„Na sedmnácté repríze ztělesnila Carmen se šarmem a grácií proslulá lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča, která roli pěvecky ovládla s mnoha odstíny dynamiky.“

„Slavný polský tenorista Piotr Beczała roli vtiskl nejen důstojnost, ale i svůdnost, emocionální rozervanost přesahující až k velké žárlivost.“

„Opera pod taktovkou Yvese Abela zněla ve velké škále emocí a s logickými významovými oblouky, kterými průběžně gradoval jednotlivé scénické vrcholy i celý příběh.“

Světoznámé rakouské divadlo zařadilo do repertoáru letošní sezony opět operu Carmen Georgese Bizeta, kterou v moderním pojetí inscenoval katalánský režisér Calixto Bieito, pověstný svým kontroverzním přístupem k výkladům operních děl. Dílo hudebně nastudoval ve Vídeňské státní opeře kolumbijsko-rakouský dirigent Andrés Orozco-Estrada, který na premiéře 21. ledna 2021 ve slavném divadle debutoval. Sedmnáctou reprízu 12. září 2022 řídil ve Vídni kanadský dirigent Yves Abel, současný šéfdirigent San Diego Opera, který s Vídeňskou státní operou spolupracuje už šestnáct let. Po boku hvězdného operního páru, lotyšské mezzosopranistky Elīny Garanči a polského tenoristy Piotra Beczały, zpívala s úspěchem i mladá nadějná slovenská sopranistka Slávka Zámečníková.

Produkci opery ve francouzštině, která se hraje od loňského roku ve Vídeňské státní opeře, původně uvedla San Francisco Opera v koprodukci s Boston Lyric Opera (1999).

Opéru comique o čtyřech aktech složil Georges Bizet v letech 1873 až 1874. Libreto napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy, kteří se při tvorbě nového díla inspirovali novelou Carmen Prospera Mériméea. Premiéra opery se konala 3. 3. 1875 v Théâtre de l’Opéra Comique v Paříži a byla přijata rozporuplně, protože příběh o vášnivé a temperamentní Carmen, která vede nespoutaný život Romky, jež nechce s žádným mužem vytvořit dlouhodobější svazek a po mileneckém vztahu s vojákem Donem José je jím zavražděna, se příčil tehdy konvencím žánru opéry comique. Carmen patří mezi rané skladatelovy veristické opery.

Režisér Calixto Bieito ve svém výkladu díla ovšem rezignoval na náznak prostředí původního dějiště opery Sevilly ve Španělsku a na dobu určenou libretem kolem roku 1820. V období příprav nové inscenace odjel Bieito v polovině devadesátých let 20. století do Maroka a v sousedící španělské exklávě Ceuta nalezl inspiraci pro svůj výklad opery, na kterou se rozhodl ve své interpretaci nahlížet z pohledu sociálního dramatu plného obrazů surovosti, brutality, vášně, touhy po sexu a svobodě. Podle režiséra je opera Carmen o překonávání mentálních a fyzických hranic.

Scénograf Alfons Flores navrhl pro dění ponurou scénu, které dominuje širá prázdná plocha s nezbytnými symbolickými atributy. Do inscenace zakomponovali režisér se scénografem například starou telefonní budku, stožár, stromek s charakteristikou prostředí kempingu, auta a zadní projekci býka. V souladu s výkladem navrhla kostýmní výtvarnice Mercè Paloma pro řadu postav až na výjimky většinou nevýrazný a zchátralý oděv a nijak ho neozvláštnila folklorní rysy, které zpravidla dílo charakterizují.

Vzhledem k tomu, že režisér pracoval v úzkém kontaktu se souborem až při závěrečných zkouškách před loňskou premiérou, je nutné zmínit, že za scénické nastudování nesl zodpovědnost také Joan Anton Rechi. A zejména v rozvinutí charakterů dramatických rolí se ukázalo, že nebyly vyloženy a propracovány příliš do hloubky.

Vloni na premiéře ztvárnila titulní roli řecká mezzosopranistka Anita Rachvelishvili, na sedmnácté repríze ztělesnila Carmen se šarmem a grácií proslulá lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča, která roli pěvecky ovládla s mnoha odstíny dynamiky. Zejména v temperamentních momentech, v nichž citlivě reagovala na své okolí, prodchnula svůj hlas sytostí, dramatičností a velkou škálou barev.

Po boku Dona Josého, kterého od premiéry zpívá tenorista Piotr Beczała, Elīna Garanča pěvecky zazářila. Pěvec se do role ponořil už s větším nadhledem, neboť na studium postavy desátníka dragounů měl před loňskou premiérou kratší čas, protože v době zkoušek nahradil náhle onemocnělého amerického kolegu Charlese Castronova. Slavný polský tenorista Piotr Beczała roli vtiskl nejen důstojnost, ale i svůdnost, emocionální rozervanost přesahující až k velké žárlivost. Průběh ztvárnění role obohatil mimořádnou dávkou krásné pěvecké i herecké kreativity se svítivostí ve výškách. Pěvkyni byl úžasným pěveckým partnerem. Nádherně vyzněl například Beczałův duet s Garančou v prvním jednání – Séguedille: Près des remparts de Séville.

Nadějná mladá slovenská sopranistka Slávka Zámečníková ztělesnila na premiéře vedlejší roli Frasquity, tentokrát ztvárnila vesnickou dívku Micaëlu, kterou obdařila citlivostí, temperamentem i leskem jasného hlasu.

Společnice Carmen, Frasquitu a Mercédès tentokrát dobře pojaly ruská sopranistka Maria Nazarova a americká mezzosopranistka Isabel Signoret. Z vedlejších mužských rolí zpívali velmi dobře ruský basista Ilja Kazakov poručíka dragounů Zunigu, rusko-německý barytonista Stefan Astakhov poručíka dragounů Moralèse, mexický tenorista Carlos Osuna podloudníka Remendada a madagaskarský barytonista Michael Arivony podloudníka Dancaïra.

Sbor Vídeňské státní opery i dětský sbor byly efektivně vtaženy do dění. Sboristé, které výborně připravil sbormistr Thomas Lang, zpívali i s jistou dávkou euforie. V opeře vystoupili většinou kolektivně v rozličných postavách lidu, dívek z továrny na cigarety, mladých mužů, obchodníků, policistů, Romů, toreadorů, uličníků a vojáků. Jiskřivě vynikli v situacích povzbuzování toreadora Escamilla.

Italský basista Roberto Tagliavini rozehrál toreadora Escamilla nepříliš přesvědčivě, ačkoliv ve snaze o elegantní ztvárnění role kontrastně propůjčil roli i machistické rysy. Bohužel ani pěvecky nezazářil.

Kanadský dirigent Yves Abel zahájil večer temperamentně, dravě až ostře, přičemž se nikdy nestalo, aby Orchestr Vídeňské státní opery zvukově zastínil pěvecké obsazení. Nádherná sóla zahráli sóloví orchestrální hráči, především klarinetista Daniel Ottensamer a flétnista Karl-Heinz Schütz. Nejznámější Habanera z prvního jednání a Toreadorova píseň ze druhého jednání vyzněly energicky s významovou hloubkou. Osudový motiv Carmen prolínající se dílem kulminoval ve vrstevnatosti interpretace s dramatickým espritem. Opera pod taktovkou Yvese Abela zněla ve velké škále emocí a s logickými významovými oblouky, kterými průběžně gradoval jednotlivé scénické vrcholy i celý příběh.

Foto: Vídeňská státní opera