PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Dirigent Philippe Jordan partituru opery Parsifal rozkryl analyticky s hloubkou v detailech, přičemž v orchestrálních vrstvách nalezl efektní smysl pro vystižení dramatického příběhu.“

„Inscenačním pojetím se režisér, scénograf a kostýmní výtvarník Kirill Serebrennikov v průběhu situací vzdaloval úzkému sepětí jevištního dění s orchestrální hudbou.“

„Klaus Florian Vogt prodchnul Parsifala sytým vyrovnaným hlasem ve všech polohách, roli zpíval s mnoha nuancemi barev v pestré škále emocí.“

Vídeňská státní opera se na jaře vrátila k Wagnerově opeře Parsifal a nutno říci, že velmi úspěšně. Po dvou letech od premiéry se konalo 12. dubna teprve osmé představení. Z postu generálního hudebního ředitele světoznámého rakouského divadla dílo hudebně nastudoval a opět řídil švýcarský dirigent Philippe Jordan. Operu tehdy na dálku inscenoval z domácího vězení kontroverzní ruský režisér Kirill Serebrennikov. V divadle s týmem na zkouškách tenkrát režijně spolupracoval jeho krajan Jevgenij Kulagin.

„Čekal ho tam třicetičlenný orchestr a dvaadvacetičlenný sbor, muzikanti, kteří ho po prvních zkouškách začali považovat za výstředního a proti jeho nárokům vehementně protestovali.“

„Trápila ho umělecká laxnost kolegů i to, že se mu jako podivínovi posmívali, protože byl nejen abstinent, ale v té době rovněž vegetarián.“

„Gustav Mahler se v Olomouci dozvěděl, že se v Benátkách uzavřel život Richarda Wagnera. Hlasitě prý vzlykal: Mistr zemřel!“

Než se Gustav Mahler stal tři roky před koncem devatenáctého století ředitelem a hlavním dirigentem Vídeňské dvorní opery, vystřídal jako kapelník osm míst. Bad Hall, Lublaň, Olomouc, Kassel, Prahu, Lipsko, Budapešť, Hamburk… Nejkratší dobu strávil na třetí z těchto štací – v Městském divadle v jazykově německém městě Olmütz na Hané. Pouhé dva měsíce. Olomoučtí si nicméně jeho působení ve městě považují. Připomíná ho busta ve foyeru, pamětní desky… i uvedení Mahlerovy Druhé symfonie Moravskou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem letos 6. dubna.

„Východiskem bylo realizovat operu historicky, v době, ve které se děj odehrává, kterou evokují krásné rokokové obrazy na horizontu scény a přitom vnést do vizuálu prostor a vzlet moderní doby.“

„Režie Barrieho Kosky dostává prostor pracovat s pěvci a nakládá s nimi jako s činoherci, a přestože respektuje jejich technické potřeby při zpěvu, nijak je nešetří. Pohybové kreace jsou vtipné a překvapivé, někdy i akrobatické a vždy vyvolávají úsměv.“

„Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel Vídeňské státní opery, dirigent Philippe Jordan, který se ujal i partu Hammerklavieru. Jeho pojetí Mozartovy hudby vychází z moderního temporytmického cítění, dává dílu švih a esprit a dbá na barevnost a plastičnost zvuku orchestru.“

Vídeňská státní opera přivedla do svého repertoáru novou premiéru opery Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba.  Premiéra se uskutečnila 11. března 2023 a inscenace je od počátku v repertoáru nasazovaná frekventovaně. Je primárně určena mladému publiku a recenzované představení se uskutečnilo v neděli 19. března v odpoledním čase. Orchestr Vídeňské státní opery řídil jeho hudební ředitel Philippe Jordan, který se ujal i partu Hammerklavieru, režijně inscenaci připravil Barrie Kosky na scéně Rufuse Didwiszuse a v kostýmech Victorie Behr, sbor Vídeňské státní opery připravil Martin Schebesta. Sólisty byli mladí umělci, kteří překvapovali nejen svým pěveckým, ale i hereckým mistrovstvím a nadšením. André Schuen jako hrabě Almaviva, Hanna Elizabeth Müller jako Hraběnka, Maria Nazarova jako Susanna, Peter Kellner v roli Figara a Patrizia Nolz jako Cherubino, to byli pěvci, kteří přikovávali publikum do sedadel nádhernými a technicky bezchybně ovládanými hlasy.

„Orchestr pod vedením dirigenta vytváří hudební útvary, které jsou plastické a vystupují z nich sólové hlasy, které na sebe přirozeně barevně navazují a dokreslují charaktery jednotlivých postav. Orchestr sám vypráví příběh a kreslí vztahy a citová hnutí, která se chvějí v duších hlavních postav příběhu.“

„Režisér na jevišti vypráví příběh zcela jiný, než jaký se odehrává v Čajkovského hudbě, o kterém vypráví dirigent a pěvci. Tohle napětí mezi tím, co se děje “nahoře” a o čem vypráví hudba “dole,” nepřinášelo divákovi dramatické napětí, ale nervozitu, směřující do frustrace.“

„U Čechova by se takový přístup dal pochopit, u Puškina a Čajkovského však působí velmi nepatřičně a zabíjí vztahy mezi postavami, stejně jako se vytrácí účinek na diváka. Občas se objevil i pokus o komiku, ale míjela se u publika účinkem, nikdo se nesmál, spíš mrazilo.“

Vídeňská Státní opera uvedla operu Petra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin již v říjnu roku 2020, ale po třech realizovaných představeních přišel covid a lockdown. Plánovaná představení musela být nadlouho zrušena a obnovovala se jen stěží a občas. Nyní uvádí největší operní scéna v Rakousku tuto operu opět a ve zcela novém obsazení. Desáté uvedení dne 18. března 2023 bylo tedy ve skutečnosti druhou premiérou. Stálicí inscenace se stala představitelka Taťány, australská sopranistka Nicole Car, která roli Taťány zpívá od prvního uvedení v roce 2020. Titulní roli Oněgina vytvořil kanadský barytonista Étienne Dupuis, roli Lenského peruánský tenorista Iván Ayón Rivas. Dirigentem inscenace je český dirigent Tomáš Hanus, režijně operu nastudoval ruský režisér Dmitri Tcherniakov.

„Simone Stone zpřístupnil dílo nejen mladší generaci, ale i starším divákům, které zajímá propojení opery s érou moderních technologií a hledání hlubších společenských otázek.“ 

„Scénické řešení umožnilo sledovat děj jak film, který je úzce spojen s hudbou, což byl progresivní tah.“

„Nicola Luisotti vedl Orchestr Vídeňské státní opery výrazově spolehlivě a v souladu s pěveckým děním na jevišti dokázal hudbu působivě gradovat.“

Vedení Vídeňské státní opery zařadilo na repertoár sezóny moderní pojetí Verdiho opery La traviata, kterou inscenoval australsko-švýcarský režisér Simone Stone. Premiéra opery se konala ve světoznámém rakouském divadle 7. března 2021, ale z důvodů přísných coronavirových opatření bez přítomnosti diváků. Zařazena byla ovšem do vysílání ORF i streamové sekce divadelního webu. Dne 11. února 2023 řídil patnácté představení renomovaný italský dirigent Nicola Luisotti.

„V opeře jsou motivace princezny upraveny, z princezny Salome se stává z pasivní dívky plnokrevná lidská bytost, která se vymkne poslušnosti a podlehne kouzlu proroka natolik, že ho touží mít pro sebe.“

„Pro upřesnění jejího psychického vývoje jsou tu ještě na jevišti dvě Salome, jedna dospívající, kterou tančí Margaryta Lazniuk, druhá je alter ego princezny, tu tančí Anna Chesnova.“

„Divák je přemožen silou hudby, která se valí v jednom proudu v obrovských dynamických vlnách a širokodechých frázích, v dramatické instrumentálně barevné faktuře, ve které dominuje paleta břeskných žesťových nástrojů, se kterými všechny pěvecké hlasy soupeří a díky obratnosti dirigenta nakonec i vítězí.“

Vídeňská státní opera uvedla v premiéře 2. února 2023 dramatickou jednoaktovou operu skladatele Richarda Strausse, Salome. Podle dramatu Oscara Wilda napsal libreto Hugo von Hoffmannsthal a Richard Strauss vytvořil úchvatné lidské drama na základě biblického příběhu. Režie inscenace se ve vídeňské státní opeře ujal francouzský režisér Cyril Teste, v umělecké spolupráci s Célinou Gaudier. Scénografkou byla Valérie Grall, návrhy kostýmů vytvořila Marie La Rocca, světelný design je dílem Juliena Boizarda, Mehdi Toutain-Lopez je autorem video designu. Dirigentem představení je hudební ředitel vídeňské státní opery Philippe Jordan. V titulní roli se představila švédská sopranistka Malin Byström, Jochanaanem je Wolfgang Koch, v roli Heroda vystoupil Gerhard Siegel, jako Herodias se představila Michaela Schuster. Recenze je psána z první reprízy 4. února 2023.

„Režisér a scénograf Herbert Fritsch promítl své bohaté umělecké zkušenosti skvěle do symbolicky hravé moderní abstrakce.“

„Děj intenzivně gradoval a s četnými komickými situacemi a vtipnými zápletkami byl pro diváka poutavý.“

„Michele Mariotti ve Vídni přiznal, že i když se Gioacchino Rossini výrazně zasloužil o pozvednutí žánru opery buffa, vnímá skladatelovo mistrovské dílo na pomezí žánrů opery buffa a opery seria.“

Ředitel Vídeňské státní opery Bogdan Roščić a generální hudební ředitel Philippe Jordan zařadili v loňské sezóně na repertoár světoznámého rakouského divadla nejslavnější Rossiniho komickou operu Lazebník sevillský. K nové produkci byli přizváni významný německý režisér a scénograf Herbert Fritsch a renomovaný italský dirigent Michele Mariotti, oba umělci ve Vídeňské státní opeře debutovali. Současný hudební ředitel Teatro dell´Opera di Roma Michele Mariotti řídil 15. ledna 2023 ve Vídni své 19. představení s velkým úspěchem.

„Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se  vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle.“

„Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň.“ 

„Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně.“

Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který  –  být tu teď s námi  –  by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i  na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.

„Ve Vídni jsem našla přátelskou a naprosto pohodovou pracovní atmosféru. Jistě k tomu přispěl i dirigent Tomáš Hanus.“

„Mám za sebou postavy, jako je například Milada, Libuše, Turandot, Ortruda, Abigail, stále víc se posunuji k dramatickému sopránu, kde se cítím nejkomfortněji.“

„Jsem na volné noze. Mohu alespoň působit v projektech v různých divadlech, Prahou, kde žiji, počínaje a dále třeba v Košicích, Ústí, Cardiffu nebo nyní ve Vídni.“

Pěvkyně Eliška Weissová se stala v poslední době fenoménem. Doma se sice ještě příliš nedostala do povědomí publika, přesto se jí podařilo přesvědčit vedení Vídeňské státní opery a získat v konkurzu roli Kostelničky v Janáčkově Její pastorkyni, které v zahraničí říkají Jenůfa. A důvěru v ni vloženou nezklamala, naopak nadchla vedení opery, odbornou kritiku i publikum.

„Pan profesor Tuček mi pošeptal: Na tu jednou budeme jezdit do Vídně!“

„Eliška okamžitě sedla na vlak a přijela předzpívat. Nabídku dostala už po první árii: Vy jste naše Kostelnička!“

„Už o první pauze bylo znát, že jsou Vídeňáci překvapeni výkonem neznámé pěvkyně. A o druhé pauze už bylo jasné, kdo je hvězdou večera.“

Vídeňská státní opera v neděli vrátila na jeviště letitou, nicméně stále stejně působivou inscenaci Janáčkovy opery Její pastorkyňa v režii Davida Pountneyho. Pod taktovkou Seijiho Ozawy měla inscenace premiéru v roce 2002 jako koprodukce s Janáčkovou operou Národního divadla Brno. Tenkrát se ve Vídni zpívalo ještě v němčině a roli Kostelničky si na dlouhých devět let doslova přivlastnila fenomenální Agnes Baltsa, miláček vídeňského publika. Současné provedení už zní v češtině…

„Na sedmnácté repríze ztělesnila Carmen se šarmem a grácií proslulá lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča, která roli pěvecky ovládla s mnoha odstíny dynamiky.“

„Opera pod taktovkou Yvese Abela zněla ve velké škále emocí a s logickými významovými oblouky, kterými průběžně gradoval jednotlivé scénické vrcholy i celý příběh.“

Světoznámé rakouské divadlo zařadilo do repertoáru letošní sezony opět operu Carmen Georgese Bizeta, kterou v moderním pojetí inscenoval katalánský režisér Calixto Bieito, pověstný svým kontroverzním přístupem k výkladům operních děl. Dílo hudebně nastudoval ve Vídeňské státní opeře kolumbijsko-rakouský dirigent Andrés Orozco-Estrada, který na premiéře 21. ledna 2021 ve slavném divadle debutoval. Sedmnáctou reprízu 12. září 2022 řídil ve Vídni kanadský dirigent Yves Abel, současný šéfdirigent San Diego Opera, který s Vídeňskou státní operou spolupracuje už šestnáct let. Po boku hvězdného operního páru, lotyšské mezzosopranistky Elīny Garanči a polského tenoristy Piotra Beczały, zpívala s úspěchem i mladá nadějná slovenská sopranistka Slávka Zámečníková.

„Režisér Otto Schenk vztahy postav rozehrál pregnantně a detailně v souladu s hudbou, přičemž jejich jednání v gestech, pohybech a vokálním vyjádření se rozvíjela přirozeně a přesvědčivě.“

„Philippe Jordan řídil orchestr energicky, velkými gesty, častěji v ostrých konturách frází s kontrastním ozvláštněním plným něhy a vroucnosti, čímž dokázal v souladu s detailní jevištní souhrou zaručit svěžest a přitažlivost provedení díla navzdory mimořádně vysokému počtu repríz.“

„Barona Ochse rozehrál ve Vídni excelentně a temperamentně rakouský basista Günther Groissböck, který také zpíval roli v Metropolitní opeře v New Yorku.“

Vídeňská státní opera zařadila na program velikonočních svátků operu Růžový kavalír Richarda Strausse, kterou 17. dubna řídil generální hudební ředitel divadla Philippe Jordan. Jednalo se již o 391. představení legendární inscenace slavného rakouského režiséra Otto Schenka, letos dvaadevadesátiletého.

„Nebude příšerně smutné, když po rozverných valčících, čtverylkách, kvapících či polkách nastane místo ovací mrtvolné ticho?“

„Rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF se ve spolupráci s Vídeňskými filharmoniky rozhodl uskutečnit projekt Potlesk na dálku.“

„Riccardo Muti dokáže při Novoročních koncertech z Vídně vždy přesvědčit dramaturgy, aby do programu vedle ‚osvědčených hitů‘ zařadili i novinky; tentokrát zazní z osmnácti skladeb šest poprvé.“

Dlouho se zdálo, že Vídeň, hodnocená v průzkumech jako jedno z nejpříjemnějších měst na planetě, vysílá světu hned na Nový rok povzbudivý signál. Poté, co utichne silvestrovský řev opilců i dunění dělbuchů, se vynoří jiná skupina lidí. Kultivovaných, elegantně oblečených, hudbymilovných. Ve Zlatém sále vídeňského Společenství přátel hudby, proslulém Musikvereinu, oslaví s hudbou příchod dalšího z pádících roků našich ubíhajících životů. Způsobem, jaký poskytuje naději, že kultura ještě nezahynula.

„Nezvykle teplý vítr čechrá jak vlasy, tak noty na pultech.“

„Klaus Zauner je tento večer speciální výpomocí. Je totiž na rozdíl od většiny ostatních profesionál, člen Vídeňských filharmoniků.“

„Muzikanti ke svým tmavým slavnostním hornickým uniformám přidávají čáky s bílými péřovými chocholy, hudba dostává nejvyšší grády…“

Náměstí tvoří dvanáct domů, spíše domečků. Třináctý je kostel. A uprostřed statečně duje do dřevěných a žesťových nástrojů víc než dvacet muzikantů. Dechový orchestr Salinenmusikkapelle je chloubou rakouského městečka Hallstatt, propletence několika starobylých uliček na břehu velkého jezera…