„Symfonická hudba se dá hrát různě, ale snad jen Vídeňští filharmonikové ji mohou a dovedou zahrát s takovou samozřejmostí.“

„Tam, kde někteří dirigenti potřebují ke znázornění náhlého ztišení jít až do podřepu, pohne Herbert Blomstedt prsty.“

„Přídavkem nebyla jen tak ledajaká efektní prskavka. Na řadu přišel desetiminutový Straussův valčík.“

Hostování Vídeňských filharmoniků v Praze je svátkem. Jednak je mnohem méně časté, než by blízkost obou metropolí umožňovala, jednak jde o orchestr, jehož hra a interpretace je prokazatelně a slyšitelně výjimečná. Na festivalu Dvořákova Praha zahráli v neděli a v pondělí dva špičkové symfonické programy, navíc pod vedením Herberta Blomstedta. Dirigenta neméně výjimečného. A to zdaleka ne jen datem narození před čtyřiadevadesáti lety.

Herbert Blomstedt přivezl s Vídeňskými filharmoniky do Prahy čtyři nádherné partitury světového repertoáru. Čtyři symfonie. Tři z nich zůstaly na pultu během provedení neotevřené. Schubertova Nedokončená, Brucknerova Romantická a Brahmsova Čtvrtá. Jen Liturgickou symfonii Arthura Honeggera neřídil zpaměti. Bělovlasý nestor světové hudební scény, v mezinárodních souvislostech činný od první poloviny padesátých let, nemůže svůj věk při chůzi a při plachém úsměvu úplně zastřít. Když už však stojí na stupínku, vyzařuje z něj plná autorita, zároveň nadhled a klid. Rozhodně ne fyzické omezení, únava, nemohoucnost. A pokud nepotřebuje hledět do not, tak je jasné, že mu na pódiu plně slouží i hlava.

Nepoužívá taktovkou, k řízení celého aparátu mu stačí nepatrná gesta rukou a velmi úsporné pohyby pažemi. Tam, kde někteří dirigenti na stupínku pomyslně zápasí s materiálem a s hráči a stupňují gesta i výraz tváře, Herbert Blomstedt nehnutě stojí a téměř neznatelně taktuje a ukazuje. Tam, kde někdo potřebuje ke znázornění náhlého ztišení jít dokonce až do podřepu, pohne Herbert Blomstedt prsty. Jistě, věk mu ani neumožnuje temperamentní projevy, ale to, co zbylo, úplně stačí, aby bylo publikum účastno mimořádných hudebních okamžiků, kdy hudba zní vyrovnaně a přitom jedinečně a dostatečně naléhavě, bez přehánění a přitom výstižně, s uměřeností a přitom životně. Prostě dokonale.

Dirigentovy vyzrálé interpretační názory a postoje, jeho zkušenost a přirozená autorita, vycházející z úcty k němu i z toho, jak konkrétně vede, to vše se propojilo s uměním Vídeňských filharmoniků do zřídka slýchaného mistrovství, čistoty a pokory, muzikality a ušlechtilé vznešenosti.

Herbert Blomstedt, Švéd narozený v Americe, prošel během své umělecké dráhy řadou postů. Působil v čele několika skandinávských orchestrů, ještě za časů Německé demokratické republiky deset let vedl drážďanskou Staatskapelle, po sjednocení Německa několik let řídil lipský Gewandhausorchester, velkou stopu zanechal před Michaelem Tilsonem Thomasem u Sanfranciského symfonického orchestru. Nadále aktivně vystupuje, čestnými funkcemi je spojen se svými někdejšímu působišti, ale také s Dánským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem nebo s Bamberskými symfoniky. Pochopitelně je zasvěceným interpretem hudby autorů ze severu Evropy, to znamená Griega, Berwalda, Sibelia a Nielsena, ale jeho hlavní světovou doménou jsou skladatelé německého okruhu: Beethoven, Schubert, Mendelssohn, Brahms, Anton Bruckner, Strauss nebo Hindemith.

Schubertova Symfonie h moll, zvaná Nedokončená, avšak ani trochu nepůsobící nedokončeně, je tvořena dvěma mírnými, v podstatě pomalými větami. Přinesla hned na začátku prvního večera nezměrnou krásu a plný signál, že symfonická hudba se dá hrát různě, ale že snad jen Vídeňští filharmonikové ji mohou a dovedou zahrát s takovou samozřejmostí, v tak vytříbené a přitom nenápadně tvořené agogice, melodice, dynamice.

Brucknerova Romantická symfonie, čtvrtá a nejznámější mezi jeho devíti, se dá podat v opulentním zvuku, v náruživých gradacích. Jeho hudba umí být nejen mysteriózně ztišená, ale také až úporná a nekonečně vrstvená. Nedělního večera zazněla ve Dvořákově síni jinak. Střízlivě, ale přesto vznešeně, bez přeháněného patosu, s mimořádně měkkými žesťovými chorály, v logických gradacích a návratech, s náhlými, ale přesto uměřenými dynamickými propady do nádherných pianissim…

Brahmsova Čtvrtá je plná uměřenosti a intelektu, střídmých, ale přesto jasně čitelných emocí. Krystalický příklad možného propojení romantického, ale nikoli programního obsahu s formami absolutní hudby. Její čtvrtá věta ve formě passacaglie, s variacemi nad třicetkrát opakovaným basovým motivem, je z hlediska kompozičního mistrovství husarským kouskem. Hostům vyzněla v pondělí se záviděníhodnou jistotou, jako ten nejběžnější repertoár, ani na vteřinu ne rutinní nebo povrchní, ani chvíli prázdně masivní, ale jako naprosto zvládnutý, jako součást jejich domácího dědictví, které je bezproblémově živé.

Vybočením z německého jazykového okruhu, ale nikoli z vrcholného, závažného a dokonalého symfonismu, byla Liturgická symfonie Arthura Honeggera. Dílo z roku 1946, reflektující impozantním způsobem válečná léta, v tuzemsku málokdy hrané. První věta – inspirovaná z katolické liturgie, ze mše za zemřelé, dramatickou částí Dies irae – je zvukově drsná a zdrcující; druhá – za kterou výrazově stojí modlitba De profundis clamavi, Z hlubokosti volám k Tobě – je pomalou a nejdelší větou, také náročnou, naléhavou; třetí věta – prosba o pokoj, Dona nobis pacem – se v pochodovém modu vrací k válečné hlouposti a zlu. Až poslední dvě minuty půlhodinové skladby přinášejí ve ztišeném smyčcovém zpěvu skutečné zklidnění a prozáření. Byli jsme účastni vzorového provedení, promyšleného a prožitého, závažného a vážného, moudrého a humanistického.

Orchestrální hudba, zvláště ta notoricky známá, se dá hrát různě, ale snad jen Vídeňští filharmonikové ji mohou a dovedou zahrát tak, jak jsme ve všech čtyřech symfonicích slyšeli – bez úsilí, bez limitů, svobodně, vzorově, bez jakýchkoli pochybností, definitivně.

Všechny skladby dokázal dirigent, společně s naprosto koncentrovaným orchestrem, zakončit vhodným a prospěšným, impozantně autoritativním způsobem: lehce zvednutými, jen pomalu spouštěnými pažemi, držícími za naprosté nehybnosti hráčů i posluchačů předlouhé vteřiny ticha, v nichž dozníval sváteční dojem ze slyšeného a které nikoho nenapadlo jakkoli přerušit.

Po Brucknerově kolosu nebylo možné v neděli večer přidávat, bylo by to mimořádně rušivé. V pondělí po Brahmsovi ano. A přídavkem nebyla jen tak ledajaká efektní prskavka. Ani Uherský, ani Slovanský tanec. Na řadu přišel desetiminutový Straussův Císařský valčík, členěný na řadu epizod a hudebních návratů, mnohotvárný, měkký, rafinovaný. Až toto připomenutí novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků, legendárních a hlavně v pikantně odlehčeném, nenápadně ležérním stylu nenapodobitelných, završilo jejich hostování do úplnosti.

Foto: Dvořákova Praha – Petra Hajská