„Vídeňská inscenace je oproti pražské především více noblesní.“

„Nositelem charakteristiky inscenace je postava Hofmistra, jediná postava v inscenaci, která mluví prózou.“

„Představitelkou Ariadny byla bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova, která dala své Ariadně snivost i dramatickou hloubku.“

Ariadna na Naxu Richarda Strausse je vděčným, často uváděným titulem. Ve Vídeňské státní opeře ji nasadili v sobotu 27. ledna za neuskutečněnou Médeu Ariberta Reimanna, která se měla na jeviště vrátit v nové inscenaci po čtrnácti letech. Straussův titul pod hudebním vedením Michaela Bodera obecenstvo přijalo s nadšenými ovacemi.

Ariadna na Naxu je v podstatě karikatura, satira, parodie. Richard Strauss si spolu s libretistou Hugem von Hofmannsthalem vyhráli a propojili postavy commedie dell´arte s postavami heroické opery. Není to jen propojení komické a vážné opery, ale i činohry a opery. Záleží ovšem na tvůrcích inscenace, jak dokáží všechny aspekty díla promíchat a na kterou stranu se historický „svár komedie a tragédie“ ve vyznění díla přikloní.

Vídeňská inscenace je dílem renomovaného německého režiséra Svena-Erica Bechtolfa, scénografem byl Rolf Glittenberg, kostýmy připravila Marianne Glittenberg. Představení nastudoval a vedl německý dirigent Michael Boder.

Vídeňská inscenace je oproti pražské především více noblesní a v každém případě si udržuje nadhled. Přestože ze všeho konání na jevišti čiší parodie, je veškeré jednání postav půvabné a podložené radostí a šarmem. Nositelem charakteristiky inscenace je postava Hofmistra, jediná postava v inscenaci, která mluví prózou. Ta určuje, co se bude dělat, co hrát a jak, ale především určuje celkové vyznění. V pražském Stavovském divadle představuje Hofmistra Dagmar Pecková, v rudém oděvu, s přehnaně pregnantní dikcí a arogantní, obřadnou „hoch“ němčinou a udává tak drsný, až násilný charakter karikatury. Oproti tomu vídeňský Hofmistr v podání Hanse Petera Kammerera je uhlazený, odtažitý, zdvořilý, přesto nekompromisní, a tvrdě dokáže odkázat „komedianty“ do patřičných mezí a připomenout jim, že kdo platí, ten poroučí. A v těchto podtextech se odehrávají obě inscenace, jsou konstantní a vyvážené, mají svoji logiku a především dávají vyznít kráse Straussovy hudby.

Orchestr Vídeňské státní opery má v orchestřišti optimální podmínky pro hru, poněvadž je poněkud vyvýšený; zvuk se lépe nese do hlediště. Dirigent Michael Boder kladl důraz na plastičnost a čistotu instrumentace a zejména na stavbu dlouhých, hutných a melodických frází, které jakoby nechtěly či nemohly skončit, a stále více napínaly svoji dynamiku do klenutého oblouku. Přesto byl zvuk orchestru stále měkký a příjemný a gradace byla přesně vypočítaná na efekt a útočila na emoce posluchačů. O to víc vynikl účinek opačného efektu, kdy sólové nástroje (první housle, violoncello, flétna, klarinet, lesní roh…) doprovázejí pěveckou linku a konvenují barvě hlasů. Adekvátní byla i podpora pěveckých akcí, dlouhodeché árie Ariadny i Zerbinetty hudba podpořila tak, aby vynikly jejich pěvecké výkony. Jen Bacchus to štěstí neměl, jeho vstup ze zadní části jeviště na vyvýšené schody byl pro pěvce akusticky velmi nekomfortní. Navíc má znít jeho vpád „Circé…“ jako žesťová fanfára, což nebylo příliš uvěřitelné, přestože i takto dlouhý prostor svým mohutným hlasem obsáhl. Lépe se tenoristovi Danielu Frankovi vedlo, když už se postupně nesměle dostal až k Ariadně do přední části jeviště, kde měli oba stejné šance; jejich hlasy zněly vyrovnaně a plně. Pěvec roli boha mírně přehrával, ale jen tolik, kolik bylo nutné, aby vznikla úsměvná karikatura všech operních herojů, táhnoucích se dějinami opery, včetně bohů z Walhally.

Představitelkou Ariadny byla bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova, která dala své Ariadně snivost i dramatickou hloubku a dokázala herecký výraz udržet v lehkém nadhledu. Její hlas zněl hutně a vyrovnaně, s jasnými výškami, pevnou střední polohou i znělými hloubkami. Její Ariadna byla živoucí, mírně hysterická a s antickými gesty, zcizující přitom charakter postavy, kdykoli se jednalo o přepracování kusu, což vedlo ke směsi dramatu a komiky. Živočišnou a excentrickou Zerbinettu zpívala Sarah Aristidou, francouzská sopranistka, jejíž doménou jsou zářivé, i když poněkud ostré výšky. Koloratury zvládala jiskrně s bezpečnou intonační přesností, ve střední poloze zněl hlas mírně zastřeně. Pěvkyně je přirozenou komediální herečkou a s bravurou ovládala celé jeviště a zastiňovala ostatní partnery. Subretní role se zdála být blízká jejímu naturelu a viditelně si ji užívala. Harlekýnem jí byl rakouský barytonista Clemens Unterreiner, který podal kvalitní, i když průměrný pěvecký i herecký výkon. Spolu s dalšími členy pěveckého kvarteta, Carlosem Osunou (Scaramuccio), Iljou Kazakovem (Truffaldin) a Hiroshi Amakou (Brighella) vytvářeli radostné prostředí, které oživovali varietními kostýmy, jízdou na koloběžkách a drobnými zlomyslnostmi.

Jedinou postavou, ze které vyzařovala až naivní upřímnost a čistota, byla postava Skladatele, kterého zpívala irská mezzosopranistka Tara Erraught. Plný a barevný hlas je vyrovnaný ve všech polohách a její výšky jsou kulaté a pevné, spodní tóny syté. Výrazově byla přesvědčivá a její výkon je možno označit za nejvýraznější a nejpůsobivější. I obecensvo vycítilo, že jde o výjimečný výkon a odměňovalo ji největšími ovacemi.

I ostatní, poněkud menší, vedlejší postavy, byly obsazeny kvalitními zpěváky, ať již to byl Učitel hudby v podání Adriana Eröda, jehož nosný baryton zněl měkce a barevně, nebo učitel tance v podání Thomase Ebensteina, který menší úlohu podal s radostnou sugestivností, přestože (nebo protože) narychlo převzal roli za kolegu Norberta Ernsta. Samostatnou kapitolou je trio tří najád (chce se napsat žínek…), které komentují jako antický chór konání Ariadny. Sopranistka Maria Nazarova jako Najada, sopranistka Christina Bock jako Dryada a mezzosopranistka Jenni Hietala jako Echo, vytvořily zvukově kompaktní a barevně i intonačně dobře sladěné trio, v mírné nadsázce jevištního projevu, ve světlých řízách a s obrovskými péřovými korunami na hlavě.

Děj se odehrával nejprve ve vídeňském salonu, který se rychle změnil jednoduchým zásahem v hereckou šatnu. Efektní byla scéna divadla na divadle, kdy jeviště bylo společné pro skutečné hlediště a proti němu se zvedalo v zadní části zákulisí hlediště druhé. Na jevišti ležely malebně rozházené části tří velkých klavírních křídel, které byly využívána jako hrací plochy. Kostýmy vytvářely svěží a barvami hýřící podívanou, která podporovala komediální a revuální charakter. Ale Ariadna, to není jen parodie a satira, ve druhém plánu je to také hra o zásadních a vážných lidských vztazích – o věrnosti, zradě, o smyslu života, o schopnosti překonat životní krizi a proměnit se v novou, lepší osobnost. Tenhle aspekt byl ale v inscenaci upozaděn, a to jak v té vídeňské, tak i v pražské. Tam si troufám tvrdit, že ani neprobleskl. A prozření autora, že všechny tyhle ušlechtilé snahy jsou vždy pokrouceny, pokud ne úplně zničeny, majestátem peněz a moci? To už vůbec není pozitivní východisko, i když realita.

A tak nad vším zůstává především Straussova nádherná hudba, melodická a přitom s podivuhodnou harmonií a dynamickými efekty. Už pro tuhle hudbu je dobré Ariadnu uvádět na scénu, ať je již režijně uchopena jakkoli, určitě přežije jakýkoli zásah. Jen je potřeba mít kvalitní interprety, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce. A ty ve Státní opeře ve Vídni opravdu mají. Recenzovaná inscenace byla již 36. reprízou a zdá se, že z repertoáru hned tak nezmizí. Její navštívení lze opravdu jen doporučit.

Foto: Vídeňská státní opera / Michael Poehn, ilustrační - Alexander Vasiljev, Brescia e Amisano, Andrej Grilc, Nikolaus Karlinský