„V opeře jsou motivace princezny upraveny, z princezny Salome se stává z pasivní dívky plnokrevná lidská bytost, která se vymkne poslušnosti a podlehne kouzlu proroka natolik, že ho touží mít pro sebe.“

„Pro upřesnění jejího psychického vývoje jsou tu ještě na jevišti dvě Salome, jedna dospívající, kterou tančí Margaryta Lazniuk, druhá je alter ego princezny, tu tančí Anna Chesnova.“

„Divák je přemožen silou hudby, která se valí v jednom proudu v obrovských dynamických vlnách a širokodechých frázích, v dramatické instrumentálně barevné faktuře, ve které dominuje paleta břeskných žesťových nástrojů, se kterými všechny pěvecké hlasy soupeří a díky obratnosti dirigenta nakonec i vítězí.“

Vídeňská státní opera uvedla v premiéře 2. února 2023 dramatickou jednoaktovou operu skladatele Richarda Strausse, Salome. Podle dramatu Oscara Wilda napsal libreto Hugo von Hoffmannsthal a Richard Strauss vytvořil úchvatné lidské drama na základě biblického příběhu. Režie inscenace se ve vídeňské státní opeře ujal francouzský režisér Cyril Teste, v umělecké spolupráci s Célinou Gaudier. Scénografkou byla Valérie Grall, návrhy kostýmů vytvořila Marie La Rocca, světelný design je dílem Juliena Boizarda, Mehdi Toutain-Lopez je autorem video designu. Dirigentem představení je hudební ředitel vídeňské státní opery Philippe Jordan. V titulní roli se představila švédská sopranistka Malin Byström, Jochanaanem je Wolfgang Koch, v roli Heroda vystoupil Gerhard Siegel, jako Herodias se představila Michaela Schuster. Recenze je psána z první reprízy 4. února 2023.

Opera Salome s hudbou Richarda Strausse se řadí k dramatickým operám, vedle dramatické a závažné hudby, nabízející i psychologické a filosofické myšlenky, které v době před první světovou válkou akcelerovaly dějiny. Biblický příběh je o židovské princezně, která si pod tlakem své matky vyžádá od otčíma, židovského krále Heroda Antipy, hlavu Jochanaana, proroka, kterého známe v křesťanské historii jako Jana Křtitele. V opeře jsou však motivace princezny upraveny a vyvstávají i další mezilidské vztahy, které z biblického příběhu neznáme. Z princezny Salome se stává namísto pasivní dívky plnokrevná lidská bytost, která se vymkne poslušnosti a podlehne kouzlu proroka natolik, že ho touží mít jen pro sebe. K upřesnění jejího psychického vývoje jsou tu ještě na jevišti dvě další Salome. Jedna dospívající, kterou tančí Margaryta Lazniuk, a je tu vkusně naznačeno, že už tehdy byla svým otčímem zneužívána, druhá je alter ego princezny, kterou tančí Anna Chesnova. To jsou němé role a mimická vyjádření vývoje vnitřního psychického stavu princezny. Na scéně je velký jídelní stůl, kde se hoduje, za ním je promítací plátno, na kterém se objevují detaily obličejů hlavních postav, a především “tanec sedmi závojů”, který je spíše naturalistickým vyjádřením princeznina vnitřního světa. Kamera snímá tanec zblízka a kameraman se pohybuje přímo na scéně. Představitelka Salome, sopranistka Malin Byström, je krásná, křehká žena s mohutným barevným hlasovým fondem, zejména ve střední poloze, se svítícími kulatými výškami a znělými spodními tóny. Překvapivě předvedla skvělou hereckou kreaci vývoje postavy, kdy z odtažité, bezcitné krásky se postupně stává posedlou a zoufalou ženou, upadající do křečí a extáze, v důsledku nezájmu a pohrdání Jochanaana. To ona sama, kdy si může za tanec říct o jakékoli přání, požaduje prorokovu hlavu, se kterou se následně líbá a tvrdí, že láska chutná hořce. Je to morbidní a nechutné, ale nesmírně silné. Stejně jako její prozření, že “…tajemství lásky je větší, než tajemství smrti…”.

Prorok Joachanaan je uvězněn v cisterně hradu, v podzemí a jeho mocnou zbraní je hlas, kterým neustále hlásá do světa, že královský pár žije v cizoložném svazku a že mesiáš přichází. Světově proslulý dramatický a démonický basbarytonista Wolfgang Koch je přesvědčivý hlasově, ne už fyzicky. Divák musí napnout představivost, aby pochopil, čím to, že Salome tak uchvátil. Fyzické předpoklady, které Salome v textu opěvuje, to jistě nejsou, na scéně je starý muž, i když je mu reálně něco přes padesát. Přesto mu hlas stále burácí a stále dokáže vzdorovat baterii žesťů, které se vzpínají ve fortissimu celého pléna v orchestru. Jeho hra je silná v zarytosti a odmítání, odhání Salome jako dceru (spíše děvku) babylónskou a stojí si za tvrzením, že on slyší jen boha.

Dalším silným hráčem v příběhu je Herodes Antipas. Role vyžaduje hrdinný tenor, kterým světově proslulý představitel Gerhard Siegel vládne bez problémů. Dal do ztvárnění slizkého, pedofilního a poživačného krále vše a jeho city se pohnou jen proto, že má ze zavraždění proroka strach, vždyť proroci jsou nedotknutelní. Vášeň Salome ho děsí jako natolik perverzní, že v závěru opery přikazuje k jejímu zavraždění.

Jeho manželkou Herodiadou je wagnerovská mezzosopranistka Michaela Schuster. Zde má menší roli obsahem, nikoli však náročností a zvládá ji s nadhledem. Mladým důstojníkem Narrabothem, který Salome beznadějně miluje a během jejího svádění a obdivu k Jochanaanovi spáchá sebevraždu, byl Daniel Jenz, tenorista, který je nedávnou posilou vídeňské opery. Má příjemný zvučný tenor i exteriér, je to mladík, kterého zajímá jen dívčina krása a nevnímá nic jiného. Z ostatních postav zaujal kvintet Židů, hádajících se o víru a dva Nazareťané, přesvědčující ostatní, že u nich opravdu již se mesiáš objevil.

Výtvarně je příběh posunut do současné doby, či lépe do doby začátku dvacátého století, kdy opera vznikla. Dámy jsou ve večerních dlouhých šatech, Salome ve světle růžových, zdůrazňujících její křehkost. Pánové mají smoking a uniformy. Podivně působí dva Nazareťané s množstvím vyznamenání na hrudi. Otevírá se tu tedy problém jako současný, nikoli jako biblický. To nijak nezlehčuje jeho závažnost, naopak. Dýchá tu současná krutost a odcizenost, nezájem a neschopnost se vcítit do pocitu jiného člověka. Řeší se tu otázky nikoli náboženské, ale především lidské, jako je mamon, touha po moci, bezcitnost, pedofilie, kanibalismus. A v neposlední řadě je divák přemožen silou hudby, která se valí v jednom proudu v obrovských dynamických vlnách a širokodechých frázích, v dramatické instrumentálně barevné faktuře, ve které dominuje paleta břeskných žesťových nástrojů, se kterými všechny pěvecké hlasy soupeří a díky obratnosti dirigenta nakonec i vítězí. Divák po téměř dvouhodinovém návalu emocí, myšlenek a decibelů zůstává sedět na místě, přemožen hutností sdělení. Dekadentní biblický příběh, který na počátku 20. století způsobil skandál, je dnes díky Straussově hudbě a silnému interpretačnímu zpracování navýsost kvalitním uměleckým zážitkem.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Poehn a Ashley Taylor