeně introvertní, jak sám působí.

Předehra C dur Antonína Rejchy v úvodu večera měla všechny parametry stylového porozumění a pečlivého frázování, souhry i jemné pozornosti. I Mozartovu Symfonii Jupiter zahrál orchestr s neutuchající vervou, intenzivně, neokázale. Leoš Čepický skutečně vedl, slyšeli jsme pěknou hudbu, v dobrých tempech, setrvale dobře artikulovanou, nijak studenou.

PKO drží značku a smysl své existence. V roce 1991 přešel do vlastnictví hráčů, kteří založili agenturu pro pořádání koncertů Pražského komorního orchestru. V roce 2013 koupil obě organizace hudební podnikatel Vladimír Darjanin. Právě začíná pátá sezóna od následného „restartu“. Po roce 1989 se situace hudebního života proměnila, před čtvrtstoletím vznikla Pražská komorní filharmonie, která se začala pohybovat v podobném repertoárovém okruhu a měla výhodu mládí a neopotřebovanosti i výhodu silného uměleckého vedení v osobě Jiřího Bělohlávka. Změnila se i situace na zahraničních trzích. PKO přesto dodnes hraje. A jak potvrdil koncert 16. října, vůbec ne špatně.

Foto: Petra Hajská