KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Diana Damrau a Petr Nekoranec nakročeni až do současnosti english

„Sopranistka nabídla krásně modulovaný a lehce plynoucí hlas, zralé umění belcanta, přirozené komediální i tragické herectví a skromnou a usměvavou přítomnost na pódiu.“

„Poklonu si zaslouží oba pěvci i s organizátorkou večera. Třemi výstupy z oper Iaina Bella obohatili obvyklý průběh a rozměr operního galakoncertu zajímavě a příjemně, téměř bezprecedentně.“

„Stejně jako Diana Damrau, umí i Petr Nekoranec na koncertě výrazně pracovat s přítomností na pódiu a s potřebným naznačením hereckého výrazu patřícího k právě zpívané roli.“

Společný recitál, který měli v úterý v pražském Obecním domě sopranistka Diana Damrau a tenorista Petr Nekoranec, nabídl špičkové pěvecké umění, vděčný program, výborný orchestrální doprovod a milý kontakt mezi pódiem a hledištěm. Obvyklou sestavu klasických operních árií a duetů, tentokrát výhradně od Donizettiho a Belliniho, tedy z repertoáru italského belcanta, výrazně a jedinečně obohatila tři velká hudební čísla mající původ v současné tvorbě. Autorem byl Brit Iain Bell a prezentovanými díly tři jeho moderní operní tituly, ve kterých se oba sólisté v posledních letech objevili už i v divadlech.

Německá sopranistka Diana Damrau je prvořadou hvězdou, pěvkyní patřící ke stálicím nejlepších evropských operních scén i Metropolitní opery. V přenosech do kin ztvárnila v New Yorku už Gildu, Rosinu, Adéle, Leilu a Violettu, v české metropoli byla poprvé živě v roce 2014 – stejně jako nyní prostřednictvím agentury Nachtigall Artists – a pak ještě na Pražském jaru v roce 2017. I tentokrát nabídla krásně modulovaný a lehce plynoucí hlas, zralé umění belcanta, přirozené komediální i tragické herectví a skromnou a usměvavou přítomnost na pódiu.

Petr Nekoranec už se etabloval nejen jako tuzemský pěvecký zázrak, Talent roku 2017 v Classic Prague Awards, ale také jako spolehlivý a zajímavý mladý umělec evropského rozhledu. Nedávno vystoupil ve Florencii v Händelově Alcině po boku Cecilie Bartoli, vrací se do Francie a do Německa… Byl prvním českým účastníkem Lindemannova programu pro mladé pěvce v newyorské Metropolitní opeře a pak sólistou Státní opery Stuttgart; loni se stal sólistou pražského Národního divadla, kde zpívá MozartaRossiniho, podobně jako v Brně. Ve Smetanově síni zpíval nyní za doprovodu PKF–Prague Philharmonia svým charakteristickým, vysoko posazeným vypjatým, pro něj evidentně přirozeným jednobarevným způsobem, s chvěním a někdy i s náhle o něco užšími nejvyššími tóny. Zpíval emotivně a podmanivě, ať už sám, nebo v duetech. A stejně jako Diana Damrau umí i na koncertě výrazně pracovat s přítomností na pódiu a s potřebným naznačením hereckého výrazu patřícího k právě zpívané roli.

Árií z Donizettiho opery Vévoda z Alby nastolil hned na začátku Petr Nekoranec parametry celého koncertu. Nešlo v něm primárně o virtuozitu, ale o tempově volnější zpěv, plný křehkých i vypjatějších emocí, šlo o legato a kantilény, o výraz. Takový byl i duet z prvního dějství Lucie z Lammermooru, tenorová árie z Belliniho Puritánů i ztišená sopránová árie z druhého dějství Donizettiho opery Anna Bolena. Diana Damrau jí dala dramatičnost i křehkost, její hlas, přesný, jasný i příjemný, pohybující se zcela uvolněně v koloraturách i v krásných tónech, to plně umožňuje. Způsob, jakým v druhé polovině koncertu zazpívala proslulou árii „Casta diva“ z Belliniho Normy, byl vzorový – zkušeně dala do služby potřebného uvěřitelného výrazu technicky zvládnutý polohlas, i v naléhavé napjatosti volný, magicky poutající pozornost, plný emocí.

Výjevy z Donizettiho komické opery Don Pasquale korespondovaly s podobně vyznívajícími přídavky z jeho Nápoje lásky. Měly humor, který neubíral na kráse tónu, měly pěveckou jistotu a zázemí pódiové zkušenosti.

Iain Bell, britský skladatel, čtyřicátník, umí napsat operní hudbu, která má jasné výrazové ukotvení v klasice, která však přesto není její nápodobu. V tak trochu „brittenovském“ duchu se pohybuje mezi ukotveností v libozvučnosti a kráse a mezi zvukovou vynalézavostí, mezi kompoziční odvahou a momenty připomínajícími formou záchytných bodů konvenčnějšími idiomy. Platí to o rozsáhlé, výrazově doširoka rozpracované scéně šílenství (žánru tak oblíbenému v italském belcantu) z opery A Harlot´s Progress, premiérované za účasti Diany Damrau v roce 2013, o scéně zazpívané nyní v Praze opravdu skvěle. Platí to i o bolestně vyznívajícím monologu hlavní ženské postavy z opery Jack the Ripper: The Women of Whitechapel, které dokázala sopranistka dát i na koncertním pódiu hudební i divadelní rozměr patřící k velkým působivým tragédiím minulosti. Ale obdobně vyzněl i o něco méně výrazný výstup z opery In Parenthesis, který zazpíval Petr Nekoranec.

Orchestr PKF–Prague Philharmonia doprovázel (a zahrál dvě předehry) s nadhledem, spolehlivě. Ostatně Rastislav Štúr za dirigentským pultem byl zárukou pozorného a znaleckého, dostatečně energického vedení. I orchestru a dirigentovi patří uznání za to, jakým způsobem se ujali tří čísel z oper Iaina Bella. Nicméně poklonu si zaslouží především oba pěvci, i s organizátorkou večera. Zmíněnými třemi výstupy – odvážným nakročením do současnosti – obohatili obvyklý průběh a rozměr operního galakoncertu zajímavě a příjemně, téměř bezprecedentně. A sázka na Bellovu hudbu vyšla, publikum ji i v kontextu s operními klasiky zcela přijalo.

Vstřícně, až marnotratně dlouhý koncert korunovaly přídavky. Dianou Damrau neodolatelně, na pomezí lyriky a poťouchlosti zazpívaná árie „O mio babbino caro“ z Pucciniho komedie Gianni Schicchi. Pak popěvek „Com‘ è gentil“ z Dona Pasquala, který Petr Nekoranec začal se sólovou harfou a zábavně dokončil s orchestrem, hrajícím pizzicato a tiše zpívajícím… A nakonec, nadvakrát, oblíbená scéna nesmělého Nemorina a zamilované Adiny z Nápoje lásky… Další příjemný večer pod hlavičkou Nachtigall Artists, už po léta přesně vyprofilované stálice mezi pražskými organizátory.

*******

Foto: Petr Dyrc

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky