„Mansurjan věděl, že jeho dílo bude na koncertu konfrontováno s Janáčkovou Glagolskou mší. Rozhodl se nekonkurovat jejímu explozivnímu zvuku, a naopak vytvořit kontrast volbou prostředků velmi tichých, niterných.“

„Skladba je skutečně velmi introvertní, snad lze říci meditativní, a bezpochyby v prostředí chrámu, jakým je starobrněnská bazilika, působila magicky.“

„Zřetelná východní melodika ihned dýchla vůní čehosi vzdáleného a tajemného.“

Jedním z vrcholů Mendel Festivalu, uspořádaného u příležitosti dvoustého výročí narození slavného vědce, se stal páteční koncert se světovou premiérou skladby Tigrana Mansurjana. Kompozice Orhnerg – Navapet Bari (Hymnus – Dobrý kapitán), kterou arménský skladatel vytvořil na objednávku festivalu a účinkující Filharmonie Brno, předcházela Janáčkově Glagolské mši. S filharmonií vystoupil Český filharmonický sbor Brno a sólisté Aksel Daveyan, Pavla Vykopalová, Lucie Hilscherová, Aleš Briscein a Jozef Benci, a to pod taktovkou Dennise Russella Daviese.

Koncert byl z baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně pro očekávaný velký zájem publika přenášen hned několikerým způsobem – v prvé řadě na prostranství před chrámem, dále Českým rozhlasem Vltava a také jako živý stream, na základě kterého vznikla tato reflexe.

Spolupráce Filharmonie Brno s arménským skladatelem Tigranem Mansurjanem sahá už dva a půl roku nazpět. V lednu roku 2020 se v brněnském Besedním domě odehrála česká premiéra jeho Requiem. Stejně jako tehdy, i v případě kompozice Orhnerg – Navapet Bari přijel Tigran Mansurjan, nyní už třiaosmdesátiletý, do Brna, aby byl premiéře osobně přítomen.

Šestnáctiminutová skladba pro barytonové sólo, smíšený sbor a orchestr je specifická už z hlediska kompozičního záměru. Skladatel nejenže navštívil baziliku na Starém Brně, kde byla kompozice nyní premiérována, ale také věděl, že jeho dílo bude na koncertu konfrontováno s Janáčkovou Glagolskou mší. Rozhodl se nekonkurovat jejímu explozivnímu zvuku, a naopak vytvořit kontrast volbou prostředků velmi tichých, niterných.

Nepřekvapí proto, jaké si ke zhudebnění zvolil hymny, jejichž původ, význam a kontext v arménské kultuře nám pomohl pochopit programový text Haiga Utidjiana v překladu dramaturga Filharmonie Brno Vítězslava Mikeše. Hymny Patrum a Miserere jsou kajícné, obvykle provozované v postní době. Patrum je velebením Boha třemi hebrejskými mládenci, které Bůh ochránil před plameny, když je Nebukadnesar nechal uvrhnout do rozpálené pece, protože se nechtěli klanět jeho modlám. V Miserere se objevuje podobenství hříšné duše jako lodě bičované silnými mořskými vlnami a Krista coby Dobrého kapitána, který kajícníky dovede bezpečně do přístavu.

Skladba je skutečně velmi introvertní, snad lze říci meditativní, a bezpochyby v prostředí chrámu, jakým je starobrněnská bazilika, působila magicky. Proto mě nesmírně mrzelo, že jsem se nemohla koncertu zúčastnit osobně – živý přenos, jakkoli nabízel krásné záběry, dle mého názoru tuto magii přenést nedokázal a skladba možná na diváky sledující koncert online nebo na prostranství před bazilikou neměla takový účinek, jakému určitě byli vystaveni posluchači uvnitř.

Dovedu si totiž představit, že už při prvních tónech Hymnu mohlo citlivější duše zamrazit. Do ztichlého chrámu začal zpívat barytonista Aksel Daveyan a cappella. Zřetelná východní melodika ihned dýchla vůní čehosi vzdáleného a tajemného. První vstup orchestru byl také jen nesmělým krůčkem od ticha k hudbě: pizzicata smyčců a údery tympánu. Ze sboru dostaly jako první prostor mužské hlasy, sekundující sólistovi stále trochu „na orientální strunu“. Naopak v místech, kde zpíval sbor tutti, náhle prosvítala evropská tradice. Tigran Mansurjan tak potvrdil svůj rukopis skladatele, který se cítí být na rozhraní mezi Východem a Západem, jak řekl před dvěma lety v našem rozhovoru.

Skladba měla v obou svých částech výrazně repetitivní charakter, který podtrhoval meditativní vyznění. Vše probíhalo v nižších dynamikách, vlastně skladba působila jako klidná stojatá voda. Ačkoliv Mansurjan zdůraznil, že šel úmyslně opačným směrem než Janáčkova Glagolská, tedy směrem tichým, introspektivním, musím přiznat, že jsem trochu postrádala alespoň jeden (dynamický) vrchol skladby. Zda to bylo v takové míře opravdu záměrem autora, interpretací, nebo daní za online sledování, těžko soudit. Pokud bych měla dojem ze skladby shrnout jedním slovem, bylo by to „pokora“.

Na Glagolskou mši pochopitelně obsazení posílilo, a to ve všech složkách: orchestru, sólistech i sboru. Český filharmonický sbor Brno je v současné době na své tradiční letní štaci v Heidenheimu, takže ta část zpěváků, kteří v Německu momentálně nepůsobí, byla (už v Mansurjanově skladbě) posílena externími členy, včetně řady zpěváků z operního sboru Národního divadla Brno. Sólový kvartet nastoupil v avizovaném složení: Pavla Vykopalová, Lucie Hilscherová, Aleš Briscein a Jozef Benci.

Cílený kontrast s předchozí skladbou byl patrný od prvních taktů Janáčkovy mše. Žesťový úvod je skutečně o něčem zcela jiném než Mansurjanovo tiché zahloubání. To ovšem neznamená, že by Glagolská mše postrádala niterné okamžiky, ostatně je to také duchovní kompozice. Bohužel, v online streamu byla právě ta nejtišší místa rušená halasením lidských hlasů i dalšími zvuky, které mikrofony bůhví odkud braly.

Mše nicméně zazněla v celé své kráse. Sólisté, z nichž více prostoru ukázat své umění dostali Pavla Vykopalová a Aleš Briscein, podali standardně suverénní výkony a sbor i orchestr jim byly vyrovnanými partnery. Za zmínku stojí také velmi působivě interpretované varhanní sólo vepsané jako předposlední část mše, které zahrál z kůru Petr Kolař.

Předpoklad organizátorů, že návštěvnost koncertu bude hojná, se minimálně v bazilice potvrdil. Co lze soudit z kamerových záběrů, chrám byl zcela zaplněný. Mansurjan, Janáček i oslavenec Mendel si to bezpochyby zasloužili.

*******

Foto: Vojtěch Kába