„Na Smetanově Litomyšli budu potřetí, je to opět výzva. Ale byla bych ráda, kdyby mě pan Stříteský někdy pozval třeba na nějaký smetanovský koncert.“

„Už jsem dospěla do věku, kdy se ráda zklidním a zkomorním. I hlasu velice prospěje, když se může více koncentrovat na jemnější formu, jako jsou písně.“

„Rolí mám strašně moc, to je pravda. Ale myslím, že se mi hlas vyvíjí tak, jak má.“

Vystupuje na koncertních pódiích i v operních inscenacích, nedávno má úspěšně za sebou Manon v Ostravě nebo Micaëlu v Praze, teď ji čeká mimo jiné její osobní písňový debut v rámci pražského cyklu Lieder Company a vzápětí mimořádný koncert na festivalu Smetanova Litomyšl. Tam 16. června večer zazní v chrámu Nalezení sv. Kříže Requiem za mého přítele, které napsal významný polský skladatel Zbigniew Preisner, držitel dvou Cézarů za nejlepší filmovou hudbu. Kompozici dedikoval zemřelému příteli, slavnému režisérovi Krzysztofu Kieślowskému. V RozhovoruPlus se Jana Sibera zamýšlí nad svými rolemi i nad budoucností. 

Pojďme napřed k tomu nejbližšímu, co tě čeká. Na koncertě 5. června se v Praze představíš v nové roli, ve tvém „písňovém debutu“. Spolu s tebou vystoupí Roman Janál a Karel Košárek a uvedete francouzský program. Co pro tebe znamená píseň? Je to něco, čemu by ses chtěla více věnovat, anebo je zpíváš spíš „z donucení“?

Vůbec ne, je to pro mě obrovská příležitost a jsem za ni nesmírně ráda. K písním jsem se v podstatě od studií nedostala, protože jsem takový čistě operní tvor, to jeviště a herectví ke mně neoddělitelně patří. Ale mám dojem, že už jsem dospěla do věku, kdy se ráda zklidním a zkomorním. I hlasu velice prospěje, když se může více koncentrovat na jemnější formu, jako jsou písně. Jsem velice vděčná za tuto příležitost.

Ten repertoár je pro tebe prakticky nový, celý ve francouzštině. Poslední dobou máš francouzského zpívání opravdu hodně. Jak se s tím vypořádáváš?

Nejen v poslední době, už vlastně několik let mě ten francouzský repertoár pronásleduje. Ale je nádherný a mám pocit, že mi i sedí. I když s tou francouzštinou stále bojuji, protože je opravdu těžká. Ale já ráda překonávám překážky. Teď jsem na Manon měla možnost spolupracovat s francouzským dirigentem, což mi hodně pomohlo. A tyto písně Francka, Debussyho a Iberta se mi strašně líbí, takže jsem je moc ráda nastudovala.

V poslední sezóně jsi premiérovala dvě nové role – Micaëlu v Carmen a zásadní Manon v Massenetově opeře. Co pro tebe tyto role znamenají? Byly to vysněné role anebo přišly trošku nečekaně?

Micaëla přišla naprosto nečekaně, vlastně jsem s ní nikdy nepočítala, že si jí zazpívám, i když tuto roli obdivuji. A jsem moc ráda, že se ten hlas vyvíjí tak, že se to podařilo. Ale je to pochopitelně i projev veliké důvěry současného šéfa opery pana Hansena, který to považoval za samozřejmost a byl překvapený, že jsem já překvapená. Pro mě je to takový mezník mého přechodu od koloraturního k lyrickému oboru.

A Manon asi ještě víc. Přiznám se, že jako studentka jsem tuto roli vlastně neznala, neboť se tahle opera u nás moc často neuvádí. Takže jsem ji poznala až později a v podstatě to byl můj sen, i když jsem moc nedoufala, že se u nás bude někdy hrát. A když jsem tuhle nabídku dostala, byla jsem opravdu nesmírně šťastná, protože Manon zahrnuje všechno, co jsem v současnosti schopna ukázat a nabídnout.

Ještě v červnu pak vystoupíš na Smetanově Litomyšli v soudobé skladbě Rekviem za mého přítele Zbigniewa Preisnera, máš ráda moderní hudbu a skladatele?

Přiznám se, že se moc soudobé hudbě nevěnuji a ani ji příliš nevyhledávám. Ale nepřekvapilo mě, že mne pan Stříteský oslovil, protože kdykoliv má nějakou vypjatou skladbu, volá mě. (smích). To mě vlastně těší, že má tu důvěru, protože sopránový part je v této skladbě opravdu velmi exponovaný. Na Smetanově Litomyšli jsem sólově vystupovala, mimo představení s ND, v náročné skladbě Miloslava Kabeláče, pak jsem tam zpívala asi nejextrémnější part v hudbě k filmu Pátý element. A teď tedy mám třetí, na kterou se těším, je to opět výzva. Ale byla bych ráda, kdyby mě pan Stříteský pozval někdy třeba na nějaký smetanovský koncert. (smích)

Přichází ti podobné nabídky často anebo je to spíš výjimka?

Tohle je opravdu spíš výjimka.

Už ses setkala s hudbou Zbigniewa Preisnera?

Zatím jsem neměla tu možnost.

Přijímáš soudobou hudbu bezvýhradně, nebo pouze dílčí část?

Asi záleží na dané skladbě, vždycky se chci s tou skladbou nejprve seznámit a zjistit, jestli mě oslovuje. Například v roce 2019 jsem s Pražským filharmonickým sborem mohla premiérovat vánoční skladbu Carmen ad Cunas Jana Duška.

Zbigniew Preisner je známý jako autor filmové hudby, znáš nějaké filmy, ve kterých zazněla?

Je možné, že ano, ale neuvědomuji si to. Většinou ve filmech, pokud jsou dobré, hudbu vlastně nevnímám a ani cíleně nezjišťuji, kdo ji napsal.

Jak se ti líbí a zpívá Rekviem za mého přítele? Říká se, že je velmi působivé…

Je to poloha pro vysoký soprán, čili pro mě velmi příjemná. Jsem ráda, že můžu svoje dispozice uplatnit. Ta skladba je rozhodně velmi působivá, už na první poslech jsem byla nadšená. Myslím, že v posluchačích zanechá hluboký dojem.

Obsazení je velmi široké, s kým se na pódiu sejdeš, budou to staří známí, nebo nějaká premiérová setkání?

Budou to samá premiérová setkání. Velice se těším na pana dirigenta Rastislava Štúra, s kterým jsme se zatím nepotkali, ale slyším od kolegů samou chválu. Také tam bude Jan Mikušek, s kterým už spolupracoval můj manžel, ale já ještě ne. Dále Tomáš Badura, Václav Jeřábek – neznáme se, ale moc se těším. A nesmírně se těším na Český filharmonický sbor Brno, jejichž zvuk je fenomenální a je mi vždy velkou ctí s nimi zpívat. A v Rekviem mají velký prostor, takže to určitě bude zážitek.

Rolí už máš na svém kontě hodně, jak se tvůj hlas vyvíjí, kde se právě nacházíš? Odhaduješ, kam budeš směřovat v příštích letech?

Rolí mám strašně moc, to je pravda. Ale myslím, že se mi hlas vyvíjí tak, jak má. Přicházejí role přesně podle mých současných možností a jsem ráda, že se mi daří z toho lehčího oboru přecházet do lyričtějšího. Moc si užívám i to, že i když mi vysoká poloha zůstává, tak proznívá více ta střední a můžu víc zpívat lyrické role.

Jano, jaké vlastně byly tvoje hudební začátky? Co dětství?

Tak takovou otázku jsem nečekala. Moje dětství bylo také spojené s hudbou, protože můj tatínek Jan Markvart je dlouholetý sólista Národního divadla. Takže jsem v podstatě v divadle vyrostla a mou první rolí bylo už ve čtyřech letech dítě v Madame Butterfly v Jánáčkově opeře v Brně a od té doby bylo naprosto jasné, že budu zpěvačka. V podstatě si žiji svůj dětský sen, i když tatínek dělal všechno pro to, aby mi to rozmluvil. Nechtěl, abych šla na konzervatoř a teď už naprosto chápu proč. Měl pravdu. Podepsala bych všechno, co řekl: že jsem si nejdřív měla vystudovat pořádnou školu a až pak zpěv, ale zase jsem na konzervatoři prožila krásná léta, poznala jsem tam svého úžasného manžela…, takže já myslím, že to ovoce přineslo.

Co nastartovalo tvou kariéru? Od kterého okamžiku jsi věděla, že budeš zpěvačka?

Myslím, že to bylo velmi brzy, ještě jsem studovala na HAMU a získala jsem angažmá ve Státní opeře, takže v roce 2002. Hned jsem dostala spoustu krásných, i když malých rolí. Ale pro začínající zpěvačku byly úžasné.

Co pěvecké soutěže?

Pěvecké soutěže miluji, strašně bych se jich teď chtěla účastnit, ale už jsem na ně stará. Projela jsem jich hodně, ale v té době jsem toho ještě neuměla tolik, abych je vyhrávala. Velký úspěch jsem měla na soutěži Barbary Hendricks ve Štrasburku, kde jsem se dostala do finále. Ale jsem hodně soutěživý typ, takže kdyby byla nějaká soutěž pro seniorky, tak bych jela hned. (smích) Tak třeba časem budu moct zasednout někdy alespoň v nějaké porotě.

V tvém životopise se také dozvíme o spolupráci s Jonasem Kaufmannem. Jak k ní došlo?

To bylo velmi vtipné. Veliká náhoda. Jonas Kaufmann tady v té době ještě nebyl známý. Natáčel své první profilové CD, to jméno jsem vůbec neznala. Oslovil mě Richard Kolář, jestli umím vstup Anniny mezi árií a strettou Alfreda (Traviatta), takový malý dialog. Sice jsem to neuměla, ale věděla jsem, že je toho opravdu málo a stihnu se to naučit, tak jsem řekla, že ano. A jela jsem to do Rudolfina natáčet a vůbec jsem nevěděla za jakou hvězdou jedu. A tento vysoký krásný muž tam chodil po pódiu a oni mi ho museli představit. A když jsme pak začali natáčet a on začal vedle mě zpívat, bylo mi jasné, jaká je to hvězda, jak krásně zpívá. Takže od té doby to mám v životopise, proběhlo to strašně rychle, ale vlastně z toho žádná další spolupráce nevzešla.

Tvůj manžel je také tenorista. Poznali jste se už na konzervatoři. Jak funguje takové pěvecké manželství, jste si vzájemně kritiky či rádci, anebo se doma o práci nebavíte?

Určitě bych řekla, že jsme si obojím. Možná, že Vašek je spíš ten rádce a já ten kritik (smích). Neustále se o tom bavíme, já mu pořád pouštím své nahrávky a on je z toho chudák nešťastný. Když se dozvěděl, že Manon, kterou jsem studovala, má pět árií, tak řekl, že to nepřežije, než to vyslechne. Takže on trošku trpí, ale já si jeho názoru nesmírně vážím a respektuji ho, jsem za něj moc ráda. Nevím, jestli je to i naopak, to by ses musel zeptat jeho. (smích)

Jako zmíněná Manon jsi byla v Ostravě, přitom léta působíš v Praze. Jak to máš s operními scénami, cítíš se někde nejvíc doma?

Nejvíc doma se cítím určitě v Praze, protože to je moje domovská scéna už od roku 2000, kdy jsem začala hostovat ve Státní opeře. Ale druhá taková polo-domovská scéna je Ostrava, kde téměř každou sezónu nastuduji alespoň jeden titul. A tam se cítím opravdu dobře, protože tam je vždycky skvělá a příjemná atmosféra.

Doba se mění, má vlastně smysl být někde vázaný?

I když se doba mění, v době covidové jsme všichni, kteří jsme někde v angažmá, byli nesmírně vděční, že jsme měli alespoň nějaké zázemí. I když samozřejmě to také bylo těžší. A já jsem takový věrný domácký typ, takže bych angažmá rozhodně neopouštěla.

Jaké jsou nejbližší plány? Co tě čeká v příští sezóně?

V příští sezóně mě čeká titulní ženská postava v Zemlinského opeře Šaty dělají člověka ve Státní opeře, potom obnovená premiéra Romea a Julie. Na to se obzvlášť těším, protože v tom jsem zpívala když byla Státní opera v Karlíně. Tohle bude zcela nové obsazení. A potom přijde zásadní role, Nedda v Komediantech, což je také jeden ze splněných snů.

Existuje ještě nějaká role, po které toužíš, aby ti ji nějaký impresário zadal?

Těch je spousta (smích), takže milí impresáriové: určitě v nejbližší době Mimi, po té hrozně toužím, pak v trochu delším horizontu Rusalka a v nejdelším horizontu asi Madama Butterfly.

Tak budu držet palce, aby se ti sny i nadále plnily.

Ony se mi plní, i když většinou se zpožděním. Třeba na roli Zuzanky jsem také dlouho čekala. Ale vlastně přicházejí vždy ve správnou chvíli, kdy ten hlas je na ně opravdu připravený, takže na něj mohu přestat myslet a na jevišti jen žít tou rolí samotnou – jako třeba teď ve čtyřhodinové Manon. To si nesmírně užívám.

———-

Výběr z tohoto rozhovoru najdete i ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.

Foto:  Fb a archiv  J. Sibery, Martin Popelář, Národní divadlo Praha, Tomáš Ruta, Karel Kašák