„Vídeňská Státní opera postupovala ve jménu tradice a přání Giacoma Pucciniho a uvádí všechny tři části triptychu tak, jak si to autor přál.“

„Tatjana Gürbaca, německá divadelní ředitelka a režisérka sjednotila části triptychu větou: ‚Wie schwer es ist, glücklich zu sein…‘ (Jak těžké je být šťastný…)“

„Je tu nespoutaný mix všech kostýmů a postav, které si může fantazie vymyslet a Silke Willrett si tu viditelně nekladla hranice.“

Giacomo Puccini je operním autorem oblíbeným, přesto dílo, které uvedla v premiéře 4. října Wiener Staatsoper, není příliš známé. Recenzovaná repríza v první premiérové řadě je z představení 20. října 2023. Triptych obsahuje díla Il Tabarro (Plášť), Suor Angelica (Sestra Angelika) a Gianni Schicchi. Režijně Triptych připravila Tatjana Gürbaca, orchestr Vídeňské státní opery řídil Philippe Jordan, scénu vytvořil Henric Ahr a kostýmy Silke Willrett. Chor připravil sbormistr Martin Schebesta.

Jednoaktovky, které Giacomo Puccini spojil do jednoho souboru a trval na dodržování jejich posloupnosti, nemají jednotící dějovou linii ani nejsou z pera jednoho libretisty. U díla Il Tabarro (Plášť) je libretistou Giuseppe Adami, u zbývajících dvou jednoaktovek je autorem Giovacchino Forzano. I když se dnes s nimi nakládá dost volně – k poslední z nich, Gianni Schicchi, dokonce nyní vzniká v Národním divadle v Praze nová navazující jednoaktovka.  Vídeňská Státní opera však postupovala ve jménu tradice a přání Giacoma Pucciniho a uvádí všechny tři části triptychu tak, jak si to autor přál.

Na realizaci všech tří jednoaktovek se podílel jeden inscenační tým. Spojovatelem je hudební provedení, které připravil dirigent Philippe Jordan, hudební ředitel Vídeňské Státní opery. Orchestr této instituce hraje pod jeho taktovkou velmi soustředěně a pečlivě, dává prostor pěvcům a vykresluje plasticky a instrumentálně barevně hudební plochy, které jsou zejména u Pucciniho hudby charakteristické. Režijně cyklus připravila Tatjana Gürbaca, německá divadelní ředitelka a režisérka. Sjednotila části triptychu větou: „Wie schwer es ist, glücklich zu sein…“ (Jak těžké je být šťastný…) Písmena této věty vévodí v obrovském provedení scéně. Autorem scény je Henrick Ahr, který pojal svůj úkol velmi minimalisticky. Scéna je v prvním aktu zcela prázdná, zaplňují ji jen tato písmena. Ve druhém aktu je na scéně jen jedna stará školní židle. V posledním aktu je na scéně jen starý stůl a židle. Tedy hodně úsporné. Díky prázdnému jevišti se divák soustřeďuje o to více na jednání a výkony pěvců. Jejich herecké výkony jsou srovnatelné s činoherními, jsou pravdivé a stylově čisté. Kostýmy Silke Willrett logicky korespondují s dobou i místem, ve kterých se děj odehrává. V první aktovce je to chudé prostředí námořníků, ve druhé puristické prostředí ženského kláštera a v poslední je to rozpustilý rej maškarních postav, které přerušily maškarní veselí po zprávě, že jejich bohatý strýc zemřel. Je tu nespoutaný mix všech kostýmů a postav, které si může fantazie vymyslet a Silke Willrett si tu viditelně nekladla hranice.

První aktovka Il Tabarro (Plášť) je příběhem primitivní žárlivosti a jejích tragických důsledků. Odehrává se v prostředí vlečných člunů na Seině u Paříže, mezi lodníky. Michele a jeho žena Giorgetta se sobě odcizili, postupně se divák dozvídá, že jim zemřelo dítě a že se s tím Giorgetta neumí vyrovnat, přesto že ji Michele ujišťuje o své lásce. Ona chce změnit prostředí, což jí nabízí mladý lodník Liugi, který ji miluje. Je odmítnut a chce proto odejít sám. Po roztržce Michele pochopí, že jeho žena chce někoho jiného. Vydedukuje, že je to Luigi, ten se v hádce k lásce přizná a Michele ho v afektu zabije a zakryje svým pláštěm. Donutí Giorgettu plášť odkrýt a ta najde mrtvé milencovo tělo.

Dramatická psychologická vypětí jsou vykreslena emotivní Pucciniho hudbou, která slyšitelně osciluje mezi Bohémou a Madame Butterfly. Je sdělná a působivá a pěvci propůjčují svým postavám lahodné a průrazné hlasy a pravdivé herecké výkony. Jako Michele debutoval na scéně Wiener Staatsoper Leonardo Neiva, brazilský barytonista. Mladý pěvec podal přesvědčivý a vyzrálý výkon zvučným a nosným hlasem. Giorgettou mu byla německá wagnerovská sopranistka Anja Kampe, s tmavým sopránem a uvěřitelným prožitkem. Mladým milencem Luigim byl Joshua Guerrero, mexický tenorista, který se v této sezóně uplatňuje na evropských scénách. Předvedl plný tenor a herecké schopnosti. Z ostatních postav zaujala Monika Bohinec v menší roli Frugoly, vytvořila lidovou hereckou postavu a potěšila hutným altem.

Druhou jednoaktovkou je Sestra Angelika, příběh z prostředí kláštera. Jsou zde umístěny dívky zřejmě ze šlechtických rodin, stejně jako Angelika. Ta je v klášteře již sedm let a je jejich dobrou vílou, všem je ku pomoci. Očekává s napětím po sedmi létech první návštěvu, Hraběnku, která je její tetou a poručnicí, neboť rodiče zemřeli. Teta je tvrdá a nekompromisní, požaduje, aby se Angelika vzdala dědictví ve prospěch její mladší sestry, která se vdává. Angelika podepisuje a současně se ptá na svého nemanželského syna, kterého nikdy neviděla. Dozvídá se, že před dvěma lety zemřel. Angelika si zoufá nad krutým osudem dítěte, které muselo zemřít bez matky a vyptává se na něho, teta ale bez odpovědi odchází. Angelika v noci v cele spáchá sebevraždu, i když je hrůzou bez sebe, neboť je to smrtelný hřích. Zde nastoupila režisérská licence a ženská solidarita a k umírající Angelice vchází teta, tentokrát s lidským přístupem a přivádí malého chlapce, jejího synka. Angelika šťastná a smířena umírá. Do příběhu opery je to zásah neústrojný, ale na emoce publika zafungoval. I otrlý kritik se tiše rozplakal a vedle sedící mladý muž se potají chopil kapesníku. Závan lidskosti do krutého světa. Sestrou Angelikou byla italská sopranistka Eleonora Buratto. Mladá pěvkyně má široký a hutný volumen s podmanivou barvou. Z dalších rolí byla stěžejní postava tety Hraběnky, kterou ztvárnila mezzosopranistka Michaela Schuster.

Třetí jednoaktovkou byla známá komedie Gianni Schicchi, plná skečů a gagů, napěchovaná fantasmagorickými kostýmy, ke kterým dal podnět probíhající karneval. Nejfantastičtější maskou byl nejspíš ruský geroj na koni. Mezi těmito maškarami se vyjímal v klasickém vycházkovém obleku představitel titulní postavy, Gianni Schicchi. Zpočátku, ještě před zahájením děje, se na jevišti u starého stolku na rozviklané židli, krmí špagetami starý ošuntělý muž, Buoso Donati. Začne se dusit a před zraky publika umírá. Pak začíná samotný děj. Na jeviště vtrhnou maškary a chovají se tam jako blázni. Hledají testament, neboť jsou potencionální dědicové a hodně potřební. Když ho najdou, zjistí, že všechno strýc odkázal klášteru. Pošlou proto pro nejchytřejšího člověka ve městě, Gianiho Schicchi, jehož dceru Laurettu si má geroj na koni, Rinuccio, brát. Tatínek je vskutku chytrý, nejprve si vyslechne, co všechno by chtěl každý z nich zdědit a co je nejhodnotnější a pak navrhne, že o smrti strýce Buosa se zatím pomlčí. Zavolají notáře, že strýc chce napsat novou závěť a Gianni Schicchi, zabalený do deky, se za něho bude vydávat. Stalo se a notář zapisuje nejprve menší obnosy a nemovitosti, každému něco. Ty největší, včetně Buosova domu a mlýna, odkáže sám sobě. Ostatní zuří, ale mlčí, mají aspoň něco, bez této nové závěti by neměli vůbec nic. Režie oplývá komikou, je úměrná i satirická a zachovává styl a noblesu. Bláznivá hříčka ve stylu commedie dell´arte je prošpikována sladkými, ale nadnesenými melodiemi, ze kterých vyniká vtíravá árie Lauretty O mio babbino caro. Mladičká španělská sopranistka Serena Sáenz je útlá jako holčička a má sladký vzhled protřelé dívenky, se smyslem pro komiku. Její hlasový projev je neuvěřitelně čistý a sladký, hlas hladí a nese se prostorem uvolněně a září. Partnerem jí byl tenorista z Kijeva Bogdan Volkov s jasným a pevným hlasem a užíval si roli naivního geroje na lidském koni. Zitou, sestřenicí zesnulého Buosa, byla Michaela Schuster, která vytvořila noblesní komickou karikaturu staré kokety. Titulní postavu zpíval s nadsázkou a uměřeným humorem Ambrogio Maestri. Hutný baryton a impozantní postava, vládnoucí celému chaosu s neotřesitelnou převahou, si získal mohutné sympatie publika.

Představení Il Trittico nabízí návštěvníkovi operu se zajímavými příběhy v klasickém hávu, přesto překvapivě a zajímavě podanou a beze zbytku skvěle hudebně a pěvecky provedenou. Návštěvu představení je možno doporučit i nejnáročnějšímu opernímu divákovi.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn