Robert Carsen: Janáček je jako řeka
„Ticho v reálném životě, to je hudba v opeře.“
„Pracuju docela hodně intuitivně.“
„Janáček se často pokouší popsat něco vnitřního, něco, co se ve skutečnosti ani popsat nedá.“
Robert Carsen je jedním z nejuznávanějších operních režisérů současnosti. V paměti je například jeho působivé ztvárnění Janáčovy Káti Kabanové, hrané v koprodukcích postupně v několika evropských divadlech, včetně Janáčkova divadla v Brně. Přímo pro Brno teď nastudoval se souborem Národního divadla Brno Osud, čtvrtou z devíti Janáčkových oper. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad Janáčkovou genialitou a jeho jedinečnou hudební řečí a poetikou, popisuje spolupráci s dirigenty a pěvci, dává nahlédnout do svého vidění žánru opery a přiznává, že tvoří hodně instinktivně.
Byl Janáček génius, nebo byl podivín? V čem spočívá jeho jedinečnost?.
Opera je především citová záležitost, emocionální zkušenost. Samozřejmě má také intelektuální prvky, protože zhudebňuje text, slova, děj. Ale všechno skladatele vede k tomu, že vytváří krajinu emocí, ve které se pak vše odehrává. Hudba nám napovídá možnosti, jak vnímat vnitřní pocity, situace, problémy. Janáček tohle vše řídí a vytváří velmi individuálním způsobem, rozhodně ne popisně. Jeho síla spočívá v rytmické naléhavosti, v tom, jak posunuje hudbu kupředu… Pro mě právě tohle je nejlepší způsob opery jako žánru, protože nemusíte nutně rozumět, o čem to je, co to znamená, ale víte, že v tom, co říká, je přítomna pravda. Janáček je tak trochu jako řeka, která všechno strhává s sebou, která zanechává věci za sebou, tlačí je před sebou… Janáček moc dobře ví, a ví to s velkou silou, kam se chce hudbou emocionálně ubírat. A právě to je velmi neobvyklé.
Jak hluboká je vaše spolupráce s dirigenty? Necháváte hudbu na nich, protože je to jejich práce? Nebo s nimi diskutujete a hledáte s nimi silné propojení?
Samozřejmě, že si člověk přeje mít s dirigentem intenzivní propojení a porozumění, prostě co nejužší spolupráci. Marko Ivanović byl přítomen na všech zkouškách, byl velmi při věci, pomohl mi často, když jsem měl určité otázky, jestli tohle by mělo být tak nebo jinak, nebo když jsem se ptal, proč je něco tak a tak… Vždycky měl nějaké návrhy a vždycky byl připraven pokusit se realizovat myšlenky, které jsem přinášel já. Janáček často hudbu zastavuje a znovu rozhýbává, rozbíjí tradiční časové proporce a uplatňuje ve své hudbě velmi silné dynamické rozdíly, takže je moc a moc zajímavé všechno tohle moci s dirigentem probírat. Obecně musím říct, že je úžasné, když má režisér dirigenta, který se zajímá o divadlo, ne někoho, kdo přiběhl na poslední chvíli a neví, co se na scéně děje a má dít.
To jste někdy zažil?
Ano, mám i takové zkušenosti a moc to nepřispívá atmosféře tvůrčí práce… Ale tomu se samozřejmě snažím vyhýbat…
Režiséři musí pochopitelně poslouchat hudbu, ale je nezbytné, aby uměli také číst partituru?
To je zajímavá otázka… Samozřejmě, že práce režiséra musí korespondovat s hudbou. Hudba dává k dispozici čas pro děj, pro akci. Pokud v činohře Hamlet řekne „Být, či nebýt?“, může mu režisér dát k dispozici klidně třeba i deset minut. V případě opery nicméně musí naplnit a využít ten čas, který mu dává skladatel, takže je jasné, že hudba vytváří rámec, časový rámec, který má režisér k dispozici, který musí respektovat. Co já především a nejvíc poslouchám v hudbě, je ovšem vnitřní život a charakter postav. Úlohou režiséra, velmi důležitou úlohou, je pomoci zpěvákům právě tohle realizovat. Ozřejmit jim, že hudba v nějakém okamžiku patří právě jim, že právě vyjadřuje jejich myšlenky a pocity. Rozhodně nechcete mít dojem, že zpěvák jen čeká na to, jak zazpívá příští ton. A ticho v reálném životě? To je hudba v opeře. Tomu všemu je potřeba porozumět, takže bývá často tématem rozhovoru, k čemu se právě hudba v nějakém okamžiku váže…
Zeptám se trochu černobíle, ale přesto: co je pro vás důležitější – je to čas spojený s hudbou a s nasloucháním, nebo spíše prostor, který souvisí s viděním, s očima…?
Samozřejmě, že to souvisí s každým jednotlivým dílem, s tím, o jakou jde operu. Ale úplně nejdůležitější je na začátku porozumět tomu, o čem ta opera je. Přičemž to, o čem opera opravdu je, vůbec nemusí napovídat její příběh a její děj… Je potřeba na to přijít: uvažováním, studiem i zkoumáním toho, jaké zkušenosti máme a jaké zkušenosti mají diváci. Co je mým úkolem, mou prací? Uvést dílo do života, oživit ho, a to dostatečně silně pro konkrétní publikum. Vždyť právě o to jde, když jste večer v divadle: napojit se na emoce, konflikty a na všechno další. Musím přiznat, že pracuju docela hodně intuitivně, takže rozhodnutí o výpravě a kostýmech přicházejí často teprve následně. Začínám zevnitř a postupují ven. Ne opačně.
Sázíte na intuici?
Ano, na instinkt. Vždycky.
Řekl byste že Janáček je dostatečně silný ve všech svých dílech, ať už se odehrávají kdekoli? Ve městě jako Osud, na vesnici jako Jenůfa…, Bystrouška v lese, Z mrtvého domu ve vězení, věc Makropulos v divadle, nebo Káťa u řeky…
Ano, vždy a pokaždé je silný, velmi silný.. Ale Janáček není popisný… Jmenoval jste nejrůznější místa. O ta ale primárně nejde, to jen vnější věc. Janáček se často pokouší popsat něco vnitřního, to, co se ve skutečnosti ani popsat nedá. A není nikdy plně s výsledkem spokojen. Nazývat Janáčka impresionistou není proto přesné, mohlo by nás to zavést někam úplně jinam. Podstatné je, že je u něj ve hře vždy jakási neúplnost. Právě ta dává jeho operám sílu, protože to je stejné jako v životě. Ani ten nikdy věci nekompletuje. A právě proto je Janáček tak silný.
Jsou teď kvůli celosvětové nákaze různá omezení, některá divadla nehrají… Nicméně: jakou novou nejbližší produkci před sebou máte?
Myslíte úplně novou? Tak ta je v roce 2021 a má jít o Aidu v londýnské Královské opeře Covent Garden. Doufejme…! Ale ještě předtím bych měl být v listopadu a prosinci ve Vídni, tedy ne příliš daleko od Brna, kde mám oživit, udělat jako remake, inscenaci Remeauovy opery Platée, kterou jsem vytvořil před několika lety a teď ji mám vrátit na jeviště.
A pokud se týká Janáčka? Jestli počítám dobře, tak vám zbývají ještě tři jeho opery, které jste dosud neinscenoval, tak která by mohla být ta příští…?
V plánu zatím není nic, ale pokud bych měl říct, kterou bych se rád zabýval, tak by to byly Výlety páně Broučkovy.
To byste pak měl přijet pracovat do Prahy, protože tahle opera se odehrává v Praze a měla v Praze premiéru…!
Takhle daleko nehledím, nevím…V Praze…? V plánu nic není… Uvidíme! Ale Broučka bych každopádně považoval za vzrušující další krok.
—————
Inscenace Janáčkova Osudu v režii Roberta Carsena a v hudebním nastudování Marko Ivanoviče otvírá dnes večer v Janáčkově divadle festival Janáček Brno 2020. O projektu jsme podrobně psali už v článku Robert Carsen v Brně aneb Jak se zkouší Osud.
Foto: archiv NDB, Marek Olbrzymek, Archiv Festivalu Janáček Brno 2020
Příspěvky od Petr Veber
- Dvořákova Stabat mater z roku 1983. Těžko překonatelná
- Promluvy pod golgotským křížem. Zelenkovo chrámové oratorium jako koncertní událost
- Protestantská hudba v saském příhraničí aneb Pašije jako kázání
- Pohledem Petra Vebera (63)
Václav Luks po dvaceti letech. Od Bacha a Zelenky k Mozartovi - „Moje drahé dětičky!“ Česko získalo dopis Bedřicha Smetany
Více z této rubriky
- Jan Čmejla: Před soutěží jsem u klavíru seděl i deset hodin denně
- Leif Ove Andsnes: Janáčka jsem si zamiloval dřív, než jsem znal jeho jméno
- Antje Weithaas: Chci posluchačům nabídnout emocionální cestu
- Martin Hršel: Působení v Emirátech byla shoda okolností. Mládež je tam otevřená všemu novému
- Martin Šrejma: Fadinard je jako psaný pro můj hlas, text byl ale oříšek
- Nicholas Brownlee: Operu dělá tenor, ostatní zpěváci tam jsou pro něj
- Přemysl Pela: EXPO 2025 nabídne v českém pavilonu špičkovou hudbu i moderní umění se zapojením AI
- David Švec: S budějovickou Butterfly jsme opravdu v Japonsku. ‚Počkáto‘ k Puccinimu patří
- Kateřina Hiklová: Rozhodli jsme se vzdát hold mecenášům
- Václav Vonášek: Pražské jaro bylo gejzírem emocí, Plzeň je srdeční záležitostí