„Sopranistka zazářila v Praze zajímavým a zvládnutým hlasem, mladým a jistým, emocionálně probarveným.“

„Mezzosopranistka dala nahlédnout i do skvěle pěvecky i výrazově zvládnuté, virtuózní, ale ani v jednom aspektu nepřehrávané a nepřeháněné role Rosiny z Lazebníka sevillského.“

„Tenorista všechny postavy obdařil mladistvou lyrikou a jejich situace po herecké stránce v dostatečných náznacích přesnou charakteristikou.“

Pod hlavičkou Spolku přátel hudebních talentů, založeného agenturou Nachtigall Artists, se v Rudolfinu v úterý uskutečnil milý a výborný koncert tří mladých pěvců. Jihokorejská sopranistka Hera Hyesang Park, kanadsko-italská mezzosopranistka Emily D’Angelo a tenorista Petr Nekoranec prošli nejen soutěží Operalia, ale také Lindemannovým programem Metropolitní opery. Obě sólistky už v ní také zpívají. Jejich pražský večer příjemně vybočil z hvězdných pěveckých recitálů dramaturgií, hereckými náznaky a hlavně neokázalostí. K jeho zdaru přispěli PKF–Prague Philharmonia a na poslední chvíli zaskakující dirigent Rastislav Štúr.

Pěvecký koncert se obešel bez hitů z pera Verdiho a Pucciniho, soustředil se především na italský belcantový repertoár první poloviny devatenáctého století a na francouzskou operu. Tedy na čísla vesměs dostatečně známá, ale přesto nezprofanovaná. Od začátku bylo jasné, že protagonisty večera ve Dvořákově síni jsou tři mladí umělci kolem třicítky, kteří jsou schopni interpretovat výňatky z oper s jistotou, technicky i v prožitku pro publikum plně přesvědčivě, už zcela osobitě, rozhodně naplno a také zábavně, naprosto profesionálně, ale bez zátěže rutiny.

Hera Hyesang Park, laureátka Operalie z roku 2015, je jasnou vycházející mezinárodní hvězdou. V newyorské Metropolitní opeře už zpívá Paminu v Kouzelné flétně, zaujala v posledních čtyřech letech v Glyndebourne, v Mnichově, v berlínské Komické opeře i v tamní Státní opeře… Zazářila v Praze zajímavým a zvládnutým hlasem, mladým a jistým, emocionálně probarveným.

Emily D’Angelo, nositelka Ceny diváků i vítězka v soutěži Operalia z roku 2018, zpívá od té doby větší i velké role nejen La Scale, v Berlíně, Mnichově, Londýně, Curychu, Paříži a Drážďanech, ale také v Metropolitní opeře. V Praze, v komorním prostředí sálu Novoměstské radnice, se objevila už loni v červnu. Nyní zaujala suverenitou a velkým rozsahem a pohyblivostí ještě ne zcela velkého, i tak ovšem víc než slibného, jasně mimořádného hlasu. A také velmi nenuceným a sympatickým vystupováním.

Petr Nekoranec je pro agenturu Nachtigall Artists a její Spolek přátel hudebních talentů vhodným modelovým příkladem, jak je možné sledovat talentované mladé lidi a pomáhat jim nastartovat kariéru: byl adresátem důvěry a podpory, prošel jako první Čech Lindemannovým programem u Metropolitní opery, získal zkušenosti v Operním studiu v Bavorské státní opeře a ve Stuttgartu – a od loňského podzimu už je sólistou operního souboru pražského Národního divadla. V Operalii se nedostal do finále, jeho zahraniční angažmá nedosahují do zmiňovaných nejslavnějších světových operních domů, ale má v životopise úspěchy v jiných soutěžích, čerstvě na kontě hlavní role ve dvou pražských inscenacích a před sebou další pěkné tuzemské i zahraniční úkoly.

Petr Nekoranec se v současné době evidentně trochu hledá. Jako kdyby opouštěl dosavadní koloraturní pohyblivost, která jeho specifický lehký tenor předurčovala k rossiniovským rolím. Nachází čím dál znělejší nižší polohy, ovládá výšky, ať už směrem k falzetu, nebo i bez něj, má však mezi rejstříky místa, kde nezní ideálně. Všechny postavy, které do programu zařadil, obdařil však mladistvou lyrikou a jejich momentální situace po herecké stránce v dostatečných náznacích přesnou charakteristikou. Od prvního vstupu na jeviště těžil z toho, že s lehkostí přesahuje obvyklé rámce koncertních gest a pohybů směrem k divadlu. V roztomile něžném duetu z Donizettiho Nápoje lásky, do kterého chytlavě přišli během hudby, využívali se sopranistkou hranu pódia k sezení. Navázala Nemorinova cavatina Quanto è bella a pak Adinin zpěv Prendi, per me sei libero, velmi promyšleně pracující s tempy a časem.

Tři scény z Rossiniho Popelky (jak jiný svět je to v opeře z roku 1817 oproti české pohádkové Popelce…) měly podobně poutavé pódiové ztvárnění, muzikalitu a pěveckou lehkost. V duetu Ramira a Angeliny se poprvé objevila na pódiu Emily D’Angelo, výborně hlasově vybavená moderní mladá žena; publikum si ihned získala. Navázala s lehkostí árií Non più mesta a Petr Nekoranec pak s náročnou árií Si, ritrovarla io giuro. V tuzemském kontextu je pro tento repertoár jedinečný, při detailním pohledu však nelze zastírat, že se v momentálním nastavení hlasu ozvalo pár méně usazených tónů.

Orchestr po celý večer doprovázel velmi pozorně a inspirovaně. Předehra k Popelce měla pravou rossiniovskou rozmarnost v akcentech a hravých melodiích i v typickém zrychlování a zesilování a dostalo se jí pěkných příspěvků od hráčů dechových nástrojů. Bylo zřejmé, že Rastislav Štúr vede pozorně v patrnosti dynamickou hladinu, protože ani jeden z trojice mladých pěvců nevládne opravdu velkým hlasem. Převážil dojem z pečlivého, dýchajícího, empatického a znaleckého doprovázení, přesto by na několika místech bylo blíž ideálu pokud možno ještě výraznější ztišení.

Druhou polovinu koncertu určovalo téma Romea a Julie, ale zarámovala ji jemná a líbivá, trochu manýristická francouzská hudba – tenorová árie z Offenbachovy Krásné Heleny (s jablkem hozeným nakonec do publika) a sladký dvojzpěv z Delibesovy Lakmé s posledními tóny obou zpěvaček už ze zákulisí. Belliniho opera Kapuleti a Montekové poskytla velký sopránový výstup „Oh! Quante volte“ s hornovým sólem a s doprovodem harfy a flétny, nádherně niterný, v pomalém tempu, který vyzpívala a prožila Hera Hyesang Park vzorově. Emily D’Angelo jako Romeo v sólové árii i následném duetu přispěla ve velkém hlasovém rozsahu i značném výrazovém rozpětí opravdovostí a emotivností projevu. V Gounodově lyrické opeře Roméo et Juliette se pak Petru Nekorancovi dařilo dobře, zpíval jemně a s otevřenými i stahovanými výškami. Ať už sám, nebo v duetu se sopranistkou.

Přídavky zabrousily i jinam než do opery: Petr Nekoranec zazpíval Brodszkeho píseň Be My Love, kterou proslavil Mario Lanza, a sopranistka slavnou roztančenou melodii z muzikálu My Fair Lady. Mezzosopranistka nicméně u opery zůstala a dala nejznámější árií nahlédnout do skvěle pěvecky i výrazově zvládnuté, virtuózní, ale ani v jednom aspektu nepřehrávané a nepřeháněné role Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského. A když se na úplný závěr konečně sešli všichni tři, zazněl tercet Soave sia il vento z Mozartovy opery Così fan tutte. Petr Nekoranec ho pobaveně uvedl tím, že se promění v basbarytonistu. Za bohatým programem, který vstřícně a radostně přesáhl obvyklý rozměr pěveckých koncertů, to byla spíše už jen úsměvná tečka.

*******

Foto: Petr Dyrc