„Jakmile byla ve své době některá skladba považována za Josquinovu, automaticky se jí dostávalo větší pozornosti.“

„Josquin měl v době kolem roku 1500 tak výjimečnou reputaci, že se benátský nototiskař Ottaviano Petrucci rozhodl vydat tiskem sbírku jeho mší.“

„Josquin zemřel 27. srpna 1521 jako zámožný muž.“

Na dnešní den připadá pětisté výročí úmrtí skladatele, kterému se za života podařilo dosáhnout do té doby nevídaného obdivu současníků. Jeho skladby se prováděly po celé Evropě ještě několik desetiletí po jeho smrti a nepřestávají fascinovat ani nás v 21. století. Připomeňme si tedy zářivou hvězdu hudebního světa přelomu 15. a 16. století Josquina Desprez (cca 1450/55 – 27. 8. 1521).

Kdo byl Josquin?

Historické dokumenty, na jejichž základě lze rekonstruovat Josquinův životopis, jsou dochovány značně útržkovitě. Ani jejich výklad není vždy jednoznačný, proto se obraz skladatelova života v průběhu 20. století značně proměňoval podle toho, jaké nové poznatky přinesl muzikologický výzkum. Starší literatura dlouho uváděla, že se narodil kolem roku 1440, dnes pracujeme s mnohem mladším datem (i když stále nejistým) a předpokládáme, že Josquin přišel na svět až v padesátých letech 15. století. Ani místo narození není přesně známo, pocházel nejspíš z Henegavska (Hainaut), tedy z oblasti na dnešním francouzsko-belgickém pomezí. Chlapec s pěkným hlasem byl jako mnozí jeho krajané poslán do školy za vzděláním, neboť jinak by se nemohl objevit v šedesátých letech jako chlapecký zpěvák v Cambrai, městě, kde trávil podzim svého života skladatel Guillaume Du Fay.

V sedmdesátých letech potkáváme Josquina v Aix-en-Provence ve službách vévody Reného z Anjou. Po jeho smrti převzal část kapely (tedy zpěváků-kleriků) pod svůj patronát francouzský král Ludvík XI. a Josquin se tak nejspíš ocitl v samotné Paříži. V osmdesátých letech vstoupil do služeb milánské vévodské rodiny Sforza a společně s kardinálem Ascaniem Sforzou navštívil řadu významných italských hudebních center své doby (Ferrara, Neapol, Řím), kde navázal důležité kontakty pro svou další kariéru. Dříve se přepokládalo, že dalším Josquinovým působištěm byl Řím, ale dnes je známo, že se členem papežské kapely stal až roku 1489. Několik let před tím mohl strávit nedaleko od nás na dvoře uherského krále Matyáše Korvína, který roku 1485 ovládl Vídeň a přestěhoval tam celý svůj dvůr. Kolem roku 1500 se Josquin několikrát objevil ve Francii (například na setkání zpěváků v Troyes nebo na královském dvoře), jeho další zastávkou na hvězdné kariéře se stala Ferrara.

Vévoda Ercole d’Este, pro kterého Josquin zkomponoval svou mši Hercules Dux Ferrariae, se rozhodoval, zda jej angažovat jako skladatele, nebo zda dát přednost jeho současníkovi Heinrichu Isaacovi. Vévodovi se dostalo rady, že je Josquin lepší, ale také dražší a komponuje jenom tehdy, když sám chce. Isaac prý není špatný, byl by levnější a jako služebník poslušnější. Ercole d’Este dal přednost Josquinovi, který už měl v době kolem roku 1500 tak výjimečnou reputaci, že se benátský nototiskař Ottaviano Petrucci rozhodl vydat tiskem sbírku Josquinových mší (Missae Josquin, 1502). Po prvním „zkušebním“ titulu Odhecaton (1501), který byl vůbec prvním tiskem vícehlasé hudby v historii, sáhl zkušený obchodník po autorovi, jehož hudba mu měla přinést zisk a vzbudit širší zájem o nové hudební médium. Josquinovo roční působení ve Ferraře (1503–1504) ukončila morová epidemie, před kterou se mu podařilo uniknout. Poslední dvě desetiletí svého života strávil jako kapelník (tedy vedoucí souboru zpěváků-kleriků) v kostele Panny Marie v Condé-sur-l’Escaut, tedy ve svém rodném kraji. Josquin zemřel 27. srpna 1521 jako zámožný muž. Svůj majetek odkázal kostelu a stanovil, aby se při procesích při zastávce před jeho domem zpívalo šestihlasé moteto Pater noster, které na svou paměť sám zkomponoval.

Co Josquin napsal a nenapsal?

V roce 2016 vyšel poslední svazek edičního projektu New Josquin Edition, na kterém po třicet let pracoval mezinárodní tým muzikologů. Jejich záměrem bylo podat ucelený obraz Josquinova díla v podobě odpovídající požadavkům současné vědy. Edice obsahuje mešní cykly, moteta, chansony, instrumentální skladby, prakticky všechny hudební druhy, které se na přelomu 15. a 16. století komponovaly. Badatelé chtěli zároveň dát hudebníkům k dispozici notový materiál zpracovaný na základě dnešního stavu poznání dobových pramenů. Mohli bychom si tedy myslet, že problém s tím, co všechno Josquin zkomponoval, je vyřešen. Již v průběhu přípravy edice byli její tvůrci mnohokrát vystaveni rozhodování, zda skladba připisovaná v pramenech Josquinovi opravdu pochází z jeho pera nebo jestli naopak některá anonymně dochovaná nemůže být jeho dílem. Pochybnosti o autenticitě řady skladeb přetrvávají, protože vysoce kvalitní kompozice psali i jiní doboví autoři. Josquin nežil v uměleckém vzduchoprázdnu, je známo, že třeba se svými kolegy z papežské kapely si vyměňoval různé skladatelské nápady. Některé potom nalezneme rozpracované nejen u něho, ale i v různých skladbách pocházejících od dalších autorů z této „dílny“. Na druhou stranu, jakmile byla ve své době některá skladba považována za Josquinovu, automaticky se jí dostávalo větší pozornosti. O dobovém „snobismu“ podává svědectví skladatel Adrian Willaert, který v Římě zaslechl své moteto a poté, co se přihlásil k autorství, zájem zpěváků o skladbu opadl. Domnívali se totiž, že zpívají Josquina.

Josquin doslova za humny

Josquinova středoevropská epizoda se stala předmětem odborných debat teprve nedávno, ovšem již dříve bylo známo, že jeho skladby pronikly do této oblasti více než jedno desetiletí před rokem 1500. V některých případech se jedná dokonce o nejstarší dochované zápisy určité skladby, otázkou tedy bylo, jak se tam dostaly. Jedním z možných vysvětlení, které se dnes nabízí, je působení Josquina Desprez na dvoře uherského krále Matyáše Korvína ve Vídni ve druhé polovině osmdesátých let 15. století.

Matyáš, podobně jako náš Jiří z Poděbrad, sice nepocházel ze starého královského rodu, jeho politické ambice a potřeba reprezentace byly ovšem značné. Poté, co se roku 1476 oženil s italskou princeznou Beatrice Aragonskou, přicházeli na jeho dvůr význační umělci a Buda se stala centrem pěstování renesanční kultury. Nesměli tedy chybět ani výborní franko-vlámští zpěváci, kteří uměli zpívat i nejsložitější kontrapunktické skladby a těmi zdobili mešní a hodinkové obřady sloužené ve dvorské kapli. Přestože evropští panovníci pohlíželi na Matyáše poněkud shora jako na méně urozeného, museli uznat jeho zásluhy v boji proti Turkům. Papež jej proto odměnil mečem a kloboukem, které byly udělovány významným obráncům křesťanské víry. Jak ukázal nedávný výzkum, Josquin pro Matyáše zkomponoval svou mši L’homme armé sexti toni, do které vtělil nejen francouzskou píseň o ozbrojenci, ale také řadu symbolů odkazujících právě na uherského panovníka. Josquinovy skladby, které se dochovaly v českém rukopise Kodex Speciálník (přibližně 1480–1500) nebo v soudobých rukopisech z Bavorska, Saska a Slezska, možná mají svůj původ v jeho vídeňském působení. Každopádně už dnes víme, že prameny dříve považované josquinovským bádáním za poněkud okrajové, ještě neřekly poslední slovo.

Co dál?

Fenomén Josquin Desprez je názornou ukázkou toho, že se muzikologický výzkum hudební kultury 15. a 16. století rozhodně nemusí bát nedostatku badatelských témat. S každou studií, která přinese nový střípek do josquinovské mozaiky, se posouvá a otáčí naše chápání dobového života, myšlení i umělecké tvorby. Proměňují se také přístupy hudebníků k renesanční polyfonii, dnešní posluchač si může vybrat, zda má raději kvartet mužských hlasů, nebo ansámbl s větším obsazením (včetně žen), případně kombinaci hlasů a nástrojů. Digitální knihovny nám přibližují obrovské množství pramenů, za kterými by se dřív muselo cestovat po celém světě. Můžeme tedy doufat, že dobrodružství objevování hudby staré více než půl tisíciletí nikdy neskončí.

Foto: Manuscriptorium.com, Wikipedia