Eliška Weissová: Vídeň mne potěšila přátelským přijetím a pohodou při práci
„Ve Vídni jsem našla přátelskou a naprosto pohodovou pracovní atmosféru. Jistě k tomu přispěl i dirigent Tomáš Hanus.“
„Mám za sebou postavy, jako je například Milada, Libuše, Turandot, Ortruda, Abigail, stále víc se posunuji k dramatickému sopránu, kde se cítím nejkomfortněji.“
„Jsem na volné noze. Mohu alespoň působit v projektech v různých divadlech, Prahou, kde žiji, počínaje a dále třeba v Košicích, Ústí, Cardiffu nebo nyní ve Vídni.“
Pěvkyně Eliška Weissová se stala v poslední době fenoménem. Doma se sice ještě příliš nedostala do povědomí publika, přesto se jí podařilo přesvědčit vedení Vídeňské státní opery a získat v konkurzu roli Kostelničky v Janáčkově Její pastorkyni, které v zahraničí říkají Jenůfa. A důvěru v ni vloženou nezklamala, naopak nadchla vedení opery, odbornou kritiku i publikum.
Zdáte se být na roli Kostelničky ještě mladá. Kolikátá vaše inscenace tohle byla?
Já Kostelničku zpívala už v devíti produkcích, poprvé, když mi bylo třicet. Bylo to na festivalu Janáček Brno, byla to inscenace JAMU v režii Lindy Keprtové a dirigoval Ondrej Olos. JAMU tehdy představila původní verzi Její pastorkyně a já byla tenkrát ještě mezzosoprán. Ale dokázala jsem se s rolí vypořádat a od té doby mne provází.
Do vídeňské inscenace jste prý nastupovala jako záskok..?
Nene, to je omyl, dělala jsem regulérní konkurz. Ale pravda je, že mne na něho pozvali na doporučení dirigenta představení Tomáše Hanuse, protože jsem nedávno zpívala Kostelničku v jeho produkci ve Velšské opeře v Cardiffu. Předzpívala jsem porotě celou roli a poté mi přišel intendant opery poblahopřát s tím, že jsem jejich Kostelnička. Ještě víc mne dojal ale ředitel opery, který mi přišel již po druhém dějství poblahopřát a políbit ruku.
Čím vás vídeňská opera překvapila?
Nejvíc tím, že jsem tu našla přátelskou a naprosto pohodovou pracovní atmosféru. Jistě k tomu přispěl i dirigent Tomáš Hanus, který je nesmírně noblesní a zdvořilý člověk a jako dirigent ví přesně, co chce, a dokáže to vysvětlit. Ale i Alexander Edtbauer, asistent režie, který inscenaci připravoval pro režiséra Davida Pountneyho, který se pak přijel podívat na premiéru, přistupoval k lidem s úctou. Všichni ostatní kolegové byli velmi milí a cítila jsem, že jsme všichni skvěle spolupracující tým.
Nenapadlo vás někdy, že by se opera měla jmenovat Kostelnička, že je to celé vlastně o ní?
To ne, já to chápu tak, že Jenůfa a Kostelnička jsou dvě strany téže mince, jedna nemůže být bez druhé a současně jsou svými protiklady. Kostelnička je v emocích chladná až drsná, přesto má ale místa, kde se postupně otevírá. Jedno takové místo je hned v prvním jednání, které ale se bohužel v mnoha inscenacích škrtá. Je to její árie „Aj on byl zlatohřivý…“, kdy líčí svůj vztah s bývalým manželem, synem stařenky Buryovky. Bez této árie ale divák postavu dostatečně nepochopí a argument, že to zdržuje spád inscenace, jde naopak proti této postavě. Jsem ráda, že vídeňská inscenace tuto část ponechala a já mohu lépe Kostelničku modelovat jako nešťastnou lidskou bytost.
Kde v současné době působíte?
Jsem na volné noze, sice neplánovaně, ale nějak to takto vyplynulo. Mohu alespoň působit v projektech v různých divadlech, Prahou, kde žiji, počínaje a dále třeba v Košicích, Ústí, Cardiffu nebo nyní ve Vídni. Mám za sebou postavy, jako je například Milada, Libuše, Turandot, Ortruda, Abigail, stále víc se posunuji z původního mezzosopránu k sopránu dramatickému, kde se cítím nejkomfortněji.
Jak jste se vlastně ke zpívání dostala?
Vyrůstala jsem ve zcela „normální“ rodině, ale bůh ví proč jsem na otázku, co bych chtěla v životě dělat, už jako dítě odpovídala, že budu operní zpěvačka. Paní učitelka i rodiče mi to vymlouvali, nakonec jsem vystudovala gymnázium, ale poté jsem se přihlásila na konzervatoř do Brna. Tam jsem měla štěstí na profesorku Blanku Morávkovou, která mi dala technické základy, a mohla jsem zkusit přijímačky na AMU do Prahy. Ujal se mne zde profesor René Tuček a po celou dobu studia mi věřil a citlivě vedl. Už tehdy ve mně viděl dramatický potenciál. Zcela mne ale ovlivnila nahrávka Kostelničky Naděždy Kniplové, která se stala mým vzorem dodnes.
Dá se povolání operní pěvkyně skloubit s rodinným životem?
Těžko, ale dá. Žijeme v Praze, manžel je inženýr a pracuje ve zcela jiném oboru a syn má jedenáct let a je už hodně samostatný. Oba moji „chlapi“ chápou, že máma nemá obyčejné povolání, a mám jejich plnou podporu. Zvlášť teď, po Kostelničce ve Vídni, jsou na mne hrdí.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně krásných a úspěšných rolí!
Foto: archiv a fb E. Weissové
Příspěvky od Karla Hofmannová
- Ve stylu Vídně. Šarmantní závěr Mahlerova festivalu v Jihlavě
- Bratislavské Příhody lišky Bystroušky hledají pravdivost a svobodu. V baletně podané inscenaci
- Povzbuzení lidem postiženým povodněmi. Musica Florea a Motýli ve Šternberku
- Harmonia Moraviae zahájila v duchu Roku české hudby. Zněla opět Má vlast
- Petr Popelka uchvátil inauguračním koncertem. Vstoupil do dějin Vídeňských symfoniků