„To, že mám možnost soustředit se na tři měsíce na jedno jediné dílo, je zcela ojedinělou zkušeností.“

„Britským hudebníkům je vlastní neuvěřitelná rychlost, profesionalita a disciplinovanost, se kterou pracují.“

„Glyndebourne není místem, kde by se realizovaly skandální projekty, ale naopak místem, kde se velmi ctí tradice… Jako kdyby se režisérka snažila vytvořit kontrapunkt k bohatě stylizovanému, smyslnému světu Händelovy hudby jakousi civilní syrovostí a živelností.“

Proslulý operní festival Glyndebourne ve Východním Sussexu na jihu Anglie má letos v létě na programu vedle dalších pěti titulů od 23. července do 26. srpna také Händelovu Semele, příběh z Ovidiových Metamorfóz o svádění, cizoložství a pomstě. Za hudební stránkou inscenace režisérky Adele Thomas stojí dirigent Václav Luks. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje práci s londýnským orchestrem dobových nástrojů Orchestra of the Age of Enlightenment, uvažuje o vztahu hudby a režie v operních projektech, objasňuje charakter Händelova díla a přibližuje pracovní atmosféru v divadle pro dvanáct set diváků v areálu starobylého venkovského sídla uprostřed pastvin, kde už z tuzemských umělců účinkovali například Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša nebo Magdalena Kožená. Václav Luks však také přiznává, že zkušenosti a zážitky z hostování s jinými tělesy v něm stále víc upevňují přesvědčení, že jeho životním projektem je pražský barokní orchestr Collegium 1704.

Je už po premiéře Händelovy Semele, kterou jste připravoval řadu týdnů… Máte radost z výsledku?

Mám samozřejmě velkou radost, že především hudební stránka inscenace byla velmi příznivě přijata, že publikum reaguje velmi živě a zřetelně dává najevo, že se mu představení líbí. Divácký zájem je tak velký, že k původně plánovaným dvanácti představením přibylo ještě třinácté a již teď je jasné, že všechny reprízy budou vyprodané. Po sedmi týdnech intenzivního zkoušeni je to pochopitelně velká úleva.

Od umělců, kteří se dostali do Glyndebourne, a z Čechů to byli především dirigenti Jiří Bělohlávek a Jakub Hrůša a mezzosopranistka Magdalena Kožená, bylo možné slyšet, že jde při přípravě inscenace o svého druhu mnohatýdenní klazuru – o nádherně a intenzivně trávený čas oddělený od světa, bez velkých možností někam odjíždět a rozptylovat se… Zažíváte to podobně?

Je to přesně tak. Jsme tady tak trochu v izolaci, neboť divadlo v Glyndebourne, včetně celé velkorysé divadelní infrastruktury, vyrostlo v místě bývalé zemědělské usedlosti obklopené pastvinami a bečícími stády ovcí. Nejbližší městečko Lewes je vzdálené pět kilometrů a příliš lákadel k rozptýlení nenabízí. Každý z umělců, který sem přijíždí, ostatně ví, že zde bude řadu týdnů a měsíců intenzivně pracovat na tom svém projektu. Já jsem tu v podstatě čtvrt roku, protože k sedmi týdnům příprav je třeba připočíst oněch třináct představení, rozprostřených do dalších pěti týdnů.

A nyní, mezi představeními? Jak trávíte volný čas?

Užívám si klidu a ticha. Spolu s několika dalšími kolegy jsem ubytovaný v domě, který současně obývá rodina pana Christieho – vnuka zakladatele festivalu. V noci, když odjedou poslední hosté, tu panuje pravé venkovské ticho. Jinak teprve začínám objevovat okolí, protože během zkoušení čas opravdu nebyl. A samozřejmě využívám volný čas také k přípravě budoucích projektů.

Jak vnímáte Händelovu Semele? Spíše jako koncertní oratorium, nebo jako plnohodnotnou a plnoformátovou operu, která jen nebyla za jeho života inscenována?

Pro definici žánru Semele nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat, jak samotný Händel dílo označil a pod jakým titulem bylo uváděno – musical drama „after the manner of an oratorio”. Jedná se tedy o hudební drama ve stylu oratoria a byť premiéra v roce 1744 v divadle Covent Garden byla v koncertní podobě, jsem přesvědčený, že scénické provedení dílu sluší, a to nejen proto, že světskou tematikou se opeře velmi blíží. Scénicky se totiž prováděla i oratoria s biblickým námětem. A to nejen v Anglii: když roku 1698 zakázal papež v Římě operu, stala se scénická provedení oratorií náhražkou operních produkcí. Händelova římská oratoria Il trionfo del tempo e del disinganno z roku 1707 a La Reusurrezione z následujícího roku byla komponována a provedena právě za těchto okolností.

Určitě se díváte od pultu i na jeviště. Jaká je inscenace, na které se podílíte?

Již jméno velšské režisérky Adele Thomas naznačuje, že se nejedná o barokní produkci. Jak je Händelova partitura barvitá a až opojně smyslná, při pohledu na jeviště mám pocit, jako by se režisérka snažila vytvořit kontrapunkt k bohatě stylizovanému, smyslnému světu Händelovy hudby jakousi civilní syrovostí a živelností. Rozhodně se ovšem nejedná o inscenaci nějakým způsobem šokující nebo deformující příběh, zhudebňující Ovidiovy Metamorfózy. Jak už tomu u současných režijních pojetí bývá, někoho takové pojetí akcentující kontrast dvou zcela protikladných estetických světů nadchne, jiný by uvítal větší estetickou jednotu, někdo další možná zas třeba i radikálnější přístup. Dlužno ovšem dodat, že Glyndebourne není místem, kde by se realizovaly skandální projekty, ale naopak místem, kde se velmi ctí tradice. Pozoruhodné je, že některé ikonické inscenace se zde s velkým úspěchem vracejí na scénu i po dlouhých desetiletích. Právě v těchto se připravuje obnovená premiéra produkce Stravinského opery Rake’s Progress – Život prostopášníka – v úžasné výpravě Davida Hockneyho z roku 1975! A šestaosmdesátiletý legendární malíř a scénograf je u toho!

A shodli jste se s paní režisérkou?

Adele je obrovská profesionálka. Dokonale znala partituru a ještě daleko před první režijní zkouškou před více než dvěma roky, kdy jsme se poprvé setkali v Praze, měla zcela jasnou představu, čeho a jakým způsobem chce dosáhnout. Také její pracovní nasazení a energie kterou vyzařuje, jsou obdivuhodné. Je samozřejmě nemožné, abychom se shodli ve všech jednotlivostech. Podstatné ovšem je potlačit ve chvílích, kdy dojde k diskusi, vlastní ego a dobrat se řešení, které poslouží vyznění Händelova díla.

Je vůbec možné – a je to vůbec potřeba – o koexistenci hudby s režií uvažovat?

Nejen, že je to možné a potřebné, ale řekl bych, že je to dokonce nutné. Nám hudebníkům je jakási elementární pokora k dílu zpravidla vlastní. Máme totiž v rukách úžasný dar – skvělou hudbu, kterou nám svěřil skladatel, jehož bez výhrad přijímáme jako tvůrce díla. Je potom přirozené, že veškerou svou kreativitu vložíme do služby hudby v roli interpreta, se kterou jsme zcela srozuměni. U režisérů je to složitější. Často se cítí být více tvůrci než interprety a postrádám u nich občas víru v dílo samotné… Myslím, že režisér by měl milovat dílo, které režíruje; a pokud v něj nevěří, měl by se poohlédnout po jiném titulu, případně vytvořit vlastní opus.

V Händelově době byl prý námět odvážný či provokující. Jak je to dnes?

Nemyslím si, že by příběh převzatý z Ovidiových Metamorfóz někoho v době Händelově šokoval. Koneckonců literární předloha byla obecně známá a znalost Metamorfóz byla součástí standardního vzdělání. Myslím, že mýty o šokované veřejnosti vznikaly na základě dobových svědectví, ze kterých se dozvídáme, že pro svůj obsah mělo toto Händelovo dílo nemálo oponentů. Domnívám se však, že spíše se jednalo o pomluvy konkurence ve stylu “kdo chce psa bít, hůl si vždy najde”. V podstatě se jedná o příběh potrestané lidské pýchy, kdy se do nymfy Semele zamiluje Jupiter. Semele si v opojení z Jupiterovy lásky vynutí na svém milém příslib naplnění jakéhokoliv přání. Jupiter ovšem netuší, že přáním Semele bude, spatřit ho v jeho božské podobě a nikoliv v podobě člověka, jak se v přítomnosti Semele zjevuje. Semele je sežehnuta na popel žárem Jupiterovy božské podoby a Apollon přichází zachránit nenarozeného syna Semele a Jupitera. Z tohoto dítěte vyroste bůh vína a extáze Bacchus – jak Apollon ohlašuje “bůh mocnější než láska”.

Považujete práci na festivalu v Glyndebourne za prestižní, dokonce snad za zcela mimořádnou příležitost?

Pozvání do Glyndebourne je jistě velká pocta a mimořádná příležitost a už to, že mám možnost soustředit se na tři měsíce na jedno jediné dílo, je zcela ojedinělou zkušeností.

Kolik let dopředu jste byl osloven?

Osloven jsem byl asi před pěti lety. Nicméně chod věcí narušily dva roky covidových prázdnin, a tak se realizace projektu výrazně opozdila.

Koho byste vyzdvihl ze sólistů?

Zcela jednoznačně bych vyzdvihl americkou sopranistku Joélle Harvey v titulní roli Semele. Joélle je pravidelným hostem v Glyndebourne a ztvárnila zde dlouhou řadu mozartovských a händelovských rolí. Nejenže je výjimečně pěvecky disponovaná pro tento repertoár, ale navíc je to neobyčejné vnímavá, inteligentní a přátelská osoba.

A je třeba šance, že by se v budoucnu objevila v Praze na Vašich koncertech?

Pevně věřím, že se ji někdy představit pražskému publiku podaří.

Co jste v tomto případě akcentoval v interpretaci Händelovy hudby?

Myslím, že je vždy na místě akcentovat to, co je dílu vlastní. Uchvacující je v případě Semele bohatost hudebního materiálu a stylová rozmanitost, se kterou Händel pracuje. Není překvapivé, že v díle najdeme jak stopy inspirace starou anglickou purcellovskou tradicí, tak nepřeslechnutelný vliv italské opery seria. Fascinující však je, že zaslechneme jednoznačně též vliv moderní neapolské opery a dokonce i francouzské inspirace evokující hudbu Jeana- Philippa Rameaua.

Dirigujete v této inscenaci těleso dobových nástrojů The Orchestra of the Age of Enlightenment. Jakou má v Británii pozici?

Brzy oslaví čtyřicet let existence, je to tedy orchestr pouze o málo mladší než English Baroque Soloists Johna Eliota Gardinera. Samozřejmě se nabízí srovnání těchto dvou špičkových anglických orchestrů, protože fungují na zcela rozdílné bázi. Zatímco English Baroque Soloists jsou souborem neoddělitelně spjatým s Gardinerovou osobností, The Orchestra of the Age of Enlightenment nikdy neměl stálého šéfdirigenta nebo uměleckého vedoucího. Zatímco u jednoho vládne hudební absolutismus, ten druhý je svojí podstatou velmi demokraticky fungující – samotní hudebníci určují další směřování orchestru a vybírají si, se kterými dirigenty a sólisty budou spolupracovat. Zajímavé je též, že mnoho hudebníků hraje jak v EBS, tak v OAE. Personální prolínání různých nezávislých souborů je fenomén, který známe také z naší scény staré hudby a občas se nad tím někdo podivuje. V Anglii se nepodivuje nikdo. Katy Debretzeni, vynikající koncertní mistr OAE při nynějším projektu Semele v Glyndebourne, sedí pravidelně na první židli i u Gardinera a dokonce na stejné pozici hrála Semele s EBS před dvěma roky…

A jak The Orchestra of the Age of Enlightenment hraje?

To, co je britským hudebníkům vlastní, je neuvěřitelná rychlost, profesionalita a disciplinovanost, se kterou pracují. V Anglii se zkouší velmi málo a zkoušky jsou proto velmi koncentrované a produktivní. Naprosto nepřichází v úvahu jakákoliv nepozornost nebo diskuse uvnitř nástrojových skupin. Když jsem spolupracoval s OAE poprvé na jaře tohoto roku a provedli jsme v Royal Festival Hall v Londýně Mši h moll Johanna Sebastiana Bacha, byl jsem poněkud nervózní z malého počtu zkoušek, které jsem měl k dispozici. Trochu jsem rezignoval předem na to, že se mi podaří realizovat beze zbytku moji vizi tohoto díla. V Anglii je zaběhnutá jistá tradice provozování standardního repertoáru, a tak trochu jsem počítal s tím, že se částečně budu muset podřídit. Nicméně opak byl pravdou! Během neuvěřitelně krátké doby se mi podařilo realizovat vše podle mé představy a nesetkal jsem se s nejmenším projevem odporu. Naopak hudebníci byli nadšeni z nového pohledu! V civilním kontaktu pak vládne v OAE velmi přátelská a uvolněná atmosféra, které mi velmi připomíná atmosféru v Collegiu 1704.

Jde o mezinárodní projektový soubor, nebo spíše o opravdu „anglické“ či „britské“ těleso?

Naprostá většina hudebníků jsou Angličané, byt’ nějaké výjimky se najdou… Například maďarská fagotistka Györgyi Farkas, která je známá také našemu publiku z koncertů Collegia 1704.

Máte před sebou ještě osm představení. Samozřejmě v nadsázce – dá se to vydržet?

Určitě. V Glyndebourne nehrozí nebezpečí rutiny. Každé představení je novou výzvou a je odvedeno se stejnou koncentrací. Navíc produkce se má natáčet na DVD a přítomnost mikrofonů na následujících třech reprízách zajisté pomůže udržet napětí.

I pro vás osobně je každé představení nové, jiné?

Händelova hudba neomrzí a navíc operní představení je velmi živý organismus. Žádné představení není stejné, každý večer reaguje publikum různě, dochází k různé intenzitě propojení orchestru se scénou a tak dále. Je to velmi napínavé a krásné mystérium… a špatně se to vysvětluje. Každopádně se těším velmi na každé další představení.

Končíte v Glyndebourne 26. srpna. A co potom?

Potom bude 27. srpen, já pojedu do Prahy… a opravdu moc se těším, až se se začnu opět naplno věnovat práci s Collegiem 1704. Všechny ty neocenitelné zkušenosti a zážitky, které sbírám při hostování s jinými orchestry, totiž současně upevňují moje přesvědčení, že mým životním projektem je Collegium 1704.

Foto: Richard Hubert Smith, Collegium 1704 – Petra Hajská, Petr Veber