„Hra začíná mužským sborem á cappella, zpívají ponurou vojenskou píseň Katonadal, o údělu mužů, kteří musí válčit, jít do boje, nechat se mrzačit a zabíjet, ale nikdy nesmí plakat.“

„Judita v sobě nese odhodlání a naději, že vše zvládne, že její láska je schopná hrad vysušit a zahřát a přivést do něho světlo. To se jí po postupném otevírání dveří sice daří, ale za cenu poznání hrůz, které za dveřmi nachází.“

„Bartókova hudba je sugestivní a v podání orchestru opery je podána v rozvrstvených plochách v barevnosti instrumentace v bezchybné interpretaci. Gradace orchestru následuje pěvecké party, podporuje jejich výraz a nikdy je nezastiňuje.“

Operu Bély Bartóka na libreto Bély Balázse Modrovousův hrad hraje operní soubor Moravského divadla Olomouc po dlouhých 66 letech. V roce 1960 tam uvedli její první českou premiéru a nyní se k titulu opět vrátili. Nehrají ji ale, jak bývá obvyklé, spolu s další jednoaktovkou, ale propojují operu ústrojně s tvorbou Zoltána Kodályho. Na konci pokračuje opera jeho Tanci z Galanty v choreografii Daniely Špinar a Tona Ferriol a úvod a závěr obstarávají Sbory pro mužské hlasy pod vedením sbormistryně Lubomíry Hellové. Se souborem opery a baletu nastudovala dílo režisérka Daniela Špinar na scéně Lucie Škandlíkové, u dirigentského pultu byl Petr Šumník a protagonisty první premiéry, která se konala v pátek 17. února 2023, byli Barbora Řeřichová v roli Judity a Jiří Přibyl v roli Modrovouse.

Jde o dílo výjimečné svým tvarem inscenačním i hudebním. Jediná opera maďarského skladatele, který se ubíral v otázkách skladby podobnými myšlenkovými cestami jako Leoš Janáček a pro maďarskou kulturu má stejný význam jako on, tedy je programovým odklonem od německé postromantické tvorby. Inspiruje se symbolismem a impresionismem, vyznává Clauda Debussyho a Bartók svou hudbou kreslí psychologické i hudební obrazy. Báje o rytíři Modrovousovi, který zabíjel své ženy a nechával je v místnostech hradu, je zde vykreslena obrazně. Spíše jde o pronikání ženy do mužova vnitřního světa, kde nachází jen zmar, strach a hrůzu.

Hra začíná mužským sborem á cappella, chlapi jsou jen v kalhotách a bílých košilích a všichni mají levou ruku zavěšenou v černém šátku. Zpívají ponurou vojenskou píseň Katonadal, o údělu mužů, kteří musí válčit, jít do boje, nechat se mrzačit a zabíjet, ale nikdy nesmí plakat. Soupeření mužského a ženského principu je v této inscenaci velmi akcentováno režisérkou, která zde vidí obraz i svého vlastního vnitřního boje, se kterým se vyrovnává. Prostředí je velmi depresivní, na holé, prázdné scéně leží zavázané černé pytle na odpadky a v levé části jeviště stojí telefonní budka. Je to jediné, ale jen zdánlivé spojení s civilizovaným světem. Není ovšem funkční, spíše se stává útočištěm pro zoufalce. Hrad je jen imaginární, herci se jen tváří, že ho vidí. Protagonisté, Modrovous a Judita spolu komunikují, jako by v hradě byli. S nimi je ale na jevišti ještě šest mladých tanečníků, postupně doplňovaných na páry nalezenými manželkami, kteří jsou většinou pro ústřední dvojici neviditelní.

Modrovous je v černých kalhotách, nátělníku a rozepnuté košili, zato Judita je oblečená ve svatebním. Lila růžové, dlouhé šaty mají velký květinový límec a na hlavě má nádherný květinový čepec. Její zjev dámy a princezny ostře kontrastuje s ledabylým a neupraveným Modrovousem, i se zašlým okolím. Přesto Judita v sobě nese odhodlání a naději, že vše zvládne, že její láska je schopná hrad vysušit a zahřát a přivést do něho světlo. To se jí po postupném otevírání dveří sice daří, ale za cenu poznání hrůz, které za dveřmi nachází. Z každých pomyslných dveří vychází dívka v bílých prostých šatech a muži se na ni vrhají. Judita ji pokaždé zachraňuje a dívky postupně tvoří její suitu a v závěru se spojují do párů spolu s chlapci, a naopak se stávají dominantními. Otevírání dveří je provázeno zvukomalebnými efekty, impresionistickým hudebním líčením objeveného. Postupně dochází k hudební gradaci, která vrcholí při nalezení krásné zahrady či nádherného pokladu, který je ale potřísněný krví. I bílé jezero, které je plné slz, se blyští v hudebním líčení, stejně tak cinkají a haraší mučící nástroje. Bartókova hudba je sugestivní a v podání orchestru opery je podána v rozvrstvených plochách v barevnosti instrumentace a v bezchybné interpretaci. Gradace orchestru následuje pěvecké party, podporuje jejich výraz a nikdy je nezastiňuje. Dirigent Petr Šumník tak projevil citlivou sounáležitost jak se sólisty, tak s podáním orchestru, který působí plně, plasticky a v některých plochách nadýchaně i jiskřivě.

Sopranistka Barbora Řeřichová podává Juditu velmi sugestivně a kultivovaně. Její pěvecký projev je tentokrát měkký, přesto plný a dramatický, dokáže jím vykreslovat emoční hnutí a hlas se jí nese vyrovnaně. Zní jí i hluboká poloha. Basbaryton Jiřího Přibyla je hutný a barevný, úloha Modrovouse je úsečnější, používá více parlanda a je drsnější, než Juditin part, přesto spolu se sopranistkou vytvářejí barevně vyrovnané duo. Oba protagonisté zde prokázali výsostné profesionální hudební i interpretační mistrovství.

Na jevišti se v reálu neodehrává nic dramatického ani bombastického, přesto ve výrazu z některých scén mrazí. Krvavou část obstarává polovina rudé opony, kterou Judita strhává, a ze které pak dívky vytvářejí působivou dekoraci. Závěr opery nevyznívá devastačně pro Juditu, režisérka zvolila smíření a propojení obou postav, které zůstávají spolu v těsném spojení v telefonní budce. Na závěr zpívá mužský sbor poslední píseň Esti dal, je to katarze, modlitba a smíření, Judita a Modrovous se objímají. Nastupuje šest tanečních párů, které tančí rozjásaný a energický tanec z Galanty. Ponurý a děsivý příběh nakonec tedy, oproti Bartókovi, končí s pozitivním nábojem a divák nemá pocit marnosti a zmaru. Je to výjimečně umělecky kvalitní představení, které se souboru povedlo a které by bylo škoda nevidět.

Foto: Tereza Hrubá