„Dirigent Philippe Jordan partituru opery Parsifal rozkryl analyticky s hloubkou v detailech, přičemž v orchestrálních vrstvách nalezl efektní smysl pro vystižení dramatického příběhu.“

„Inscenačním pojetím se režisér, scénograf a kostýmní výtvarník Kirill Serebrennikov v průběhu situací vzdaloval úzkému sepětí jevištního dění s orchestrální hudbou.“

„Klaus Florian Vogt prodchnul Parsifala sytým vyrovnaným hlasem ve všech polohách, roli zpíval s mnoha nuancemi barev v pestré škále emocí.“

Vídeňská státní opera se na jaře vrátila k Wagnerově opeře Parsifal a nutno říci, že velmi úspěšně. Po dvou letech od premiéry se konalo 12. dubna teprve osmé představení. Z postu generálního hudebního ředitele světoznámého rakouského divadla dílo hudebně nastudoval a opět řídil švýcarský dirigent Philippe Jordan. Operu tehdy na dálku inscenoval z domácího vězení kontroverzní ruský režisér Kirill Serebrennikov. V divadle s týmem na zkouškách tenkrát režijně spolupracoval jeho krajan Jevgenij Kulagin.

Orchestr Vídeňské státní opery má s interpretacemi oper Richarda Wagnera bohaté zkušenosti. Z našeho pohledu je zajímavé, že předchozí premiéra opery Parsifal v obsazení titulní role britským tenoristou Christopherem Ventrisem zazněla 30. března 2017, a to ve slavném rakouském divadle pod taktovkou Semjona Byčkova. Uváděna byla v režii Alvise Hermanise.

Současná inscenace opery Parsifal režiséra Kirilla Serebrennikova měla svou premiéru 11. dubna 2021 v hudebním nastudování Philippeho Jordana, ale z důvodů tehdejších restriktivních opatření v Rakousku kvůli šíření koronaviru se uskutečnila bez přítomnosti veřejnosti. Vídeňská státní opera tehdy zájemcům umožnila sledovat slavnostní představení prostřednictvím streamu a vybraných médií. Tehdy se jednalo o první Jordanovu sezonu, kdy začal renomovaný dirigent působit ve světoznámém rakouském divadle na postu generálního hudebního ředitele.

Pokud bychom se ohlédli do dirigentova soukromí, byl Philippe Jordan s operou Parsifal konfrontován už v dětství. Jeho otec Armin Jordan patřil k nejvýznamnějším švýcarským dirigentům a Wagnerovu slavnou poslední operu nejen dirigoval, ale také ztvárnil roli Amfortase v německo-francouzském filmu Parsifal (1982), který natočil režisér Hans-Jürgen Syberberg. Snímek byl promítán i na festivalu v Cannes. Philippe Jordan operu hudebně nastudoval už v roce 2012, kdy ji uvedl v režii Stefana Herheima na proslulém Bayreuthském festivalu.

Do Vídně byl k relativně nové operní produkci Wagnerova Parsifala přizván kontroverzní ruský režisér Kirill Serebrennikov, který dílo mohl před dvěma lety inscenovat jen na dálku, protože tehdy byl v domácím vězení. Podobným způsobem režíroval zprostředkovaně i opery v Curychu, Hamburku a ve Stuttgartu. Ve Vídni vedl zkoušky jeho režijní spolupracovník Jevgenij Kulagin. Za dramaturgii nese stále zodpovědnost Sergio Morabito.

Kirill Serebrennikov se věnuje inscenování nejen operních děl, ale i činoherních her a natáčí také filmy. Jeho snímky byly promítány na mezinárodních filmových festivalech v Benátkách, Cannes i Locarnu. V minulosti otřásly Serebrennikovou kariérou velké kauzy kvůli podezření ze zpronevěry prostředků poskytnutých státem. Režisér ve své divadelní a filmové tvorbě často kritizuje byrokracii, korupci i vedení země a mnohá finanční obvinění dosud odmítá. V Evropě se na jeho stranu postavila řada představitelů filmové a divadelní scény. Hlavní soutěž loňského festivalu v Cannes zahájil jeho film Čajkovského žena, inspirovaný soukromím ruského velikána romantické hudby.

K romantické opeře Richarda Wagnera ovšem přistoupil Kiril Serebrennikov z pozice režiséra, scénografa a kostýmního návrháře velmi progresivně a s jistým experimentem, zohledňujícím i dvojroli hlavního představitele Parsifala.

Richard Wagner složil operu Parsifal, WWV 111 v letech 1877 až 1882 a při její tvorbě se inspiroval středověkým eposem Parzifal Wolframa von Eschebancha. Ke svému poslednímu opernímu dílu o třech jednáních napsal také libreto, které v dramatické linii vychází z legendy o sv. Grálu. Během vzniku kompozice v žánru jevištní slavnostní hry (tzv. Bühnenweihfestspiel) byl ovlivněn také žánrem Grand Opera. Po hudební stránce vytvořil na svou dobu operu velmi progresivní. Premiéra se konala 26. července 1882 ve Festivalovém divadle v Bayreuthu.

Na premiéře ve Vídni 11. dubna 2021 ztvárnil titulní roli německý tenorista Jonas Kaufmann, na osmém představení 12. dubna 2023 ztělesnil Parsifala jeho krajan a kolega z oboru Klaus Florian Vogt, přičemž v inscenaci byli oba na scéně doprovázeni ruským hercem Nikolajem Sidorenkem, který hrál mladého Parsifala. Z dramatického úhlu pohledu působily občas jejich společné výstupy jako teatrální režisérova inspirace efektem zcizení Bertolta Brechta.

Kirill Serebrennikov byl ve Vídni zodpovědný za scénografii společně se spolupracovnicí Olgou Pavliuk a za kostýmy s kolegyní Tatjanou Dolmatovskajou. Kostýmy byly na pohled nevýrazné, volbou materiálů i střihem s převažujícími tmavými barvami a jejich temnějšími odstíny.

V prvním a druhém jednání nechal K. Serebrennikov rozehrát na dvou úrovňovém jevišti s vyvýšenou hrací scénickou plochou příběh vzpomínek Parsifala, jenž byl v mládí drasticky konfrontován s bolestí, hanbou a ponížením. Svou jevištní koncepci zasazenou do prostředí věznice prostorově a časově rozšířil o černobílé videoprojekce z cel a chladných exteriérů, pořízených při natáčení v Rusku. Režisérem zvolená metafora výkladu díla byla podpořena ostře drásavou poetikou s četnými brutálními momenty, které ozvláštnil v mnoha aspektech silným vlivem křesťanské víry. Druhé jednání přenesl do kanceláře a redakce zvané Zámek. Ve třetím jednání umožnil setkání postav Parsifala tváří v tvář, přičemž symbolicky a dramaticky akcentoval emocionální rovinu introspekce hlavního hrdiny. Scénicky se vrátil do prostředí cel. Na závěr nechal oba interprety Parsifala společně otevřít vězňům areál a umožnit jim volný odchod. Hledání sv. Grálu bylo v režisérově pojetí úzce provázáno s idejemi touhy po svobodě a víry v naději pro lepší budoucnost.

Proslulý německý tenorista Klaus Florian Vogt se extrémně náročné titulní postavy zhostil s bravurou vokální i hereckou. Pěvec má na svém kontě řadu ztvárnění velkých Wagnerových rolí, ztělesnil i Lohengrina, Tannhäusera či Stolzinga (Mistři pěvci norimberští). Vystupuje v nejprestižnějších operních domech světa a do svého repertoáru zahrnul dokonce lyričtější roli Prince z opery Rusalka Antonína Dvořáka. Titulní roli Parsifala prodchnul sytým vyrovnaným hlasem ve všech polohách. Zpíval s mnoha nuancemi barev a v pestré škále emocí. Publikum provázelo jeho výkon provoláváním „Bravo“ a „Bravissimo.“     

Inscenačním pojetím se ovšem režisér, scénograf a kostýmní výtvarník Kirill Serebrennikov v průběhu situací vzdaloval úzkému sepětí jevištního dění s orchestrální hudbou. Koncepci díla rozvíjel z pohledu dramatických vzpomínek, které se v jednáních postav postupně dostávají na povrch. V symbolické rovině vnímal dílo jako metaforu o krizi člověka, který hledá hodnoty v přesahu vlastní existence.

Na premiéře zpívala Kundry lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča. Na osmém představení ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova, která nastudováním role debutovala. Poselkyně grálu byla v režisérově verzi reportérkou. Postavě propůjčila temperament i svůdnost a kontrastně pracovala s emocemi vnitřního zoufalství. Zpívala výborně a četné árie obdařila pěknými barvami s kreativitou dynamiky.

Tajemného Klingsora manažerského typu ztvárnil velmi dobře australský basbarytonista Derek Welton, který roli obdařil nadhledem a bystrostí projevu. Skvělý rakouský basista Wolgang Bankl, ztělesnil úspěšně Titurela. Německý barytonista Michael Nagy rozehrál Amfortase s efektními pěveckými nuancemi a v emocionální rovině umocnil poutavě vnitřní zahořklost. Charakterově se stal téměř protipólem ke Gurnemanzovi, kterého ztělesnil až akurátně německý basista Franz-Josef Selig. Roli vtiskl dojemnou hereckou introvertnost a svou pěveckou virtuozitu prodchnul vřelým a objemným basem.

Dirigent Philippe Jordan partituru opery Parsifal rozkryl analyticky, s hloubkou v detailech a v orchestrálních vrstvách nalezl efektní smysl pro vystižení dramatického příběhu. Orchestr Vídeňské státní opery hrál v nejrůznějších situacích zvukově kompaktně a v proměnlivých náladách a emocích gradoval dynamiku působivě nejen v sólech a sekcích, ale současně vrstevnatě a zpěvně s dramatickými pointami. Pěkná byla flexibilní výrazová intenzita i v četných leitmotivech a ve významových obloucích. Grandiozitu kompozice uchopil dirigent úžasně. 

Velmi zdařilé výkony podali ve vedlejších rolích především mexický tenorista Carlos Osuna, rakouská mezzosopranistka Patricia Nolz a rumunská sopranistka Ileana Tonca.

Sbor Vídeňské státní opery zpíval pod vedením sbormistra Thomase Langa skvěle. Výtečná byla nejen jasná a zřetelná artikulace frázování sboristů, prodchnutá efekty s mnoha dynamickými a barevnými odstíny, ale i jejich akcentování významů zpívaného libreta. Sbor divadla byl rozšířen také o sboristy, kteří nejsou řádnými členy tělesa. V pěveckých výkonech společně povýšili vokální dramatičnost operního znění.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn, Fb Vídeňské státní opery