„Současný stav přeloučského nástroje bohužel není uspokojivý.“

„Náladově odlišné skladby přednesl Arakélian energicky a s důvtipem, celkový dojem rušily jen rozladěné píšťaly vyšších rejstříků.“

„Doufejme, že se podaří přeloučskými koncerty nejen upozorňovat na existenci místních historických varhan, ale že se také napomůže přesvědčit představitele církve, aby provedli  tak potřebnou generální opravu.“

Předposlední koncert festivalu Pardubické hudební jaro se uskutečnil v pátek 26. dubna v kostele sv. Jakuba Staršího v Přelouči. Jeho cílem bylo upozornit na tamní unikátní barokní varhany z let 1691-1692, dílo mistra Abrahama Starcka z Lokte. Za varhany usedl mladý francouzský varhaník Emmanuel Arakélian, na trubku zahrál přeloučský trumpetista Michal Chmelař. Zněla barokní hudba.

Nástroj patří k nejstarším v královéhradecké římskokatolické diecézi a také k těm nejcennějším. Má dva manuály a pedál, krásně na něm zní barokní skladby, z praktických důvodů je naladěn podle komorního „a“ a rovnoměrně temperován, což není vůbec běžné. Varhany mají takzvanou krátkou oktávu, která je typická pro naše území i jihoněmeckou a italskou oblast. V praxi to znamená, že nejnižší oktáva má některé tóny vynechány, čímž je klaviatura zkrácena a má i jiné pořadí kláves. Důvodem byla úspora velkých a drahých píšťal, které se díky tehdejším historickým laděním varhan moc nepoužívaly. Například pro francouzské varhanářství je toto naopak zcela netypické.

Současný stav přeloučského nástroje bohužel není uspokojivý, protože má část píšťalového fondu rozladěnou a chod mechanické traktury je velmi hlučný (zejména ta pedálová, přičemž tóny pedálu se navíc ozývají nevyrovnaně). Celý program koncertu byl sestaven z barokního repertoáru, což plně korespondovalo s nástrojem. Úvod koncertu obstaral výběr čtyř skladeb pro hudební hodiny barokního mistra Georga Friedricha Händela. Arakélian vhodně zařadil kusy vzájemně kontrastní, použil různě silné a odlišně barevné kombinace, předvedl také svou jistou a vyrovnanou techniku. Co však rušilo, byla rozladěnost vyšších rejstříků.

Následovala transkripce chorálu Jesus bleibet meine Freude z kantáty Herz und Mund od Johanna Sebastiana Bacha. Zvuk trubky a varhan byl vyvážený, trumpetista vhodně přednášel tóny protestantského chorálu, které v originále zpívá sbor. Od stejného autora následovala rozsáhlá cembalová Toccata d moll, která není primárně určena pro varhany, ale lze ji na ně hrát. Interpret předvedl ostatně jako po celý koncert příkladnou připravenost a cit pro různé zvukové barvy varhan. Poté jsme měli možnost vyslechnout slavné Adagio g moll nesprávně připisované Tomassu Albinonimu, který je ve skutečnosti nezkomponoval. S velkou pravděpodobností skladbu napsal italský skladatel a muzikolog 20. století Remo Giazotto, znalec Albinoniho díla, který chtěl italskému baroknímu autoru „přilepšit“. Chmelař hrál tuto skladbu na křídlovku, která má temnější, a tudíž vhodnější zvuk. Pak zazněly radostné variace na More Palatino renesančně-barokního nizozemského skladatele Jana Pieterszona Sweelincka pro cembalo či varhany; po vážném Adagiu vyšly jako příjemné repertoárové odlehčení.

Po nich jsme se přenesl do našich krajin, konkrétně do hanácké Kroměříže, kde působil ve službách tamního arcibiskupa vynikající trumpetista a barokní skladatel Pavel Josef Vejvanovský. Údajně dovedl hrát na klarinu (barokní trubku) i jemná pianissima, což je i dnes velmi obtížné. Své skladby podepisoval souslovím „polní trubač“. Jeho kompozice nesou prvky moravské melodiky a jsou velmi kantabilní. Vyslechli jsme slavnou Sonatu á 4 v g moll původně určenou pro smyčcový ansámbl a trubku. Varhaník bohužel „přezdoboval“ svůj part mnoha trylky a mordenty po vzoru francouzských clavcenistů, což bylo nestylové. I registrace byla silná a přehlušovala melodickou hru trubky. Následovaly tři vybrané sonáty pro cembalo Domenica Scarlattiho, který jich zkomponoval celkem asi 555. Lze je hrát i na varhany, přičemž lépe však vyznívají na cembalu či na klavíru. Náladově odlišné skladby přednesl Arakélian energicky a s důvtipem, celkový dojem rušily jen rozladěné píšťaly vyšších rejstříků. Závěr koncertu obstarala Suita D dur pro trubku a varhany, což je transkripce částí orchestrálních suit s názvem Vodní hudba německo-anglického Georga Friedricha Händela. Chmelař ji stylově zahrál na picollo trubku. Dynamicky i obsahově vytvořila dramaturgický vrchol letního přeloučského večera, který se těšil velké účasti publika. Lidé na koncert přijeli i z okolních měst a obcí.

Oba interpreti předvedli přesvědčivý výkon a evidentně si vzájemně umělecky rozuměli. Arakélian dokázal, že francouzští varhaníci jsou opravdovou elitou. Škoda, že nezahrál v podstatě ani jedinou vysloveně varhanní sólovou skladbu – hrál skladby pro cembalo či hudební stroj. Přitom by bylo co uvést. Otázka také visí nad častým použitím rozladěných registrů… Alespoň si však ti hudebně znalejší posluchači udělali představu o stavu nástroje. Škodlivé pro varhany je samozřejmě i současné sucho a velmi teplé letní měsíce, což se ovlivnit nedá. Doufejme, že se podaří přeloučskými koncerty nejen upozorňovat na existenci místních historických varhan, ale že se pomocí nich také napomůže přesvědčit představitele římskokatolické církve, aby provedli  tak potřebnou generální opravu. Zabránila by dalšímu zhoršování stavu nástroje. Následně by bylo třeba zajistit velké množství finančních prostředků k zaplacení opravy, mimo jiné i prostřednictvím sponzorů a dárců. Nebude to otázka tisíců, ale milionů korun, nicméně místní varhany si to zaslouží, protože jsou cenné. Zůstaly by tak zachovány jako doklad naší historie pro budoucí generace varhaníků, věřících a posluchačů.

Foto: Lada a Miloš Kolesárovi

Facebook X E-mail WhatsApp