sobota, 25 leden 2020 08:50

Mansurjanovo Requiem a po něm nekonečné ticho

Autorka:

„Výborně vystavěná dramaturgie stupňovala napětí až k samotnému vrcholu v podobě soudobého arménského klenotu.“

„Celou skladbou se prolínal zpěv nesoucí znaky východní melodiky tak podmanivé, že dokázala způsobit běhání mrazu po zádech.“

„Ticho neslyšné a bezdeché, které ale současně promlouvalo tou nejhlubší pokorou před dílem přítomného autora.“

 

7

 

Jen stěží lze slovy popsat zážitek, který brněnskému publiku zprostředkoval arménský skladatel Tigran Mansurjan svým Requiem, uvedeným v české premiéře. Skladba, která v nahrávce pod taktovkou Alexandera Liebreicha dosáhla na International Classical Music Award i k nominaci na Grammy, doslova vzala posluchačům dech. Když se vzpamatovali, nekonečné ticho nahradily nekončící ovace.

Koncert se však rozjížděl pozvolna. Výborně vystavěná dramaturgie stupňovala napětí až k samotnému vrcholu v podobě soudobého arménského klenotu. V první půli naopak zazněly dvě kantáty Johanna Sebastiana Bacha – a proč by ne? Koncert k tomu měl ty nejlepší podmínky i důvody: už samotná abonentní řada Filharmonie Brno „Klasicky i moderně“ taková spojení předpokládá, navíc vokální složku souboru tvořilo těleso Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková) a celý ansámbl včetně dvou vynikajících sólistů řídil německý dirigent Alexander Liebreich – co více si pro Bacha přát?

Jako první to byla Kantáta č. 32 „Liebster Jesu, mein Verlangen“ sestávající ze šesti částí: dvou árií, jednoho duetta, jednoho recitativu a závěrečného sborového chorálu. Orchestr tvořily pouze komorní smyčce doplněné o sólový hoboj v podání Anikó Kovarikné Hegedűs a o Martina Jakubíčka přeskakujícího mezi varhanním pozitivem a cembalem. Hned v první části, árii pro soprán, se představila sólistka Anja Petersen. Německá sopranistka vplula svým nástupem do skladby tak dokonale, že jsme prakticky nerozeznali rozdíl mezi sladkým a vřelým tónem hoboje a lidským hlasem pozvolna se rozvíjejícím z naprostého pianissima. Člověk nevěděl, co pozorovat dřív, zda úžasnou sólistku, nebo fascinující měkké gesto Alexandera Liebreicha, kterým inspiroval všechny zúčastněné ke stejné měkkosti projevu.

 

2

 

Poté přišel na řadu poslední, dosud nejmenovaný interpret, irský sólista Andrew Redmond, jehož barevný a hebký baryton doprovodil koncertní mistr Pavel Wallinger houslovým sólem. Mým osobním ideálem u sólistů je sice krásný, ale upřímný a nevyumělkovaný, možná až civilní projev – a takový projev Andrew Redmond posluchačům poskytl. Po následujícím duettu obou sólistů přišel závěrečný sbor: protestantský chorál.

 

3

 

Druhá kantáta „Also hat Gott die Welt geliebt“ (č. 68) začala nabírat na objemu. Smyčce doplnily dechové nástroje: dva hoboje s anglickým rohem a tři pozouny s trubkou; a sbor dostal podstatně větší prostor včetně typické bachovské sborové fugy v závěru. Instrumentálními sóly se blýskli opět Pavel Wallinger a Anikó Kovarikné Hegedűs a mimo nich také Michal Greco (violoncello). Jedinečně znělo také hobojové dechové trio ve čtvrté části (basová árie) v podání Anikó Kovarikné Hegedűs, Marie Šmídové (hoboje) a Zdeňka Nádeníčka (anglický roh).

Po přestávce sál Besedního domu potemněl podstatně více než dříve – neklamný signál zcela nové atmosféry. Nastoupil smyčcový orchestr, sbor, oba sólisté, kteří se mimochodem s Alexanderem Liebreichem podíleli i na tvorbě oné legendární nahrávky, i sám dirigent. Ten potom zvedl ruce a sbor začal zpívat Requiem aeternam, a cappella, bez jakékoliv další slyšitelné přípravy. A zněl fantasticky. S Kyrie eleison přišlo signifikantní téma (které ještě teď zní v hlavě) a s ním i první drama a naléhavost. Mohli jsme pozorovat naprostou změnu postoje i gesta dirigenta: zatímco v Bachovi to byl vzdušný a v zápěstí zcela uvolněný pohyb, nyní byly ruce o poznání pevnější a tím i naléhavější – stejně jako postoj.

 

8

 

Dies irae, to byla stejná emocionální smršť jako u Mozarta, Verdiho či Schnittkeho – i když to každý z nich, včetně Mansurjana, vyjadřuje svým vlastním jazykem, poselství je ve všech případech stejně silné a neodbytné. Celou skladbou se prolínal monodický zpěv nesoucí zřetelné znaky východní melodiky. Melodiky tak podmanivé, že v pouhém dvojhlasém prolínání v části Tuba mirum dokázala způsobit běhání mrazu po zádech. Nářek ztělesňovaný částí Lacrimosa zřetelně odrážela glissanda v úvodních taktech smyčců. Výstup sboru v této i následující části Domine Jesu byl jednoduše dokonalý. Vůbec v celé skladbě těleso předvádělo špičkové sborové umění. Už jen pouhým a cappella zpěvem dokázalo pevným ocelovým zvukem naplnit sál do všech koutů – o co více byl účinek strhující, když spolu s ním zazněly v síle také všechny smyčce.

 

11

 

Vůbec nejpůsobivější však bylo jeho božské pianissimo. A zejména to, kterým částí Agnus Dei zakončili celou skladbu i večer. Zpěv sboru se odehrával bez doprovodu. Gesto dirigenta bylo sotva znatelné – tak jemné, opatrné a pomalu vyprchávající jako celá skladba. Sbor se spojil do unisona: „Dej jim odpočinutí věčné.“ Dozněl poslední tón – sálem se rozneslo ticho. Ticho neslyšné a bezdeché, které ale současně promlouvalo tou nejhlubší pokorou před dílem přítomného autora.

 

1

 

Věřím, že nejen pro mě, ale také pro mnoho dalších posluchačů byl tento páteční koncert zcela unikátním a v podstatě životním zážitkem – a dlouhotrvající standing ovation mě v mém názoru utvrzují.

--------  

Rozhovor se skladatelem čtěte zde:  Tigran Mansurjan: Být skladatelem na rozhraní Východu a Západu 

 

10

 

4

 

12

 

19

 

17

 

Foto: Jiří Jelínek 

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně také vyučuje na Katedře hudebních a humanitních věd jako externistka. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.