„Jde o písně na pomezí klasiky a populární hudby, a to blíž k druhému z obou pólů. A přesně tak je sólista zpíval.“

„Světoznámá píseň Maria z Bernsteinova muzikálu West Side Story mohla mít ještě víc napětí a vášně.“

„Počet pěti přídavků na konci dvouhodinového koncertu byl až marnotratný. Ocenění si zaslouží fakt, že pokračovaly v tématu a stylu koncertu.“

Filmová a muzikálová hudba v podobě písňových hitů i symfonického patosu, prostředků umocňujících v kině už skoro sto let díky kompozičnímu umění skladatelů účinek děl filmových tvůrců. Taková byla náplň koncertu německého hvězdného tenoristy Jonase Kaufmanna, který se poslední únorový pátek během turné po Evropě zastavil v pražském Obecním domě, aby živě nabídl to, co lze poslouchat z jeho nového alba The Sound Of Movies. Mělo to logiku – nahrávku pořídil s Českým národním symfonickým orchestrem.

Dirigentem byl pro album i pro koncertní turné zvolen Jochen Rieder, se kterým se Jonas Kaufmann objevuje na pódiích mimo operní divadla vlastně výhradně. Spolehlivý empatický partner. Repertoár, který společně do Prahy přivezli, není prvoplánově psán s ohledem na srdceryvný efekt, jako je tomu u vypjatých veristických operních árií. Nevyjadřuje ani psychologii a dramata, jako je tomu u Verdiho. Nemá ani ohromující technické nároky jako belcantové operní role. Jde vlastně o prosté písně na pomezí klasiky a populární hudby, a to blíž k druhému z obou pólů. A přesně tak je sólista zpíval. Až překvapivě ztišeně a zdrženlivě. A to tak výrazně, že první polovina koncertu působila dokonce trochu nevzrušivě a teprve druhá – a pak definitivně přídavky – se víc rozhořela.

Bylo potřeba přijmout pravidla a nečekat velké tóny, velké emoce. Jonas Kaufmann i v opeře vždy uměl překvapit plynulým přechodem z hrdinského výrazu do ztišených stažených tónů, směřujících až k falzetu. V tomto případě takhle tiše zpíval skoro vše. Není ani trochu snadné udržet hlas na uzdě, třebaže pomáhá mikrofon a decentní amplifikace, k žánru patřící. Přes veškerý symfonický zvuk šlo ve velké míře o komornější program. A mikrofon samozřejmě odhalil sebemenší nepřesnost ve vedení hlasu.

Jonas Kaufmann v převažujícím hladkém polohlasu střídal v první polovině programu houpavé a nasládlé melodie, jako třeba píseň „What A Wonderful World“ z filmu Dobré ráno, Vietname, dechem podmalované, výrazově vemlouvavé kantilény jako Manciniho „Moon River“ z filmu Snídaně u Tiffanyho a pomalé komorní songy, jako byl ten se sólovou kytarou z pera Stanleyho Myerse z filmu Lovec jelenů. Světoznámá píseň Maria z Bernsteinova muzikálu West Side Story mohla mít ještě víc napětí a vášně, vyzněla legitimně, ale přesto tak trochu na půl plynu.

Druhá polovina večera obsáhla vypjatější čísla, jako byl zpěv Where Do I Begin od Francise Laie z filmu Love Story, ve kterém se po vyprávění dostane ve středním dílu i na dynamicky a výrazově vypjatější projev. Tango se sólovým akordeonem – Por una Cabeza z filmu Vůně ženy – se vrátilo k převaze atmosféry nad efektem. Dvě další čísla z odkazu klasika filmové hudby Ennia Morriconeho připomněla jeho geniální melodickou a harmonickou invenci i charakteristický rukopis. Byla to velká scéna „E Più Ti Penso“ z Leoneho gangsterky Tenkrát v Americe a pak Nella fantasia, otextované téma „Gabrielova hoboje“ z filmu Misie z osmdesátých let, jak ho v roce 1998 nazpívala Sarah Brightman a po ní mnozí další.

Typický crossover, projekt víc komerční než jen a jen ryze umělecký… Nabízí se samozřejmě srovnání s patnáctým albem Cinema nevidomého koncertního a studiového tenoristy Andrey Bocelliho. Ten ovšem nemůže se svým intonačně labilním, nesympatickým polopopovým projevem Jonasu Kaufmannovi konkurovat, jakkoli ani Kaufmannův poměrně velký krok k populární hudbě není tím nejkrásnějším, co lze od něj slyšet.

Ryze orchestrálních čísel bylo tak akorát. Počínaje fanfárou proslulého amerického filmového studia 20th Century Studios, v polovině třicátých let založeného jako Twentieth Century-Fox Film Corporation, přes pochod z filmu Superman, Rotovy melodie z filmu Silnice a hudební scény z filmu Vertigo po filmy Pryč s větrem a Cesta do Indie. Orchestrální čísla nabídla velký patos v případě hudby Johna Williamse, modernější instrumentaci u Nina Roty, pravidelný tep bicích u Maurice Jarreho i okázalou předvídatelnost v případě skladatele Maxe Steinera.

Posledním číslem oficiálního programu byl expresivní, do maxima vystupňovaný výjev Nelle tue mani od Hanse Zimmera z filmu Gladiátor. Stejně jako historický velkofilm heroický, mohutný, velkolepý, efektní. Jonas Kaufmann nejdéle toho večera ve své nejtypičtější poloze.

Počet pěti přídavků na konci dvouhodinového koncertu, konaného pod hlavičkou Nachgtigall Artists, byl až marnotratný. Ocenění si zaslouží fakt, že pokračovaly v tématu a stylu koncertu, jakkoli by bylo efektní – a v případě jiných umělců ne tak překvapivé – přepnout do světa opery… Sólista věnoval publiku nejméně čtvrthodinu navíc, zůstal v neokázale ztišené poloze, ale kde bylo potřeba, připomněl i svůj opravdový plný hlas, těžknoucí, ale ještě stále ve výškách rovně otevřený.

Nejprve s úsměvem zazpíval „Ich küsse ihre Hand, Madame“ od Ralpha Erwina z filmu z roku 1929. „Líbám vám ruku, madam, a sním, že to byla vaše ústa…“ – pro znalce podmanivá titulní píseň z jednoho z posledních němých filmů, obsahujícího už však pěveckou scénku s Richardem Tauberem, na deskách tehdy bestseller. Tauberem zpívaným melodiím, hudbě znějící v Berlíně koncem dvacátých a na počátku třicátých let, věnoval Kaufmann v roce 2014 své album Du bist die Welt fuer mich.

Druhým přídavkem byl filmový song „Strangers in the Night“ od Berta Kaempferta, proslavený v roce 1966 Frankem Sinatrou. Jako třetí zazněla píseň Edelweiss (Protěž) z muzikálu The Sound of Music z konce padesátých let z pera Richarda Rodgerse a textaře Oscara Hammersteina. Potom píseň „What Is A Youth?“ (A Rose Will Bloom) od Nina Roty z romantické Zeffirelliho filmové tragédie Romeo a Julie z roku 1968. A na rozloučenou ještě naléhavý hit „You’ll Never Walk Alone“ z muzikálu Carousel z roku 1945 od Rodgerse a Hammersteina. Sólista si podržel zdrženlivý až plachý projev, nehýřil gesty a efektními tóny, přesto měl publikum pevně pod kontrolou.

Nedávný rozhovor s pěvcem čtěte pod titulkem Jonas Kaufmann: Emoce v opeře jako při dobrém filmu.

Foto: Nachtigall Artists / Petr Dyrc