„V Karlových Varech jsem najednou nasála tu živoucí atmosféru operního umění a došlo mi, že zpěv chci dělat víc než klavír.“

„Bohužel je dnes běžné, že ředitelé některých operních domů nabízí mladým zpěvákům těžké role, protože je to stojí méně peněz.“

„Mou předností je barevný soprán ve spodní a střední poloze, tam se cítím jako doma.“

Čajkovského hudební mistrovství umocnilo Puškinův beznadějně romantický a nakonec zničující příběh. Vývoj postav je jedním z nejpřesvědčivějších na operní scéně vůbec. Evžen Oněgin je dílo plné intenzivních emocí a zvratů. Opera měla premiéru v Moskvě 29. března 1879, česká se uskutečnila 6. prosince 1888 v pražském Národním divadle a řídil ji sám skladatel. Nejnověji operu nastudovalo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci v režii Ivana Krejčího a v hudebním nastudováním Zbyňka Müllera, premiéry jsou přichystány na 6. a 8. prosince. Liberecká opera je známa tím, že dává šanci mladým zpěvákům a nejinak je tomu i v jejich novém Oněginovi. V roli Taťány totiž coby alternantka Lívie Obručník Vénosové vystoupí mladičká slovenská sopranistka Tatiana Hajzušová.

Povězte nám nejprve o své cestě k opeře.

K hudbě jsem v nějakém smyslu byla vedená vlastně od malička, protože jsem vyrůstala v rodině, která se hudbou aktivně zabývala. Maminka hraje na klavír, táta je DJ a mladší bratr vystudoval saxofon na konzervatoři. Už od dětství jsem navštěvovala místí ZUŠku, kde jsem studovala kde co, ale zejména zpěv a klavír. S klavírem jsem se následně dostala i na konzervatoř, ke kterému jsem si o rok později přidala zpěv. V tom mě po celou dobu studia jak na konzervatoři, tak následně na VŠMU v Bratislavě vzdělávala moje paní profesorka Božena Ferancová.

Hrajete stále na klavír?

Už ne tolik jako dříve. Bohužel jsem se dostala do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout mezi klavírem a zpěvem. Nebylo časově zvládnutelné věnovat se oběma oborům, protože jen na klavír musíte cvičit osm hodin denně. 

Bylo to těžké rozhodnutí?

Rozhodně nebylo jednoduché, ale vybrala jsem si dobře. Člověk nemůže sedět na dvou židlích.

Co rozhodlo ve prospěch zpěvu?

Ve třetím ročníku na konzervatoři jsem byla na své první pěvecké soutěži a rovnou v Karlových Varech, kde jsem dostala první cenu v kategorii Operní naděje. Bylo to neuvěřitelné, naprosto jsem to nečekala. Tam jsem najednou nasála tu živoucí atmosféru operního umění. A když jsem týden na to vyhrála i Pěveckou soutěž Žerotín, najednou mi došlo, že zpěv chci dělat víc než klavír.

Studenti klasického zpěvu často stojí před rozhodnutím, zda se vydat na operní dráhu, nebo dělat existenčně jistější muzikál. Byl to i váš případ?

Já jsem zpívala už od mala v různých souborech, kde jsme dělali vše od klasické přes folklórní až po moderní píseň. Za začátku mi to bylo jedno, byla jsem ráda, že prostě zpívám, dokonce jsme vystupovali v Turecku. Ale na konzervatoři mi moje profesorka vysvětlila, že jiné věci, než operu zpívat nesmím, že by to bylo kontraproduktivní. Vlastně mi mimo žánrové zpívání vyloženě zakázala čili to rozhodla za mě. (smích)

Jak jste se dostala ke spolupráci s operou v Košicích?

Po škole jsem se svým přítelem Jiřím Rajnišem dělala Mahlerovy písně právě v tomto domě. Vlastně mě přizvali, abych zazpívala dvě písně Almy Mahler. V magisterském ročníku mi zavolal šéf opery a nabídnul mi role Princezny Rose Marie v Kalmánově operetě Vévodkyně z Chicaga. To byla moje první divadelní zkušenost. Následně jsem dostala nabídku zpívat Donu Elviru na festivalu Dimitrije Hvorostovského v Krasnojarsku…

Nyní debutujete v České republice jako Taťána v Evženu Oněginovi…

Ano, bude to můj operní debut, ale jinak jsem u vás už vystupovala na Ctěnickém hudebním festivalu Roberta Rytiny, kde jsem zpívala fragmenty z oper.  

Už se vám stalo, že jste musela nějaké role odmítnout?

Ano, dostala jsem pár takových nabídek, ale nechci o nich mluvit konkrétně. Bohužel je dnes běžné, že ředitelé některých operních domů nabízí mladým zpěvákům těžké role, protože je to stojí méně peněz. Dle mého názoru je to velmi kontraproduktivní.

Tatiana bude zpívat Taťánu. Jaký z toho máte pocit?

Těším se moc, nečekala jsem, že bych tuto postavu mohla zpívat tak brzo, ale je to krásná role, je to výzva. Postava prochází třemi dějstvími, během nichž odžije většinu svého života. Čajkovskij byl skladatel, který velmi řešil psychologii svých postav během jejich jevištního života. Pochopit Taťánu jako mladou dívku je pro mě samozřejmě snadnější než porozumět dospělé Taťáně ve třetím dějství. Stejně jako Madama Butterfly se zamiluje velmi mladá a obě postavy si procházejí něčím podobným, jen konec je jiný. Taťána je velmi inteligentní, je plná empatie, má své vychování a i když je nižšího postavení, je jasně rozhodnutá, kam míří a kam to chce v životě dotáhnout. Myslím, že jsem se v ní našla. 

V představení vystupuje i váš partner Jiří Rajniš v roli Oněgina. Budete spolu na jednom pódiu?

Oba zpíváme v alternacích, takže ještě nevím, zda tomu tak bude. O tom rozhodne pan dirigent a asi až na poslední chvíli. Ale výhodou je, že spolu můžeme cvičit doma. 

Jak se vám zpívá v ruštině?

Už na konzervatoři jsem inklinovala ke Glinkovi, Čajkovskému a Rachmaninovovi. Ruština je pro mě v podstatě druhý rodný jazyk. 

Jaký budě Oněgin v Liberci?

Řekla bych, že to je polo-klasické a polo-moderní nastudování. Režie velmi intenzivně sleduje psychologii postav, právě tak jako Čajkovskij. Taťána nechce žít na vesnici a udělá vše proto, aby se dostala jinam, do města, kde se může realizovat. Režisér šel do hloubky a dlouho s námi probíral všechny postavy. Náš prožitek postav následně vychází z nitra, je to přirozené herectví, pravý protipól stylizace gest přesně na hudbu. 

Vraťme se k vašim zkušenostem ze soutěží. Doporučovala byste je mladým zpěvákům?

Já jsem na soutěže chodila ze třech důvodů: Zaprvé, na soutěžích si mohu poslechnout konkurenci a porovnat se s ní, což na škole, kde slýchám stále stejné hlasy nejde. Také tam člověk může nalézt inspiraci, nová přátelství a kontakty. Jsem celkem soutěživá a chci vědět, jak na tom jsem.  Zadruhé, u nás na škole jsme měli pravidlo, že pokud jste se na soutěži umístili do třetího místa, nemuseli jste na zkoušku, což bylo velmi praktické. (smích) A zatřetí, chtěla jsem mít i jiné možnosti prezentace než svůj absolventský koncert. Díky Fóru mladých talentů, kteří mě po několika úspěších začali finančně podporovat, se mi otevřely nové dveře, protože ty soutěže a předzpívání v divadlech jsou samozřejmě velmi finančně náročné. 

V dnešní době vás už živí jen zpěv, nebo máte ještě nějaké jiné zaměstnání jako mnoho vašich kolegů?

Momentálně už nepracuji po kavárnách jako jsem pracovala na škole. Díky své klavírní průpravě si občas přivydělávám korepeticemi, ale jinak se živím zpěvem. 

Máte zkušenosti s Mozartem, nyní přichází Taťána. Kdo přijde po ní?

Sama sebe vnímám jako lyrický soprán, což je ale strašně široký pojem. Necítím, že můj hlas půjde do koloratur, budu spíše Micaëla a Mimi nežli Gilda. Mou předností je barevný soprán ve spodní a střední poloze, tam se cítím jako doma. Také za svou přednost považuji romantické frázování a ráda ukazuji, jak umím pracovat s dynamikou. Díky tomu se, doufám, časem dostanu k verdiovským rolím, ale zatím na to nechci ani pomýšlet.

Jste ráda, že jste sopranistkou?

Strašně se mi líbí mezzosoprán už kvůli mému zabarvení v nižším rejstříku. Být sopranistkou je dneska komplikované, protože sopránových oborů je tolik, že se vlastně stírají a každý to může vnímat jinak. Pro někoho jsem Hraběnka, pro jiného Zuzanka. Paminy jsou na Slovensku vnímány jako subrety, kdežto v Německu by mě za Paminu brali. Už nežijeme za Marie Callas, kdy se zpívalo všechno. Já se snažím vycházet vstříc svojí barvě a dynamice – proto jsem schopná zvládnout i Taťáninu patnáctiminutovou árii. Uvidíme, co život přinese, ale rozhodně nepůjdu do extrému. Wagner ani vysoké koloratury určitě mojí cestou nejsou. Určitě jsem ráda, že jsem sopranistkou… tou správnou sopranistkou, jestli víte, jak to myslím.

O čem byste se ráda pobavila s postavami z operní literatury?

V létě jsem byla na festivalu ve veronské aréně a slyšela Annu Netrebko zpívat Tosku. Našla v té roli takovou nečekanou hloubku a mě strašně zaujalo, co všechno musela zažít, ten nápor a tlak. A podobně vnímám Cio-Cio-San. S těmito dvěma ženami bych se ráda pobavila o tom, jaké to je být tak zamilovaný, že pro druhého trpíte. Zajímalo by mě, co prožívaly uvnitř během toho utrpení, co jim způsobili ostatní. A jestli by něco udělaly jinak, kdyby od začátku věděli, že za lásku zaplatí cenu nejvyšší. 

Jak dobíjíte baterky, když máte volno?

Strašně ráda chodím, podnikám nesmyslné procházky městem nebo přírodou. Vždy si u toho vytříbím myšlenky. Když jsem měla více času, tak jsem malovala, ale teď jsem ráda, že stíhám své hodiny němčiny. Na nehudební věci nemám moc čas, ale na přátele si ho najdu vždy. 

Jak vnímáte jako mladý člověk a jako umělec sociální média?

V tomto názoru jsem v menšině, ale sociální sítě zrovna v oblibě nemám, třeba Facebook jsem si smazala. Pořád se tam řeší politicko-kulturní konflikty, kterých máme na Slovensku hodně. Já se nechci ráno probouzet a večer usínat s myšlenkami na něco takto toxického a neustále o tom číst a debatovat, navíc s vědomím, že to stejně nemůžu změnit. Plno lidí má potřebu vám neustále něco komentovat, když jsou ve zdání anonymity za počítačovou obrazovkou, ale když na ně narazíte na ulici, ani vás nepozdraví. Samozřejmě mám svůj YouTube kanál, abych se mohla prezentovat veřejnosti i intendantům, ale žádné TikToky a Telegramy mít nechci. Nemám pro to dobré slovo. Kvůli sociálním médiím jsme se začali více zaměřovat na obal a méně na obsah. Žijeme ve vizuální době. A to platí jak v životě, tak bohužel i v opeře. 

Foto: Šaldovo divadlo, Facebook Tatiany Hajzušové, archiv MG Artist managment