„Vivaldiho zahráli s vervou, zemitostí a hbitostí, která k jeho hudbě patří.“

„Sólového partu a nelehkých kadencí se Kružík zhostil způsobem na devětadevadesát procent hodným obdivu.“

„Dechová část filharmonie byla v zajímavě instrumentované Suitě B dur Richarda Strausse o třídu výše než smyčcová v Schulhoffově kompozici.“

Z roku 2020 je nositelem Ceny Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let, stal se šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno, od příští sezóny bude šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno… Robert Kružík však začínal jako violoncellista. A tak z nástroje po delší době pro jednou zase symbolicky sfoukl usazený prach a v Olomouci v úterý nejen dirigoval, ale také hrál.

Koncert v Komorním cyklu Moravské filharmonie Olomouc měl název Večer s Robertem Kružíkem. S menšími tělesy hráčů symfonického orchestru čtyřiatřicetiletý umělec postupně uvedl hudbu Antonia Vivaldiho, Georga Matthiase Monna, Erwina Schulhoffa a Richarda Strausse. Ve dvou případech jako sólista, ve dvou jako dirigent, i v nich však bez taktovky.

Pro Vivaldiho Koncert pro housle, violoncello, orchestr a basso continuo B dur spojil Robert Kružík síly s koncertním mistrem Patrikem Sedlářem. Filharmonici vytvořili ansámbl barokní velikosti a všichni společně zahráli svěží skladbu benátského mistra sice na moderní nástroje a bez výraznější snahy o dobovou artikulaci, ale s vervou, zemitostí a hbitostí, která k jeho hudbě patří, i s pěknými typickými echy v terasovité dynamice.

Violoncellový koncert g moll Georga Matthiase Monna v nenápadně hutnějším aranžmá Arnolda Schönberga posunul hudební výraz od baroka směrem ke galantnímu stylu poloviny osmnáctého století, tak jak to ke skladatelskému profilu nepříliš často hraného vídeňského předklasického mistra patří. Sólového partu a nelehkých kadencí v něm se Robert Kružík zhostil způsobem na devětadevadesát procent hodným obdivu, tím spíše, že doprovázející ansámbl nenápadným způsobem na podstatných místech od nástroje současně vedl.

Po přestávce už byl Robert Kružík regulérním dirigentem, z hlediska nevelkého počtu hudebníků na pódiu ovšem bez taktovky. Smyčcová sekce se ve zrádně průzračně stylizovaných, hudební rozmarností překypujících Třech kusech Erwina Schulhoffa nepředvedla jako zcela kompaktní. Dechová část filharmonie byla v zajímavě instrumentované Suitě B dur Richarda Strausse o třídu výše. Obě málokdy slýchané skladby byly nicméně výrazným dramaturgickým obohacením.

Svůj hráčský talent prokázal Robert Kružík v mladších letech v mnoha violoncellových soutěžích – na Concertinu Praga, v Drážďanech, na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka, V soutěži Nadace Bohuslava Martinů i na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro. Pět let byl členem Moravského komorního orchestru, v roce 2006 se zapojil do sestavy smyčcového Matysova kvarteta. Jako sólista debutoval v roce 2008 s Filharmonií Brno a s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín. Je nicméně zřejmé, a on sám to při besedě před koncertem zmínil, že se špičkovou dirigentskou dráhou nelze hru na violoncello natrvalo spojovat.

Další koncerty cyklu se konají 10. prosince (Komorní večer s Pavlem Niklem), 25. února (Komorní večer s Ondřejem Vrabcem) a 1. dubna (Komorní večer s Marošem Potokárem), a to v olomouckém Červeném kostele. Kvůli mimořádné květinové expozici v tomto prostoru se koncert 4. října konal výjimečně v Redutě. Pořadatelé se obávali možného diskomfortu, případně i alergií a respiračních či jiných potíží posluchačů i umělců.

Foto: Moravská filharmonie Olomouc