„Koncertu německo-rumunského kontratenoristy provázeného polským orchestrem OH! Orchiestra Historyczna pod vedením Martyny Pastuszky byla na festivalu věnována mimořádní pozornost.“

„Mladý pěvec Valer Sabadus mohl v těchto výrazově odlišných partiích uplatnit vedle své technické bravury nevšedně barevný hlas i širokou dynamickou a výrazovou škálu.“

„Obrovské vnitřní zaujetí předal divákům i polský komorní orchestr, který byl pěvci rovnocenným partnerem.“

Letošní Bayreuth Baroque Opera Festival ve dnech 7. – 17. září připravil příznivcům barokní hudby hned dvě operní inscenace. Čtyřikrát dali organizátoři v průběhu festivalu zaznít Händelově opeře Flavio, re de´ Langobardi a dvakrát nesmrtelnému Monteverdiho L´Orfeovi s hvězdným Rolandem Villazónem v titulní roli. Vedle oper festival nabízí také sólové pěvecké recitály, z nichž první 8. září podal kontratenorista Valer Sabadus.

Protagonistou druhého byl afro-americký kontratenorista Reginald Mobley následujícího dne v Zámecké kapli Panny Marie, třetí pak v neděli (10. 9.) v Řádovém kostele St. Georgen obstarala francouzská sopranistka Véronique Gens a soubor Les surprises. Pondělní program (11. 9.) nabídl dvojí kratší vystoupení izraelského pěvce Maayana Lighta a jeho krajana, cembalisty Guye Maoriho, a to „při svíčkách“ v intimním prostředí Slunečního chrámu v nedaleké Ermitáži.

V následujících dnech se očekávají ještě další události. Ve čtvrtek 14. září vystoupí v Řádovém kostele St. Georgen se souborem Nuovo barocco brazilský kontratenorista Bruno de Sá, jeden z mnoha pěvců, kteří se v loňském roce uvedli v inscenaci opery Leonarda Vinciho Alessandro nell´Indie. Tentokrát bude interpretovat skladatele tzv. neapolské školy (Vinci, Pergolesi, Sellito, Cimarosa, Porpora aj.). Neméně zajímavý program přinese 16. září svým vystoupením v Zámecké kapli Panny Marie rodák z Hondurassu, kontratenorista Dennis Orellana, který kromě jiného přednese ve spolupráci s Juliem Zimmermannem výběr z méně uváděné sbírky 7 Arie con Tromba Sola Alessandra Scartattiho. Řadu sólových recitálů zakončí 16. září, a to opět v Markraběcím operním divadle a ve spolupráci s rezidenčním orchestrem festivalu Concerto Köln, německý tenorista Daniel Behle, skladatel a pěvec širokého stylového záběru. V bohatém programu zazní mimo jiné i skladby Josefa Myslivečka.

Ve své reflexi se tentokrát vrátím na samý počátek této přehlídky sólových pěvců. Koncertu německo-rumunského kontratenoristy provázeného polským orchestrem OH! Orkiestra Historyczna pod vedením Martyny Pastuszky byla na festivalu věnována mimořádní pozornost – byl situován do inspirativního prostředí Markraběcího operního divadla, byl streamován a do třetice byl věnován jedinému skladateli, a sice Carlu Heinrichu Graunovi (1704–1759). Připomenutí tohoto německého skladatele nebylo náhodné. Cesta k němu vede přes donátorku divadla, bayreuthskou markraběnku Vilemínu Pruskou, k jejímu bratrovi, korunnímu princi Bedřichovi, pozdějšímu pruskému králi Bedřichu II. Velikému , potažmo pak k jeho královské kapele, v níž Graun zastával funkci dvorního skladatele a posléze v ní zaujal i prestižní místo Hofkapellmeistera.

Jistě není na škodu zde připomenout některé milníky Graunova života. Narodil se pravděpodobně v roce 1704 v tehdy saském Wahrenbrücku jako prostřední ze tří synů v rodině správce daní. Jako desetiletý následoval svého staršího bratra do drážďanské Kreuzschule, kde měl jako sborista možnost zúčastnit se slavnostního drážďanského uvedení opery Antonia Lottiho Teofane (1718), později pak v Praze, tentokrát jako violoncellista, uvedení opery Johanna Josepha Fuxe Costanza e Fortezza (1723). V roce 1725 ho angažoval do brunšvického operního divadla Opernhaus am Hagenmarkt tamější dvorní dirigent Georg Caspar Schürrmann. Graun zde působil jako tenor, zároveň však byl pověřen kompozicí oper v německém jazyce. Většina těchto kompozic se sice ztratila, ale Graun v nich musel prokázat jistou kvalitu, jinak si nelze vysvětlit, že zrovna on byl pověřen vytvořením slavnostní opery Lo Specchio della fedeltà (1733) k příležitosti zásnub korunního prince Bedřicha s Alžbětou Kristýnou. V této době Bedřich sídlil v braniborském Neuruppinu nedaleko Rheinsbergu. Zde si mohl udržovat nevelkou dvorní kapelu, v níž jako houslista působil i Graunův mladší bratr Gottlieb. Do ní se snažil dostat i Carl Heinrich, kterého nečekalo v Braunschweigu nějaké výrazné povýšení. Navíc o Grauna projevil zájem sám korunní princ. V roce 1735 se Carl Heinrich konečně mohl z Braunschweigu uvolnit a vstoupit do Bedřichových služeb. Učil budoucího pruského krále kompozici, Bedřich naopak vytvářel texty ke Graunovým kantátám. Poté, co se stal pruským králem (1740), pověřil Grauna vytvořením opery k příležitosti otevření nově budovaného divadla v Berlíně (dnešní Státní opery Unter den Linden). Vyslal ho do Itálie, aby zde vyhledal kastráty a přivedl je na berlínský dvůr. Protože již nechtěl čekat na otevření divadla, nechal v berlínském zámku zbudovat alabastrový sál, který byl otevřen v roce 1741, a to Graunovou operou Rodelinda, Regina d´Inghillterra. Následující léta strávená v Bedřichovým službách byla pro Grauna až do jeho smrti plodným obdobím, v němž vznikla řada významných oper. V roce 1742 bylo konečně otevřeno nové operní divadlo Graunovou operou Cesare e Cleopatra. Z Grauna se v oné době postupně stal nejznámější skladatel Pruska.

Graun se nezabýval pouze operami, radius jeho kompoziční tvorby byl mnohem širší. Zahrnuje kantáty i tvorbu koncertantní, pro nás za připomenutí stojí jeho Te Deum, věnované Bedřichovi u příležitosti jeho vítězství u Štěrbohol v roce 1757. Programová skladba koncertu renomovaného kontratenoristy Valera Sabada však v souladu s náplní festivalu reflektovala pouze operní produkci. Podle zvyklostí byly jednotlivé árie prostřídány předehrami. V provedení polského třiadvacetičlenného tělesa OH! Orkiestra Historyczna zazněla předehra k operám Rodelinda, Regina de´ Longobardi, Cesare e Cleopatra, Adriano in Siria a Cattone in Utica. Polozapomenutému mistru propůjčil Sabadus svůj fenomenální hlas v árii z opery Rodelinda, Regina de´ Longobardi: Quest´ o Dio lugubre aspetto, dále z téže opery recitativu a árii Ma il lento mormorio – Fonte ch´accresci l´onda, áriím z oper Artaserse: Sulle sponde del torbido lete a Adriano in Siria: Barbaro non comprendo. V druhé půli večera si posluchači vyslechli dvě árie z opery Demofoonte: O più tremar non voglio a Misero pargolletto, recitativ a árii z opery Alexandro e Poro: Ah Gandarte, ah germana – Dov´è s´affretti, závěrem pak árii z opery Montesuma: Si, per la rea conguiura, k níž napsal ve francouzštině libreto sám Bedřich II. Veliký.

Mladý pěvec mohl ve všech těchto výrazově odlišných partiích uplatnit vedle své technické bravury nevšedně barevný hlas i širokou dynamickou a výrazovou škálu. Pokud si návštěvník zakoupil více než dvousetstránkový festivalový program a přečetl zde texty všech árií (zde uvedených v tříjazyčné italské, německé a anglické mutaci), jistě ještě více ocenil pěvcovo minuciózní uchopení rozdílných afektů, vyjadřujících odlišné situace, u jednotlivých postav pak často protikladné póly jejich citového života.

Obrovské vnitřní zaujetí předal divákům i polský komorní orchestr, který byl pěvci rovnocenným partnerem. Dlouhotrvajícím aplausem si diváci vyžádali tři přídavky, z nichž Vivaldiho Vedrò con mio diletto a Händelovy Furie terribili z opery Serse opět potvrdily pěvcův široký interpretační záběr. Vzletná slova pruského panovníka, s nimiž se ujímal vlády – „Nic nedává říši takový lesk jako umění vzkvétající pod jeho ochranou.“ – toho večera opět došla svého naplnění.

Foto: Clemens Manser