„Poté, co v Žatci nabyl základní vzdělání, ho rodiče přihlásili na pražskou konzervatoř.“

„Pokud se mladému Adolfovi naskytla příležitost dirigovat v rámci lipského Křišťálového paláce, bylo to známkou jistého uznání.“

„V Terezíně stačil zažít frašku ‚Vůdce daroval Židům město‘, kterou inspekce Červeného kříže spolkla i s navijákem.“

Nikdo z těch, kdo v Chebu během třicátých let 20. století projevil zájem o koupi či opravu bot, netušil, jaký příběh dotyčný obchod skrývá. Jeho prodejním prostorám vládla někdejší slibná pěvkyně, houslistka a klavíristka Marie Straussová. Zatímco obsluhovala zákazníky, vzadu za krámem se její muž, skladatel a dirigent Adolf Strauss, lopotil u klavíru s první operetou. Musel preludovat co nejtišeji, aby nevzbudil nevítaný zájem. Tou dobou měli manželé Straussovi za sebou už dvě rasově motivovaná napadení. A rozhodně netoužili po dalším.

Psal se 16. srpen 1902, když se devětadvacetiletému Josefovi a jeho novomanželce Rose narodil v Žatci první syn. Ač židovské národnosti, dostal jméno Adolf, poplatné německy mluvící většině, která město obývala. Doma se beztak převážně „šprechtilo“. Kdo mohl tušit, že jiný nositel tohoto křestního jména, linecký rodák s knírkem, rozpoutá za tři dekády pogrom, na který doplatí i tento žatecký Strauss? 

Od malička projevoval nadání k hudbě, spontánně bral do ruky housličky nebo usedal ke klávesám. Rodiče mu v tom nebránili, naopak ho poté, co v Žatci nabyl základní vzdělání, přihlásili na pražskou konzervatoř. Aby mu studia platili, na to byl jejich rodinný rozpočet ovšem krátký. Vždyť museli pečovat též o Adolfova bratra, jen o rok mladšího Wilhelma. Neduživého chlapce, který navzdory léčbě, jež stála rodiče majlant, zemřel v šestnácti letech. Na kalendáři se vyjímal rok 1919, Žatec se stal jedním z mnoha malých měst malého, ale čiperného Československa, jež mnoha občanům německé národnosti nepřirostlo k srdci. Nelibě nesli i to, jak se v něm podle jejich názoru začali rozpínat Židé; sám prezident Masaryk byl od dob, kdy se jako profesor angažoval v Hilsnerově aféře, označován jako „jeden z nich“.

A tak doputoval do Žatce lítostivý dopis z Prahy. Adolf si v něm postěžoval, že ho tu příležitostně napadají antisemité. Začalo to prý už ke konci první světové války, která se pro sousední Německo nevyvíjela dobře, a dochází k tomu bohužel i za nových poměrů, protože mladá republika nemůže ohlídat vše. Svou zpověď uzavřel syn sdělením, že se hodlá přesunout do Lipska, kde prý má větší naději dostudovat a uplatnit se jako muzikant či dokonce jako dirigent. Že si bude muset lipská studia hradit, ho nezneklidňovalo. Už v Praze si přece musel vydělávat „vrzáním nebo brnkáním“ po kavárnách. Rasové nevraživosti se Adolf neobával; naivně se domníval, že si Němci vzali z drtivé lekce ponaučení. Opak byl pravdou, ale na tu měl všestranný muzikant přijít později.

Až do doby, kdy nacisté začali na přelomu dvacátých a třicátých let zvedat hlavu, se mu totiž v Lipsku dařilo dobře. Nejenže na tamní konzervatoři završil svá studia. Výraznou příležitost mu poskytla tamní mekka zábavy, jakou byl už od roku 1882 rozlehlý areál známý jako Křišťálový palác a v jeho rámci úctyhodně rozměrná Alberthalle. Pojmenovaná sice po saském králi Albertu I., ale zároveň nápadně podobná stejnojmenné, i když titulem „Královská“ ověnčené Royal Albert Hall v Londýně. Ta byla veřejnosti zpřístupněna roku 1871, její lipská varianta o jedenáct let později. Budova, postavená podle návrhu architekta Arweda Rossbacha měla rovněž tvar kupole, zdálky viditelné díky svým rozměrům. Do výšky měřila šestatřicet metrů, jen o pět méně než její londýnský vzor. Nepojala sice přes pět tisíc diváků, což je dodnes chloubou britské metropole, ale i tři lipské tisícovky návštěvníků stály za obdiv. O tom, že si kromě lehčí zábavy troufla nabídnout široké veřejnosti i vyšší kulturu, nemluvě.

Díky Alberthalle se do Lipska vypravily i veličiny typu Benjamina Gigliho či Josephine Baker. Od roku 1896 tu probíhala série filharmonických koncertů, která vyvrcholila o dvaadvacet let později. Arthur Nikisch, působící jak na pozici ředitele zdejšího Leipzig Gewandhaus Orchestra, tak coby hlavní dirigent Berlínských filharmoniků, se zde 31. prosince 1918 odvážil velkého činu. Před zástupy dělníků, jejichž morálku i bídu bylo po konci války třeba povzbudit, dirigoval amatérský orchestr a sbor při provedení Beethovenovy Deváté. A založil tradici Silvestrovských koncertů v Alberthalle, která v Lipsku vydržela do 4. prosince 1943, kdy byl areál rozbombardován.

Pokud se tedy mladému Adolfu Straussovi naskytla možnost v areálu Křišťálového paláce dirigovat, bylo to známkou jistého uznání. Sice nebral taktovku do ruky v největším sále, ale i tak to pro něj znamenalo odrazový můstek do budoucna. Přitom snaživě skládal a jedna z jeho písní Karawanen Fox Trott si svým úderným rytmem a lísavou melodií získala oblibu. Nebylo snad dne, kdy by nezazněla na rozhlasových vlnách. Zdálo se, že sázka na Německo, které se Adolfovi rodiče děsili, tomuto Židovi ze Žatce zázračně vyjde.

Chyba lávky! Jen co se Hitler chopil počátkem roku 1933 moci, povstali proti Straussovi hudebníci z jeho orchestru. Ač do té doby zcela loajální a bezproblémoví, náhle si uvědomili, že pod tímto untermensch, podčlověkem, přede nebudou hrát. A tak Straussovi, již ženatému s Marií, nezbylo než se vrátit tam, odkud předtím v obavách odešel. Do rodného Československa, které se tou dobou jevilo jako poslední bašta demokracie ve střední Evropě.

Nezamířili ani do Prahy, ani Žatce, ale usídlili se v Egeru neboli Chebu. A uprostřed nejistot, bez možnosti rozvíjet své hudební vlohy, se dočkali šťastné události. Roku 1934 se jim narodila dcera, dali jí jméno Eva-Maria. A snad aby se na pomyslných křídlech hudby odpoutal od nevlídné reality, pustil se Adolf do rozměrnějšího díla, než jakým byly dosavadní písně kabaretního ražení. Nikoli náhodou nazval svou operetu Eine nacht als Pascha. Díky ní si mohl alespoň na jednu noc připadat jako paša, vysnít si život na růžích ustlaný.

Přišel 15. březen 1939. Do Chebu vjely za jásotu většiny zdejších obyvatel kolony německých vojáků. Město se rázem stalo součástí Sudet, de facto připojeno k Říši. A dvěma ahasverům, teď navíc se čtyřletou dcerkou v náručí, nezbylo než znovu vandrovat o dům dál. Možností před sebou neviděli mnoho, zvítězila nakonec Praha se svým dosud existujícím, byť skomírajícím židovským ghettem. Adolf se zapojil do práce na Obci, Marie vychovávala děcko. Snažili se být tak nenápadní, jak jen to bylo možné; spoléhali na to, že se ve velkém městě ztratí jako bezvýznamné bytosti. Marně.

Zatímco jeho žena byla od transportu uchráněna, Adolf se setkal s otcem Josefem, už jednasedmdesátiletým, na nejméně vhodném místě. Během převozu z Terezína do Osvětimi, kde oba zahynuli ve stejný den, 28. září 1944. V Terezíně předtím stihl Adolf prožít, dost možná jako člen některého z orchestrů, ponižující frašku Vůdce daroval Židům město, kterou inspekce Červeného kříže spolkla i s navijákem, neboť jí obyvatelé ghetta, navlečení pro tuto příležitost do čistých oděvů, připadali jako spokojení občané.

Marie Straussová válku přežila a mohla se hlavně v 60. letech těšit z úspěchů jejich dcery. Eva-Maria se uplatnila jako dramatická sopranistka v operních domech Drážďan či Berlína. Napřed jako princezna Elisabeth ve Wagnerově Tannhäuseru a poté v náročné roli Katěriny Lvovny Izmajlové, když její výkon dokonce vyslechl přítomný skladatel opery Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrij Šostakovič.

Většina z toho, co zkomponoval její otec Adolf, se nedochovala. Jeho nejdojemnější píseň, zkomponovanou v Terezíně, ale roku 2007 natočila pěvkyně Anne Sofie von Otter za doprovodu tria, ve kterém se houslového partu zhostil známý Daniel Hope. Jmenuje se Ich weiss bestimmt, ich werd‘ dich wiedersehen a v ghettu si ji prý leckdo broukal. Živila víru ve shledání s nejbližšími.

Foto: Midjourney (ilustrační), Wikipedie / Josef Wara / volné dílo, Wikipedie / volné dílo, Wikipedia / Bundesarchiv / CC BY-SA 3.0 de (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/de/deed.en), Wikipedia / Hans Weingartz / CC BY-SA 2.0 de (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/de/deed.en)