„Hlavní změnou se stala výměna rejstříku Akustik, který tvořil zdání 64´ rejstříku, za reálný rejstřík Untersatz 64´, který je pod hranicí slyšitelnosti lidského ucha a také jediný svého druhu v Evropě. Jen tento rejstřík váží úctyhodných 6,5 tuny.“

„Vzhledem k jeho častému využití spojkového aparátu bylo patrné, že mechanické ovládání není jen staromilským bazírováním na co nejpurističtější původnosti, ale opravdu použitelnou variantou.“

„Interpret použil jen v druhé části koncertu téměř 250 barevných kombinací a tak držel posluchače v napětí i v každém momentu Lisztovy půlhodinové kompozice.“

Olomoucký chrám svatého Mořice zažil první zářijový den slavnost, na kterou odborná veřejnost i mnoho olomouckých občanů a příznivců varhanní hudby dychtivě čekalo. Žehnání největších varhan naší republiky se neodehrává často, a tak svatomořická fara přichystala zvláštní celovečerní program. Ten se završil koncertem renomovaného amerického varhaníka Nathana J. Laubeho.

Samotného žehnání rekonstruovaného nástroje se zhostil olomoucký biskup Josef Nuzík spolu s biskupem Antonínem Baslerem a olomouckým klérem v čele s domácím proboštem Františkem Hanáčkem. Bohoslužbu slova hudebně doprovodila Schola od svatého Mořice v čele se svatomořickým regenschorim Jiřím Stodůlkou.

Na samotnou rekonstrukci, jejíž kořeny vedou až do roku 2015, panovaly již od začátku různé názory. Od puristického navrácení nástroje do stavu k roku 1745, kdy Michael Engler původní barokní stroj dokončil, po snahu stávající varhany dále rozšířit a dát jim tak definitivní status největšího nástroje naší země, o který se poslední dobou úsměvně hlásí hned dva nástroje. (Tím druhým je nástroj v pražské bazilice sv. Jakuba, kde se právě v těchto týdnech koná Mezinárodní varhanní festival. – pozn. red.) Účel, na který byly poskytnuty peníze z fondu Integrovaného regionálního operačního programu (IROP), však zněl v tom smyslu, že nemělo jít o změnu podoby varhan, ale jejich revitalizaci. A tak se hlavní změnou stala výměna rejstříku Akustik, který tvořil zdání 64´ rejstříku, za reálný rejstřík Untersatz 64´, který je pod hranicí slyšitelnosti lidského ucha a také jediný svého druhu v Evropě. Jen tento rejstřík váží úctyhodných 6,5 tuny. Novou podobu má také systém paměťových kombinací a kompletní obnovou prošel celý nástroj čítající cca 1,300.000 součástí. Celou tuto tříletou práci provedla slovinská varhanářská firma Škrabl a olomoucká firma OrganService jako subdodavatel.

Zvukově je rozdíl mezi nástrojem před opravou a po ní velmi dobře patrný. Je to zejména obecnou plností zvuku, celkovou hladinou hlasitosti, ale také například kultivací jazykových rejstříků starého stroje, které již byly za hranou své životnosti. Také se ztišil celý ovládací aparát a zmizela všudypřítomná a dobře slyšitelná neutěsněnost celého vzduchového ústrojí. Obnovena byla také soustava ventilátorů, klaviatury a celá elektrická traktura. Jejich revitalizace přispěla k delší životnosti celého stroje a ocení ji až generace následující. Poměrně zvláštní je zachování pětimanuálového hracího stroje, který spojuje starý stroj (Engler) a nový, dodaný firmou Rieger-Kloss v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Protože se na tento hrací stůl vztahovala památková ochrana, musely být zachovány i již nepoužitelné ovladače volných kombinací.

Po bohoslužbě slova a žehnání varhan následovaly proslovy a slova díků. Na ta bezprostředně navázal inaugurační varhanní koncert. Jeho interpretem byl světoznámý americký varhaník Nathan J. Laube. První část koncertu hrál Laube na původní třímanuálový hrací stůl s mechanickou trakturou. Vzhledem k jeho častému využití spojkového aparátu bylo patrné, že mechanické ovládání není jen staromilským bazírováním na co nejpurističtější původnosti, ale opravdu použitelnou variantou.

Toccata Septima sbírky Apparatus Musico-Organisticus Georga Muffata předvedla jak plný kompaktní zvuk starého stroje, tak části prezentující kontrasty Englerovy části nástroje. Laube od začátku nedal pochybovat o své virtuozitě, ornamentální brilanci a smyslu pro detail. Tři chorální předehry Johanna Sebastiana Bacha (BWV 731, 721, 641) zřejmě mohly být voleny s větším důrazem na sazebnou a registrační pestrost, ale nechaly posluchače uklidnit před prvním vrcholem koncertu, kterou byla Passacaglia c moll, BWV 582. Jak v chorálových předehrách, tak v Passacaglii prezentoval Laube velký cit pro metrum, a to i při výraznější agogické práci zdůrazňující harmonický průběh skladeb. Samotná skladba však registračně působila ne příliš přesvědčivě, neboť se zdálo, jako by chybělo střední spektrum rejstříků a nad základní polohou „trčely“ velmi výrazné alikvoty. Zda se jednalo o nutnou vlastnost nástroje, nebo registrační počin, nebylo jasné. Na tempově rezervovanou Passacaglii navazovala značně rychlejší fuga, která opět ukázala Laubeho brilantní techniku i bohaté ale nepřehnané výrazové prostředky.

Druhá část koncertu prezentovala celý stroj ovládaný z pětimanuálového hracího stolu. Finale Ebenovy Nedělní hudby začalo v ohromném tempu, které překvapivě nemalá akustika kostela zvládala donést k uším posluchačů stále konkrétně. Registrace byla místy trochu bizarní a Ebenovy předpisy byly pro hráče spíše doporučením, ale Petr Eben by toto provedení jistě pochválil. Bohužel se v této skladbě našlo příliš mnoho zbloudilých not a nepřesností, které však byly předneseny s takovou jistotou, že je méně znalý posluchač jistě mohl považovat za jediné správné. Vrcholem koncertu byla Fantazie na chorál Ad nos, ad salutarem undam Ference Liszta. Tato skladba dala zapomenout na ebenovské minely a Laube posluchačům zprostředkoval svou hrou zpaměti nezapomenutelný hudební zážitek. Virtuózní jistota spojená s dokonale vystavěnou velmi bohatou registrací, smyslem pro napětí, prací s agogikou a celkovým prožitkem interpreta, to vše bylo jednoduše strhující a výkon bez nadsázky fenomenální.

Celý koncert byl díky dobře gradačně vystavěné dramaturgii a neamericky uměřené a stylové interpretaci silným zážitkem a posluchači si i po dvou a půl hodinách sezení v asketických kostelních lavicích vytleskali přídavek. Interpret použil jen v druhé části koncertu téměř 250 barevných kombinací a tak držel posluchače v napětí i v každém momentu Lisztovy půlhodinové kompozice.

O jak významnou historickou událost v kostele sv. Mořice šlo, ukážou až následující desetiletí a staletí. Možná budou na tuto rekonstrukci nahlížet jako na ve své době nejlepší možnou, možná na ní budou ze svého pohledu shlížet s despektem, tak jak někdy nahlížíme na rekonstrukce minulosti dnes. Jedná se však o počin, který zejména díky citlivému přístupu arcidiecézního organologa a orgánů státní památkové péče citlivě uchoval starou i novou část nástroje pro další generace, a to v takovém stavu, aby mohly další generace s nástrojem naložit ještě poučeněji, než jak dovedeme my dnes.

Foto: Farnost chrámu svatého Mořice