„Všechny tyhle obory jsou nádherné, je to takové to klasické řemeslo bez počítačů… A právě tou historií já se rád obklopuju. To je můj život.“

„Muselo se začít ve velkém propouštět, což vzbudilo mylný dojem, že personálu je stále dost. Na školství se tím pádem nějak pozapomnělo. Přestalo se plánovat, kdo to bude dělat v budoucnu. Pro všechny existenční starosti těch podniků se přestala řešit otázka další generace.“ 

„Semináře organizujeme, ale zatím jen pro odborníky. Kruh klavírníků je obrácen spíš dovnitř oboru, než pro veřejnost… Musí se totiž zapracovat na zvýšení kvality samotných varhanářů, klavírníků a ladičů.“

Kruh klavírníků a varhanářů byl založen v roce 1990 s cílem sdružovat aktivní profesionály ve stavitelských a opravářských oborech klávesových nástrojů. V současné době spolek pořádá zahraniční zájezdy, semináře pro odbornou veřejnost a především se snaží udržovat povědomí a zájem o tyto obory u mladé nastupující generace. Předseda spolku Jakub Zahradník je sám velice aktivním propagátorem oborů klávesového nástrojářství, kromě jiného je sám klavíristou, hudebním skladatelem, básníkem, majitelem obchodu s klavíry „Pianotéka Zahradník“ a také iniciátorem vzniku nového oboru „klavírník“ na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze. Právě v inspirativních prostorách Pianotéky jsme si s Jakubem Zahradníkem povídali o budoucnosti nástrojářských oborů, jejich současné popularitě a vlivu Kruhu klavírníků a varhanářů na její zlepšení, a také o novém filmu o klavírech PIANO NA KŘIŽOVATCE, který vznikl v době koronavirové pandemie.

Jakube, v loňském roce jste byl už podruhé zvolen předsedou Kruhu klavírníků a varhanářů. Po přečtení vašeho životopisu si popravdě ani neumím představit na tuto pozici nikoho vhodnějšího. Jak jste se vlastně ke spolku dostal?

To je jednoduché. Před šesti lety jsem otevřel obchod Pianotéka v Braníku, kam od samého začátku chodili různí klavírní technici, kteří mi opravovali klavíry a uváděli je do nějakého „správného“ stavu. Zhruba po roce za mnou přišli Michal Bartovský (současný klavírník České filharmonie) a Petr Šefl, tehdejší předseda Kruhu klavírníků a varhanářů, a ptali se, jestli bych vedení KKV nechtěl převzít. Petr už spolku předsedat nechtěl a činnost KKV byla tehdy celkem minimální, takže jejich myšlenka byla taková, že to buďto převezmu, nebo Kruh klavírníků a varhanářů dost možná skončí. V té době měl spolek dvanáct členů (byl mezi nimi například významný pražský klavírník Ferdinand Rendl, jehož rod provozuje klavírní obchod a dílnu „Rendl Piana“ nepřetržitě od roku 1911) a já jsem byl ihned po přijetí do spolku zvolen jeho předsedou. To bylo v listopadu 2017. Tak jsem se do toho tedy vrhnul, jak je mým zvykem, a jen co jsem se trochu zorientoval, nastavil jsem pravidelné schůze, uspořádali jsme první zahraniční zájezd (navštívili jsme klavírní fabriku „August Förster“ a výrobnu varhan „Hermann Eule Orgelbau“), uskutečnili jsme první semináře… a Kruh klavírníků a varhanářů se začal probouzet. V současné době máme okolo 50 členů a součástí Kruhu je šest oborů. Tedy klavírníci, varhanáři, ladiči, akordeonáři, cembaláři (ti jsou dohromady s restaurátory) a teoretici. Co mně osobně tam ještě chybí, je sekce elektronických kláves, tu zatím nemáme… No a samozřejmě problematika každé z těch jednotlivých sekcí je často odlišná, proto má každá skupina svého vedoucího, který má za úkol postarat se o zájmy členů té svojí sekce. Všechny tyhle obory jsou nádherné, je to takové to klasické řemeslo bez počítačů… A právě tou historií já se rád obklopuju. To je můj život.

Kruh klavírníků a varhanářů má skutečně široký záběr, vzhledem k tomu, že jeho činnost se dotýká téměř všech témat, souvisejících s klávesovými nástroji. Já bych se ale ráda zaměřila na vaše aktivity spojené s budoucí generací. Vy jste iniciátorem vzniku oboru klavírník na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze. Co vás přivedlo na myšlenku zřídit v Praze obor opravářů klavírů?

Tahle škola, původně Deylův ústav pro slepé, pro nás všechny tak řečený „Deylák“, má bohatou historii (asi 110 let) a silnou tradici především ve výchově ladičů. Hodně jsem jich za posledních padesát let poznal osobně a povšiml jsem si jedné zajímavé věci, a sice že určitá část z nich se zároveň stala klavírníky, což je obor úplně jiný, než ladič. Ladič ladí, popřípadě něco málo opraví a vyčistí, ale pokud není už schopen opravit závadu na místě, pak přichází na řadu klavírník. Ten už musí být navázaný na nějakou dílnu a musí toho také umět o dost víc. A teď se vrátím zpátky k Ferdinandu Rendlovi, který chodíval na tu školu a bral si některé lidi, co tam studovali, k sobě na dílnu a naučil je klavírničinu. Oni se pak „rozprskli“ do různých měst a působí v těch oblastech dodnes. Tak jsem si říkal, vždyť je to vlastně hrozně logické, aby obor klavírník byl zaveden právě na Deyláku!

Na té škole působí poradní orgán ředitele s názvem „Rada ladičů a klavírníků“, a do toho mě tehdy přivedl opět Petr Šefl a navrhl mě za člena. Tam jsem dostal do ruky nově vydanou publikaci o škole a jejích absolventech, která mě inspirovala, a rovnou jsem poslal dost troufalý mail se svými postřehy a návrhy, co by se na škole podle mě mělo zlepšit, tehdejší ředitelce, paní Naděždě Ostřanské. Ta byla mými náměty nadšená, především nápadem otevřít obor klavírník. Pustili se ve škole do toho a do roka zařídili, že se ten obor otevřel!

Po paní Ostřanské nastoupila na místo ředitelky její tehdejší zástupkyně, paní Stanislava Lustyková, která ve zlepšování našich oborů výrazně pokračuje. Ihned po svém nástupu umožnila vznik zbrusu nové klavírnické dílny. Nyní je naším společným cílem obor klavírník rozšířit i o další nástroje, např. o stavitelství cembal, které se u nás nikdy nevyučovalo, základy restaurování klávesových nástrojů, možná i včetně varhan, nebo o obor akordeonář… Myšlenka je taková, že když se řekne „…přijďte, my vás tady naučíme základ opravovat piana, harmoniky nebo cembala…“, tak to musí mít nejvyšší možnou úroveň, aby to k něčemu bylo. A když se pak přihlásí zájemci třeba na harmoniky, tak já musím umět sehnat toho nejlepšího odborníka přes akordeon, který je následně vyučí. Přesvědčit machry, aby opustili část své práce a učili, věřte, není brnkačka, ale to je můj úkol.

Další věc je, že momentálně se jedná o studijní obor, který má bohužel omezený počet hodin na dílně (maximálně 15 hodin týdně), což nestačí. Naší snahou do budoucna je změnit ho na pětiletý učební obor s maturitou, kdy by učedníci trávili týden v praxi a týden ve škole. To je náš cíl.

Podpora mladých zájemců o obory výrobců a opravářů klávesových nástrojů je jedním z hlavních témat, kterému se Kruh klavírníků a varhanářů věnuje. S tím jde ruku v ruce i vaše aktivní snaha o zachování budoucnosti těchto oborů…

V dřívějších dobách si každá továrna, dílna nebo manufaktura vychovávala své učně sama. Po druhé světové válce se všechno znárodnilo a řešilo se, co teď dál. Tak bylo založeno učiliště, kam se „sesypali“ všichni zájemci o tyto nástrojářské obory. Škola zpočátku byla na severu Čech (Liberec, Jiříkov) a šlo o podnikovou školu. Znamenalo to, že když tam někdo šel, tak měl umístěnku a věděl, že po vyučení nastoupí tam a tam, kde také zůstane. To je dnes nemyslitelné. A ta škola se začátkem 70. let přesunula z Jiříkova do Hradce Králové, kde postavili velikou budovu, Tam se potom v 90. letech pokusili vytvořit průmyslovku a vzít pod sebe studenty výroby celé škály typů hudebních nástrojů. Ale to nevyšlo. Za socialismu veškeré ty výrobny byly shromážděny v jednom zastřešujícím podniku „Československé hudební nástroje“ – Amati Kraslice, Harmonika Hořovice, Rieger-Kloss Krnov, Cremona Luby, asi osm klavírních fabrik, atd. Přišla však nová doba, jednotlivé podniky se v 90. letech postupně privatizovaly a z Československých hudebních nástrojů nic nezbylo. Do toho nastoupila obrovská asijská konkurence. Najednou skončila RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), čímž skončil i obchod s východem, kam se hudební nástroje vyvážely nejvíce. Například Amati Kraslice byl největší výrobce dechových nástrojů v Evropě. Stejně tak třeba jen ve výrobě klavírů působilo na 2000 lidí. A najednou místo 20.000 pian ročně jich podniky za rok udaly jen 2000… Muselo se začít ve velkém propouštět, což vzbudilo mylný dojem, že personálu je stále dost. Na školství se tím pádem nějak pozapomnělo. Přestalo se plánovat, kdo to bude dělat v budoucnu. Pro všechny existenční starosti těchto podniků se přestala řešit otázka další generace. V Hořovicích tak například skončila výuka oboru akordeonář, přitom Harmonika Hořovice – Delicia slaví 100 let existence a dnes nemá mladé lidi. Zároveň Česká republika je jedna z asi jen šesti zemí na světě, kde se ještě harmoniky stavějí. V Kraslicích bývala ještě nástavbová škola jako pokračování po té hradecké, ale ta už taky není…

Dnes jsou v Hradci Králové dvě klavírní fabriky: Petrof a Bechstein. A ty fabriky teď zjišťují, že nemají mladé lidi, protože výpadek v počtu absolventů, kteří by v oboru zůstali, je dobrých dvacet let. Když jsem se stal předsedou Kruhu klavírníků, tak to první, co jsem udělal, bylo, že jsem zajel do školy klavírníků v Hradci. Sešel jsem se tam s vedením školy, s lidmi od Petrofu a Bechsteinu. A oni mi řekli, že dělají, co můžou, ale že o ten obor bohužel není zájem. Tak jsem si říkal, že se nechci dožít toho, jak to skončí. Proto jsme otevřeli obor klavírník na Deyláku.

Máte představu, jak velký zájem o tento obor je mezi mladou generací?

Momentálně máme v oboru klavírník jedenáct studentů a teď se k přijímačkám přihlásilo šest lidí. Studentů ladičství je na škole třináct a na zkoušky jich přišlo sedm. Takže tendence je rostoucí.

V zásadě přicházejí děti z rodin klavírníků a ladičů. Další typická varianta:  Maminka učí na hudební škole a otec má truhlářské dílnu… Ale samozřejmě se nám hlásí i lidé, kteří pochází z jiného prostředí. Chodí sem děti po základní i po střední škole a takhle se to postupně dává dohromady. Vesměs všichni umějí obstojně hrát na nějaký nástroj. Jsou to vlastně muzikanti. Nepředpokládám, že by se z toho někdy mohla stát masová věc, a ani to není potřeba. Nedávný zástupce ředitelky Jirka Churáček definoval, že se budeme snažit z těch lidí vychovávat individuality, tedy osobnosti.

Přesvědčil jsem předního pražského klavírníka Michala Bartovského, aby ten obor vyučoval. Ten si k sobě vzal Dana Vavrlu a Tomáše Fučíka, se kterými společně na škole vybudovali perfektní dílnu a výsledek je takový, že každý teď ví, že když tam pošle dítě, dostane se mu vzdělání na nejlepší úrovni.

Mým dlouhodobým cílem je, že když to kolegové vydrží učit 25 let s průměrným počtem tří lidí v ročníku, tak to vyjde dohromady na 75 absolventů. A když alespoň polovina z nich v oboru zůstane, tak je ten obor zachráněn. Tak jednoduchá je celá moje myšlenka.

Jakým způsobem se snažíte přivádět mladé lidi k těmto oborům?

My samozřejmě nemáme finance na nějakou propagaci, ale nechal jsem teď například natisknout PFka našeho Kruhu. Tady jedno máte… Kde z druhé strany je právě upoutávka na nový obor klavírník na Deylově konzervatoři a na obor varhanář, odkazující na školu v Krnově. A taková PFka lze rozdávat celý rok. A když si vezmete, že máme mezi členy nějaký počet ladičů a dalších „fachmanů“, z nichž každý působí někde na škole nebo chodí ladit do stovek domácností, tak tam pak stačí, když se ten člověk objeví a řekne: Jé, vy tady máte šikovného kluka nebo holku, co bude dělat? No my nevíme. A nebavilo by ho ladit? Jaký má sluch? To není špatná myšlenka, ale jak by se uživil? (To každého zajímá). Uživil by se dobře, protože v republice odhadem každá čtvrtá až pátá domácnost vlastní klavír. V republice máme druhý největší počet varhan na hlavu na světě (hned po Rakousku). Asi pět až šest tisíc varhan. Vezměte si, kolik je tu symfonických orchestrů, rozhlas, televize, kulturní domy… Máme nejhustší síť hudebních škol na světě (snad 460), konzervatoře, akademie. Není výjimkou škola, kde stojí třeba sto klavírů, a ty všechny je potřeba udržovat… Takže tenhle obor je v podstatě zlatý důl pro někoho, kdo je řemeslně zdatný. Navíc je to pořád umělecký obor, nemusíte ráno vstávat, nemáte práci od-do… Takže ta naše propagace jde ústním podáním z člověka na člověka. Myslím si, že pro nás je i lepší zabývat se dvěma lidmi, kteří o to mají skutečný zájem, než ztrácet čas s 10 lidmi, z nichž většinu to nezajímá.

Pořádáte také semináře pro veřejnost?

Semináře organizujeme, ale zatím jen pro odborníky. Kruh klavírníků je obrácen spíš dovnitř oboru, než pro veřejnost… Musí se totiž zapracovat na zvýšení kvality samotných varhanářů, klavírníků a ladičů. Já sám ale teď nově dělám semináře pro školy, které jsou koncipované především pro kantory, aby pak ty poznatky mohli šířit dál. Zatím se uskutečnily asi teprve tři, ale ohlasy mám nadšené. V rámci seminářů dělám samozřejmě i nějakou propagaci svého obchodu a dílny a taky tam promítám náš film….

No ano, tuhle otázku jsem si schovávala na závěr – vy jste natočil celovečerní film PIANO NA KŘIŽOVATCE a v brzké době se chystá jeho premiéra. Vaše pole působnosti je tedy neuvěřitelně široké. Jak vznikl nápad natočit film o klavírech?

Jsem zástupcem firmy Blüthner pro Českou republiku. A stalo se, že v Brně na konzervatoři byla vypsaná soutěž na dodání koncertního křídla. Tu samozřejmě vyhrála firma Steinway, ale já jsem se z takové „mladické nerozvážnosti“ toho výběrového řízení také zúčastnil. To znamenalo přivézt koncertní křídlo na místo, pozvat technika a uvést klavír do nejlepšího stavu, strávit tam několik dní, platit hotel a samozřejmě to vše sám financovat. Celá ta legrace stála už asi padesát tisíc. Tedy tak, jsem si říkal. Je to jediné nové koncertní křídlo Blüthner v republice a je škoda, aby se s ním klavíristi u nás alespoň neseznámili…. Zeptal jsem se na to Christiana Blüthnera a on mi sdělil, že ho určitě zpátky hned tak nepotřebuje, ať ho tu zatím klidně nechám a využiju ho, jak potřebuju. Jenže do toho přišel koronavirus a můj obchod musel zůstat zavřený. Navíc byl úplně plný a piano se mi sem nevešlo… Tak jsem sondoval po Praze, kam bych ho mohl třeba zadarmo zapůjčit. Například do nějaké akademie, orchestru, studia. Ale zjistil jsem, že o to není vůbec žádný zájem… Potom mě napadlo zavolat do Pražské křižovatky (centrum Nadace Dagmar a Václava Halvových VIZE 97) a sláva, oni tomu byli nakloněni! Že tam momentálně nic neprobíhá, tak ať tam křídlo klidně na čas dám. Tak já jsem ho tam nechal přivézt a řekl jsem těmhle pěti klavíristům (Igor Ardašev, Martin Kasík, Jitka Čechová, Karel Košárek a Tomáš Víšek), že by si na ně mohli přijít zahrát a že bychom to třeba rovnou natočili.  A když už to bude audio, tak proč to neudělat rovnou video? Tak jsem přizval dva kamarády. Režiséra Honzu Senia a kameramana Honzu Kebrdleho. Ti byli nápadem nadšeni a hned se řešilo, jak by to vlastně mělo vypadat. Navrhl jsem, že sem do obchodu jako někdo náhodou z klavíristů přijde a já mu předvedu různá piana a on si na ně zahraje, a to bude asi hezký začátek… Než jsem se nadál, měl jsem tu čtyři kamery a začal se točit film. V té Pražské křižovatce byla ale strašná zima, takže klavíristi tam nechtěli hrát. Museli jsme se tedy domluvit, že tedy dorazí, až se trochu oteplí. Mezitím jsme to už nějak roztočili. Byla to taková doba, že jsem musel vypisovat lidem povolenky, aby mohli cestovat na natáčení, protože se nikam nesmělo… No a my jsme tuhle zvláštní atmosféru zachytili do toho filmu. Začíná to podle pravdy, že jsem nucen zavřít Pianotéku, kde se původně konaly různé akce. Ve chvíli, kdy dávám na dveře nápis ZAVŘENO, přijde Igor Ardašev a chce si zahrát. Tak se s ním vrátím… Ptám se režiséra. Co mu mám říkat? A režisér: Tak neříkej nic, jen naznač. Tak já tedy naznačím, že mám ještě jedno piano, ale jinde. Pak mu nakreslím mapu, on si ji vezme, chodí s ní bezradně po prázdné Praze a ve chvíli, kdy už to vzdá, projde najednou okolo otevřených dveří do kostela. Vejde dovnitř a tam stojí ten klavír… Tím ten film začíná. A tak se také z nápadu režiséra stalo, že je vlastně němý. Zní v něm jen hudba a zvuky.

Když jsme film tak nějak dokončili, neměli jsme jistotu, jestli se na něj vůbec dá koukat, a řekli jsme si, že ho někomu předvedeme. Kamarád Petr Chmela vlastní klub Doupě a nabídl mi, že bychom tam film mohli promítnout pár lidem. Přišlo jich asi pětadvacet a mezi nimi David Ondříček, slavný režisér. A ten říkal: Mně se to moc líbí, je to super, ale tohle tam být nemůže, tamto bych vystřihnul, tohle bych tam radši nedával…. Pak jsem to poslal ještě Tomášovi Vorlovi, a ten mi zase napsal, že tam řada věcí chybí… Takže jsme stříhali a k tomu dotáčeli další scény… Tak tedy ten film vznikl. A teď co s ním dál… Zkusil jsem ho přihlásit na Zlatou Prahu, DOK v Lipsku a další festivaly, ale nikde nás nevybrali. Takže momentálně vymýšlíme a plánujeme premiéru, sháníme distribuci, přes kterou bychom film dostali do kin. Navíc teď se zjistilo, že by to mohlo zrovna zajímat učitele hudebních škol a já jsem tedy promítání spojil právě s těmi semináři. Premiéra bude 4. dubna v Lucerně, a pak se uvidí, co dál.

Tak to budu moc držet palce a těším se, až film uvidím. Třeba rovnou na jednom z vašich seminářů. Děkuji za milý rozhovor a přeju vám neutuchající energii a invenci i do dalších let!

*******

Foto: Fb J. Zahradníka, Martin J. Polák,  Dan Friedlaender / FRVR, galerie Pianoteka, archiv Kruhu klavírníků a varhanářů