„Každá doba má svůj způsob jak komunikovat s veřejností.“

„Jako zpěvačku mě láká objevovat hudbu, která byla zapomenutá nebo se dnes uvádí jen zřídka.“

„Salcburk je v létě nejdůležitější místo pro operní svět – samozřejmě hned po Aix-en-Provence.“

Mezzosopranistka Axelle Saint-Cirel se dostala do širšího povědomí veřejnosti díky ohromujícímu provedení Marseillaisy na střeše Grand Palais během zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her v Paříži 2024. Absolventka pařížské konzervatoře se letos v létě připojí k prestižnímu programu Salzburg Young Singers Project a následně na Salcburském festivalu debutuje. Mezi dalšími debuty současné sezóny stojí za zmínku role Watawy v opeře Kouzelná fontána Fredericka Deliuse na festivalu ve Wexfordu, Druhá dáma v Kouzelné flétně v Opéra national de Bordeaux a v Théâtre des Champs-Elysées vystoupí jako Maria v Gershwinově opeře Porgy a Bess. Českému publiku se představí na konci června na závěrečném koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka.

Hudebně jste dozrávala jako operní, ale i jako jazzová zpěvačka. Neodporovaly si tyto dva světy po technické stránce? 

Je pravda, že už během studií na konzervatoři jsem měla speciální kurz jazzu a zamilovala jsem si celý jazzový svět. Z pěveckého hlediska byl pro mě, alespoň zpočátku, jazz méně náročný – je totiž bližší přirozenému projevu. Co je na jazzu opravdu těžké je umění improvizace a čtení akordických značek. Věnovala jsem se tehdy hodně jak jazzu, tak klasice, přičemž technicky byla klasická hudba náročnější. Jazz mě ale vyvedl z komfortní zóny, protože při improvizaci musíte mít techniku zcela v rukou, zatímco v klasice je třeba přesně reprodukovat rytmus, styl a text. Technicky jsou to dva naprosto odlišné světy, ale já si oba přístupy uchovala dodnes. I proto mohu zpívat třeba Carmen a na recitálu si mohu dovolit zařadit i něco od Niny Simone. Opera i jazz samozřejmě patří do jiných prostorů – v opeře musíte hlasem zaplnit celý sál a překonat orchestr, zatímco v jazzu zpíváte na mikrofon. Samozřejmě se nepovažuju za jazzovou zpěvačku v pravém slova smyslu, ale co se týče hlasové techniky, stále ji ovládám, třeba při muzicírování s přáteli. Celkově jsem ráda, že jsem si jako svou srdeční záležitost vybrala klasickou hudbu.

Jste velmi aktivní na sociálních sítích. Jak si nastavujete hranice, abyste si uchránila soukromí? A co byste poradila kolegům, kteří nejsou na sítích tak zběhlí? 

Musím přiznat, že zpočátku jsem se sociálními sítěmi docela bojovala – nainstalovala jsem si je teprve před třemi, čtyřmi lety. Ale postupně jsem víceméně přijala fakt, že každá doba má svůj způsob jak komunikovat s veřejností. Dřív to byly billboardy, televize nebo časopisy, dnes je právě díky sociálním sítím mnohem jednodušší mít pod kontrolou, co chcete světu sdělit. Jen takový malý příklad – po Olympiádě umělá inteligence vytvořila mou stránku na Wikipedii. Lidé ji četli, ale já sama jsem neměla žádnou možnost ovlivnit, co se tam píše. Sociální sítě vám naopak umožní vyslat ven zprávu, kterou si sami zvolíte a formulujete, a to okamžitě. Co se týče soukromí, podle mě záleží na tom, jak si profil nastavíte, k čemuž každý k tomu přistupuje jinak. U mě je to hlavně o tom, co připravuju, jaké recitály chystám, s kým spolupracuju, na jaké události nebo knížky se těším. Je to spíš pohled na moji práci a umělecký život – ne o tom, co mám zrovna na talíři ke snídani. Nemám zájem na tom, abych své sledující a fanoušky přehlcovala nebo aby byli závislí na mém obsahu. 

Nadine Sierra, Pretty Yende a mnoho dalších světových hvězd je v poslední době spojováno s předními módními domy a designéry. I vy jste navázala poměrně úzkou spolupráci v tomto odvětví, dokonce i jako modelka. V čem je to pro vás důležité? 

Je to tak, miluju spolupráci s lidmi z módního průmyslu; mějme na paměti, že i to je forma umění. Poslední dobou jsem měla možnost víc poznat svět módy a modelingu a fascinuje mě, jak může operní pěvkyně pracovat se svou image. Klasická hudba v sobě vždycky nesla určitou noblesu. Znám tvorbu špičkových návrhářů a vnímám, jak funguje dokonalost; nechávám se jí inspirovat a snažím se ji přenášet i do své práce. Je pro mě velkým zadostiučiněním, když na recitálech mohu spolupracovat s módními tvůrci a činím tak ze dvou důvodů: Jednak věřím, že jsem povinována publiku předat ze sebe to nejlepší a mám vůči němu veliký respekt. I proto považuju za důležité být hezky oblečená, vzít si na sebe zajímavé doplňky, šperky, protože dokonalost se skládá z takových maličkostí a já tímto způsobem vyjadřuju svou vděčnost publiku. Druhým důvodem je, že mnoho lidí vzhlíží na nás umělce jako na zdroj inspirace, a to, jak se oblékám, je může inspirovat v jejich přípravách na koncert nebo jinou slavnostní příležitost.

Už jste zpívala Carmen i Nicklausse – mety každé mezzosopranistky. Jaké role byste si chtěla zazpívat v budoucnu? 

Velké sny obnáší velké výzvy. Je pravda, že jsem zatím nezpívala Cherubina ani Dorabellu v operním domě a v německém repertoár umám stále co objevovat. Jsem lehčí typ mezzosopránu a s časem hlas přirozeně získává na hloubce a hutnosti. Začínat s Carmen a Nicklausse nebylo snadné; obě role jsou náročné jak na jevištní přítomnost, tak na pěveckou dynamiku.

V budoucnu bych se chtěla věnovat více barokní literatuře, a to i na větších scénách, přičemž mě zároveň láká jak velký koncertní repertoár, tak i písňový, a to zejména ten německý. Brahms i Mahler uměli nádherně psát pro mezzosoprán a já k jejich hudbě pociťuji velkou náklonnost, protože je hlubší, dramatičtější, má v sobě temnější stránku, kterou si opravdu užívám. Doufám, že se mi podaří tyto hudební světy dál propojovat a rozvíjet!

Profilujete se i jako interpretka méně známých oper. Je v tom záměr?

Ano, rozhodně. Například festival ve Wexfordu mě právě tímto směrem velmi inspiroval. Jako zpěvačku mě láká objevovat hudbu, která byla zapomenutá nebo se dnes uvádí jen zřídka. Vracet se ke skladatelům, kteří nejsou na každém programu, je pro mě způsob, jak rozšiřovat vlastní hudební obzory – a zároveň nabídnout něco nového i publiku. Myslím, že je důležité, aby diváci slyšeli i jiné věci než jen známý repertoár. Jak zmíněný festival, tak i například Opéra Comique v Paříži často přinášejí právě tyto méně uváděné tituly. Všichni známe Elixír lásky či Netopýra, ale pro nás zpěváky je důležité učit se nové věci a přinášet je na jeviště. Ztvárnit postavu i jen na krátký okamžik je zároveň privilegium i vědomé rozhodnutí. Možná se z inscenace stane hit, možná ne, ale kouzlo toho konkrétního momentu zůstává. Tato umělecká odpovědnost zároveň přináší určitou svobodu.

Jak se připravujete na roli v opeře, která není k dispozici v běžně dostupné podobě a neexistují k ní ani referenční nahrávky?

Při práci na Kouzelné fontáně ve Wexfordu byl jediným existujícím zdrojem ručně psaný part! Nechali jsme si ho přepsat do modernější podoby, ale stále šlo jen o bazální materiál. V tomto případě zpěvák musí opravdu dokázat, že je hudebník v pravém slova smyslu. Než se vůbec dostanete k samotnému zpěvu, čeká ho spousta práce u stolu: překlad libreta, analýza harmonie, zápis rytmů, psaní nebo úprava dialogů, přičemž klíčová je spolupráce s korepetitorem, s nímž musíte společně operu doslova vybudovat od nuly. Je to velmi intenzivní a zároveň fascinující proces, který vás jako interpreta posune dál a naučí vás přemýšlet jinak než u zavedeného repertoáru.

Jak probíhal výběr do programu pro mladé umělce v Salcburku, kterého jste se zúčastnila a který jste vyhrála?

Jako ve většině soutěží a angažmá nejprve musíte poslat svoje portfolio, načež, pokud se porotě zalíbíte, pozvou vás na předzpívání. Být součástí programu pro mladé umělce v Salcburku je obrovské štěstí i čest. Salcburk je v létě nejdůležitější místo pro operní svět – samozřejmě hned po Aix-en-Provence. (smích) V Salcburku, kde máme všechno zajištěné, zůstanu dva měsíce a deset dní. Každý den máme program – sledujeme zkoušky, veřejné mistrovské kurzy, účastníme se workshopů, chodíme na představení a v srpnu nás čeká vystoupení v rámci festivalu. Každé dva týdny na festival přichází jiný „cast“, čili tam máte možnost potkat se s nejlepšími umělci z celého světa, což vás samozřejmě neuvěřitelně inspiruje. Víte, být muzikantem je často osamělý proces – člověk dlouho pracuje sám s notami, textem a s teorií –, ale právě tady dochází k tomu krásnému sdílení s kolegy a také publikem.

Jaký projekt vás v rámci programu čeká?

Budeme připravovat operu Mušketýři! od mladého německého skladatele Sebastiana Schwaba a já v ní ztvárňuji roli Kardinálky. Je to dílo současné a velice zábavné. Sleduje víceméně známý příběh o králi a čtyřech mušketýrech, přičemž moje Kardinálka je zákeřná, vtipná, ale po hudební stránce i velmi náročná.

Během příprav si odskočíte do amfiteátru v Hukvaldech, kde vystoupíte na závěrečném koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka…

Nejedná se sice o celovečerní recitál, ale bude to moje první návštěva České republiky a moc se na to těším. Snad se mi podaří navázat spolupráci, abych se k vám mohla vracet a snad i pracovat na českém repertoáru. Festival nabízí velmi zajímavé projekty, ráda bych si některé představení užila i jako divačka. 

Kterou ze současných mezzosopranistek považujete za svůj vzor?

Za vzory pro sebe i jiné mladé zpěvačky považuju zejména ty mezzosopranistky, které nejen překrásně zpívají a posouvají možnosti toho, co je v našem oboru možné, ale které se zároveň věnují edukaci a osvětě a dávají nám cenné rady. Mezi ty rozhodně patří Joyce DiDonato a samozřejmě Cecilia Bartoli, se kterou jsem měla tu čest se několikrát potkat.

Francouzská vláda vás pověřila, abyste v loňském roce vystoupila na slavnostním zahájení Olympijských her, přičemž Benjamin Bernheim vystupoval při závěrečném ceremoniálu. Jaký to byl pocit být v takové společnosti?

Když mě oslovili, vůbec jsem nevěděla, kdo další bude vystupovat – všechno bylo pod přísným informačním embargem. Sice jsem si něco domýšlela, kolovaly různé fámy, ale žádné oficiální informace jsme nedostali. Neměla jsem informaci, že tam bude i Benjamin Bernheim. Sice jsem to trochu tušila – on v té době dělal Hoffmanna v Salcburku a na ten daný večer ho zaskakoval jeden můj kamarád, ale jistotu jsem neměla. Navíc jsme museli podepsat klauzuli o mlčenlivosti, nemohla jsem to říct ani rodičům, ani přátelům! Jsem velice ráda, že moje máma nedostala infarkt, když mě viděla v televizi! (smích) Měla jsem jednu pozvánku, kterou jsem dala své mladší sestře s výmluvou, že já bohužel nemůžu jít kvůli zkoušce. Ale samozřejmě jsem všechny nabádala, že ceremoniál musí sledovat, že to bude krásné. A ono opravdu bylo.

Facebook X E-mail WhatsApp