„Řekl bych to tak: všichni klavíristé, s nimiž jsem spolupracoval, byli výborní, ale s Klánským to byla báseň!“

„Opera je něco výjimečného. Může žít i jako koncert a nikomu to nebude zvlášť vadit.“

„Hlavní je v opeře vždy zhudebnění textu a nejdůležitější jsou zpívající herci.“

Po čestném doktorátu, pro který si v roce 2017 přijel operní režisér Otto Schenk z Vídně na brněnskou JAMU, se uskutečnila jeho beseda se studenty, pedagogy a hosty, na níž se setkali mimo jiné autorka těchto řádků, pěvec Richard Novák a tehdejší student, japonský houslista Hiroaki Goto. A ten při spatření Richarda Nováka prohlásil: „Ó, ikona Brna,“ a hluboce se uklonil. Dobře věděl, proč: Richard Novák patří k mimořádným osobnostem, je tedy onou ikonou Brna, jejíž výkony nesou vždy pečeť dokonalosti a přesvědčivosti. Rozhovor s ním přinášíme při příležitosti jeho významného jubilea: v sobotu 2. října se Richard Novák dožívá devadesáti let.

Že se toho milníku dožívá v plné svěžesti, dokázal jeho písňový recitál v pátek 24. října, o němž jsme čtenáře informovali a který byl také jedním z důvodů požádat jej jako „ikonu Brna“ o rozhovor věnovaný jeho názorům na život a umění. Rozhovor se uskutečnil v pěvcově bytě v centru Brna, v jeho pracovně naplněné vysoko ke stropu knihami a nahrávkami a na volných plochách obrazy. Návštěvník se tam cítí dobře, rozhovor plynul bez jakéhokoliv problému, u šálku dobré kávy uvařené hostitelem.

Patříte mezi ty nemnohé umělce, kteří se stejně zaujatě věnují opeře i koncertnímu pódiu: své devadesátiny jste oslavil minulý týden skvělým recitálem z díla Johannesa Brahmse. Jak písňový repertoár studujete, jak probíhá spolupráce s pianistou?

S každým jinak. Důležitou roli v tom sehrál v šedesátých letech Josef Berg, skladatel velmi osobitého a interpretačně náročného rukopisu, který mne požádal, abych nastudoval jeho nový, obtížný cyklus Písně nového Werthera. Zřejmě předpokládal, že si s tím hudebně poradím. A doporučil mi pianistu Cyrila Klimeše, který spolupracoval s tehdejší skladatelskou Skupinou A, k níž Josef Berg také patřil. No a tak začala má dlouholetá spolupráce s Cyrilem Klimešem. Byl pedagogem klavírní hry na brněnské konzervatoři a chtěl pořád zkoušet, čím víc, tím líp. Já jsem to vítal, protože jsem si tehdy na písně ještě moc netroufal. Ale byla to mimo jiné doba, kdy se hodně nahrávalo v rozhlase, což bylo výborné, protože poslechem svých nahrávek si člověk mnoho věcí uvědomil a z těch chybných se poučil.

Po mnoha koncertech převážně v Brně jsem se odhodlal k samostatnému recitálu ve foyer brněnské opery 9. 2. 1970. Za doprovodu Cyrila Klimeše na něm zazněl Schumannův Liederkreis, op. 39 a Schubertův Schwanengesang. Tento cyklus spolu s Bergovým Wertherem pak zazněl o rok později i v Praze v Kounicově paláci 14. 2. 1971. S Ivanem Klánským jsem poprvé zpíval 8. 11. 1978 na koncertě v Rudolfinu Pocta Schubertovi. Prostředníkem byl dramaturg České filharmonie Vladimír Šefl, který mne znal, protože jsem od ledna 1976 poměrně často zpíval na jejích koncertech. Spolupráce s Ivanem Klánským představovala ovšem něco úplně jiného, než na co jsem byl doposud zvyklý: Klánský zkoušel pouze dvakrát, jednou hrál z listu a podruhé, pokud se vyskytlo problémové místo, si k němu zapsal prstoklad. To mu stačilo k dokonalému výkonu! Řekl bych to tak: všichni klavíristé, s nimiž jsem spolupracoval, byli výborní, ale s Klánským to byla báseň!

Když jsme spolu minule dělali interview, měl jste odzpíváno 110 rolí a říkal jste, že máte největší slabost pro Verdiho, pro Mozarta, který je ovšem „dřina“ – tak jste to tehdy řekl –, a také máte rád role zajímavé výrazově a herecky, nejčastěji v operách Janáčka a Musorgského. Máte pocit, že byste to dnes vyjádřil nějak jinak?

Ne, určitě ne. Jednak se můj repertoár zásadně nezměnil a také můj obdiv k uvedeným autorům přetrvává.

Čeho si na opeře obzvlášť ceníte?

Opera je něco výjimečného. Může žít i jako koncert a nikomu to nebude zvlášť vadit, protože operní divadlo vytvářejí zpívající herci. Opera nemůže existovat bez dirigenta, zatímco bez režiséra by si docela poradila. Vždyť víme, že v počátcích opery byl režisérem vysloužilý pěvec, který objasňoval děj pro publikum, pomáhal k jeho lepšímu pochopení. Dnešní režiséři se snaží znásobit jevištní dění různými vedlejšími liniemi nebo jinotaji, které divák ne vždy pochopí. Ale režie nesmí jít proti dílu a proti hudbě. Připomenu třeba Trubadúra: jeho děj je dosti nesmyslný a divák ho ne vždy pochopí, ale Verdiho hudba všechno zachrání a opera nemá o publikum nouzi.

Tedy: hlavní je v opeře vždy zhudebnění textu a nejdůležitější jsou zpívající herci. Neboť operní herectví spočívá především ve zpěvu a to je cíl, k němuž operní pěvci směřují. Když se zpěv sjednotí s výrazem, je hlavního cíle opery dosaženo.

Vaše výkony tomu vždy odpovídají. Přeji tedy jak vám, tak publiku ještě hodně takových!

———

Reflexi koncertu, který se konal 24. září v brněnské Redutě, čtěte pod titulkem Richard Novák s Ivanem Klánským vytvořili dokonalé duo.

Foto: archiv Janáčkovy opery Brno, Kateřina Rusňáková