úterý, 01 září 2020 14:32

Narozeninový dort z osmnácti částí aneb Koncert bez hlubokých hlasů

Autor:

„Petr Nekoranec a Boris Prýgl neudělali agentuře na jejím narozeninovém koncertě ani v nejmenším ostudu, naopak.“

„Boris Prýgl v pondělí vokálně suverénně exceloval, basbarytonistou však není. Tenorová poloha mu není nedosažitelná.“

„Oslava asi skromnější, než se dlouho dopředu plánovalo, ale přesto dostatečná.“

 

12

 

Už jen dvě čísla chyběla pondělnímu koncertu do dvaceti, aby jejich počet odpovídal výročí agentury Nachtigall Artists, které se v Obecním domě ten večer připomínalo. Pražští symfonikové s dirigentem Giacomo Sagripantim doprovázeli program, v němž se po devadesát minut bez přestávky střídalo pět vynikajících pěvců. Simona Šaturová, Zuzana Marková, Pavel Černoch, Petr Nekoranec a Boris Prýgl. Žádný hluboký hlas. Ani poslední jmenovaný. Je sice dosud uváděn jako basbarytonista, ale evidentně si velmi vážně pohrává s tenorovými představami, barvami a výškami.

Auditorium bez zadní třetiny řad, tedy s výrazně sníženou kapacitou, navíc s některými prázdnými místy, posluchači s rouškami přes obličeje, žádná přestávka a patnáct ohlášených pěveckých čísel za sebou, bez jediné orchestrální předehry či mezihry – tak vypadal pod vlivem zpráv a opatření týkajících se letošní koronavirové pohromy poslední srpnový večer koncert, kterým ve Smetanově síni Alena Kunertová připomněla dvacáté výročí agentury Nachtigall Artists Management, jejíž je zakladatelkou a majitelkou.

 

2

 

Pořádá už po léta v metropoli ambiciózní operní galakoncerty světových hvězd. Využila mezeru v nabídce, kterou pořadatelé tehdy ještě nezvládali adekvátně naplňovat a nezvládají mnohdy dodnes, dokázala získávat finance a začala soustavně uspokojovat logicky existující poptávku. Na jména jako Bartoli, Netrebko, Garanča, Villazón, Flórez, Terfel, Pape… a řadu dalších, která se tak v Praze objevila a opakovaně objevují, má nadále téměř monopol. A zprostředkovala za ty roky ze světa s dobrým odhadem také řadu teprve vycházejících, ale už zajímavých hvězd.

Zejména v poslední době Alena Kunertová, dříve Nachtigalová, podporuje pořádáním koncertů také nadějné pěvce tuzemského původu. Rozhodně k nim na prvním místě patří Petr Nekoranec a Boris Prýgl. Na narozeninovém koncertě jí neudělali ani v nejmenším ostudu, naopak. Na pozvání plánovaných zahraničních hostů musela z důvodů nestabilní situace rezignovat, měla ale připravené další trumfy: mezinárodně úspěšného tenoristu Pavla Černocha, nenápadně skvělou, roky už osvědčenou Simonu Šaturovou a jako nedávný objev Zuzanu Markovou, která se mimochodem v lednu má v Praze objevit se samostatným recitálem.

 

3

 

Sopranistka Zuzana Marková, jak se ukázala v áriích a dvojzpěvech z Gounodova Fausta, Verdiho Traviaty a Pucciniho Bohémy, má bohatý, temněji se barvící, ale zatím ještě ne zcela jedinečně znějící hlas, naprostou jistotu techniky, zkušený projev a pódiový šarm.

Simona Šaturová zůstává a už zůstane ve světlejším zvuku; v Donizettiho Lindě di Chamounix ukázala jak skvělou techniku s bezchybnými výškami, tak výraz, neoddělitelně tvořící kouzlo belcanta. Pro duet z opery Don Pasquale si schovala jemně lyrické kouzlo hlasu, ale pro výstup Musetty z Pucciniho Bohémy vedle dostatku vokální krásy už méně charakterizační nadsázky.

 

6

 

Pavel Černoch, kterého teď konečně můžeme slyšet častěji, pěkně vyklenul árie z Carmen, Traviaty, z Toscy i z Bohémy. Neoslňuje velkolepostí projevu, ale příjemnou lahodností hlasu a naléhavou opravdovostí výrazu, dává ve zřetelných náznacích i v koncertním vystoupení najevo zkušenost s rolemi z jeviště, je ještě stále lyrický, ale zároveň dostatečně průrazný, italské opeře dává i v dikci, co jí patří: zpěvnost, city, špetku vokální okázalosti, soulad mezi slovy a melodií.

 

7

 

Petr Nekoranec je proti němu typem menšího, užšího, ale neméně lahodného, až sladkého hlasu, pohyblivějšího, vysoko posazeného. Když zpívá v lyricky intenzivním duetu z Bizetových Lovců perel, a nebo Gounodova Romea, je dokonalý; když zpívá básníka Rudolfa z Bohémy, není podle vžitých představ tím nejtypičtějším představitelem, ale vždy je v rámci svého oboru dokonalý.

 

10

 

Boris Prýgl v pondělí vokálně suverénně exceloval, basbarytonistou (ani čistým barytonistou) však (už) není. Jak v árii Valentina, tak v duetech s Petrem Nekorancem a Pavlem Černochem se barvou, i když tmavší, blížil tenorové poloze. A že mu není nedosažitelná ani rozsahem, s naprostou samozřejmostí demonstroval v Lehárově Zemi úsměvů i v přídavcích, kdy už byla pětice na pódiu celá a kdy se až na ty úplně nejvyšší tóny střídal a souzněl s oběma tenoristy. Jeho hlas je pevný a zajímavý, s jistotou vedený. Schválně, kam opravdu směřuje…!

 

0

 

Pražští symfonikové doprovázeli vzácně pěkně. Dynamiku se až na pár výjimek podařilo dirigentovi udržet na uzdě tak, aby pěvce bylo dobře slyšet. Výraz inspiroval k romantické měkkosti, patos emocí u veristického repertoáru ale nepřeháněl. Jednotlivá čísla následovala bez oddechu jedno za druhým, nikdo se nešel děkovat dvakrát, publikum ani nedostalo moc času se rozehřát. Ono ostatně v roušce… Asi každý je v ní tak trochu zaražený… V závěru, kdy přišly na řadu přídavky z populárních koncertních italských písní typu O sole mio a Non Ti Scordar di Me, vystupňoval ale dirigent definitivně emoce radosti z hudby nejen na pódiu, ale i v hledišti. Končilo se potleskem vstoje. Oslava to byla asi skromnější, než se dlouho dopředu plánovalo, ale přesto dostatečná. Upřímná, vydařená, důstojná a hodnotná.

 

11

 

5

 

Foto: Petr Dyrc 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.