„Co na tom, že jsme zaznamenali pár nevyřčených tónů či úhozových nedostatků? Nora nás strhla svým prožitkem. Bude to však stačit na zázračné dítě a hvězdu internetu Anke Chen?“

„Evidentně skvěle padnoucí repertoár odkryl Celininu devízu brilantní perličkové techniky.“

„Není divu, že poslední akord spontánně vymrštil ze sedadel celou Dvořákovu síň. Zoja si však udržela koncentrovanou tvář. Ta se rozjasnila až při předávání cen.“

Zatímco některá česká města bojovala s povodní, v pražském Rudolfinu se 14. září odehrála zcela jiná bitva – o vítězství v interpretační soutěži pro mladé hudebníky zvané Concertino Praga. Na rozdíl od ničivého vodního živlu však bylo rudofinské utkání přátelské, plné skvělých výkonů a uměleckých zážitků. 

Concertino Praga nám už 58 let dává možnost nahlédnout do prostředí mladých hudebníků, kteří mají slušně nakročeno k budoucí hvězdné kariéře. Jen pohleďme na množství zářných jmen z minulosti soutěže! Isabelle Faust, Julian Rachlin, Jan Mráček, Ivo Kahánek, Tomáš Jamník, Vilém Veverka, Radek Baborák… Každoročně se tak rádi necháme překvapit, jak vysoké interpretační úrovně už vystupující „děti“ dosahují. Při letošním ročníku porota do finálového (a zároveň druhého) kola vybrala čtyři mladé interpretky. Dle slov Jany Trojanové, která večer moderovala, hoši absentovali poprvé v historii.

Úskalím typu soutěží, které jsou vypsány pro více různých nástrojů v rámci jedné kategorie, bývá těžká porovnatelnost jednotlivých výkonů. Také věkový rozptyl soutěžících – zvláště v tomto věku, kdy se každý rok počítá – může představovat riziko nedostatečné hodnotící objektivity, a to i v případě zkušené poroty. Letos se v těchto ohledech situace zdála být jednodušší: mezi čtyřmi interpretkami byly tři klavíristky a jedna houslistka věkově maximálně dva roky od sebe. Velice rychle jsme však poznali, že každá z nich je velice originální osobností s výrazně osobitým repertoárem, a tak se původní dojem o jednoduché porovnatelnosti rozplynul.

První osobnost nastoupila ihned po doznění tradiční znělky soutěže, Michnova Andělského přátelství v podání Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu pod vedením Věry Hrdinkové. Na Noru Lubbadovou, studentku Pražské konzervatoře, bylo české publikum zvědavé asi nejvíce. Aby ne – vždyť jde o jedinou tuzemskou interpretku, která se probojovala do finálového kola!

Jana Trojanová o ní v krátkém medailonku prozradila, že hudba je pro ni možností, jak vyjádřit emoce beze slov. Mohlo by se to zdát jako otřepaná fráze, ale velice záhy jsme zjistili, jak vážně to Nora Lubbadová myslí. Hned při prvním akordu ikonického Griegova Klavírního koncertu jsme slyšeli krásně hutné a šťavnaté forte a vyspělost úhozu prokázala posléze i v jemnějších pasážích. Vedle dalších předností jí však posluchač zejména věřil všechny přítomné emoce: při dramatických částech byla výrazově rozervaná a nebála se jít do rizika, v pomalých a jemných pasážích se zase proměňovala v křehkou vílu plnou úzkosti a melancholie. Co na tom, že jsme zaznamenali pár nevyřčených tónů či úhozových nedostatků? Nora nás strhla svým prožitkem, jakož i součinností s orchestrem. Bude to však stačit na zázračné dítě a hvězdu internetu Anke Chen?

Tato třináctiletá čínská klavíristka začala hudební svět omračovat už v pěti letech, kdy se na internetu ukázala její videa s neuvěřitelnou technikou převážně v barokním repertoáru, o rok později už hrála Chopina, v sedmi letech měla skvěle zvládnuté Debussyho Estampes. Kam se však posunula od té doby? To jsme se teprve měli dozvědět, ale už výběr repertoáru jistě mnohé překvapil. Druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova už ve třinácti? V sále se rozhostilo napjaté očekávání.

Přišla zahloubaná dívenka v černém a svým roztržitým vystupováním na pódiu nebudila dojem hvězdy. Do „druhého Racha“, jedné z „klád“ klavírního repertoáru, se však pustila s naprostou samozřejmostí. Po chvíli jsem se nicméně nemohla zbavit pocitu: Byl výběr právě tohoto kusu pro soutěž vhodný? Skladba sólistovi neposkytuje možnost se plně a „přímočaře“ předvést, zazářit a strhnout veškerou pozornost na sebe, spíše poukáže na schopnost souhry s orchestrem a společnou tvorbu barev. Boj to však byl poněkud sisyfovský, protože umělkyni téměř po celou dobu jejího vystoupení bylo slyšet jen velice málo, a to navzdory tomu, že se Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Marka Prášila dynamicky potlačoval. Před porotci tedy ležel nesnadný úkol – jak zhodnotí výkon pianistky, když si zvuk klavíru museli mnohdy domýšlet z gest (zvláště tam, kde si orchestr výjimečně dovolil forte)? Bylo to tedy přece jen velké sousto pro mladou dívku… Má nepopiratelně skvělou techniku i hudební cítění, ale patrně a přirozeně ještě ne takovou úhozovou razanci, která by dokázala vyloudit Rachmaninovovo fortissimo.

Vědoma si svých možností, vybrala si čtrnáctiletá německá klavíristka Celina Höferlin pro své vystoupení, které nabídla po přestávce, Mendelssohnův První klavírní koncert. Evidentně skvěle padnoucí repertoár odkryl její devízu brilantní perličkové techniky a její výkon tak získal ráz perfektní technické zvládnutosti. To, co jsme si však mohli vychutnávat na Noře Lubbadové, tedy jít s emocemi „na trh“, jsme u Celiny pravděpodobně postrádali. Hrála předpisově, ale mnohdy jaksi příliš. Její výkon zaváněl motoričností.

Tři klavíristky dohrály a při přestavbě pódia měl posluchač možnost si porovnat myšlenky. Ale jak srovnat nesrovnatelné? Rozsekne pořadí poslední soutěžící, polská houslistka Zoja Syguda? Vypadá to, že ano. Lahodný tón, intonačně čisté výšky, naprostý nadhled nad vším, co dělá, vnitřní prožitek a jako bonus perfektní souhra s doprovodným tělesem. Není divu, že poslední akord spontánně vymrštil ze sedadel celou Dvořákovu síň. Zoja si však udržela koncentrovanou tvář, která se rozjasnila až při předávání cen. Obsadila nejen první příčku soutěže, ale získala také cenu diváků. 

A ostatní? Čestné uznání putovalo do Číny, třetí místo do Německa, druhá cena zůstala v Čechách. V očích klavíristek se zračilo zklamání. „Samozřejmě, že všechno kromě první ceny je vždycky katastrofa,“ vzpomněl nedávno na své soutěžní nezdary světoznámý violoncellista Julian Steckel, který letos otevíral Dvořákovu Prahu, ve spolupráci s níž probíhá i Concertino Praga. Nezdary ho však posunuly a nyní se na svět soupeření dívá s nadhledem. Snad k němu dospějí i naše finalistky, které jistě čeká zářná budoucnost.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp