„Třičtvrtěhodinový houslový koncert přináší nekonečně posmutnělé, intenzivně působící plochy, které hraničí s tichem.“

„Sólistka Baiba Skride obdařila provedení v první a třetí větě neuvěřitelně krásnými pianissimy, ale i obdivuhodně dravými pasážemi, kterým padlo za oběť mnoho žíní ze smyčce.“

„Andris Nelsons dirigoval věcně, přesně, zřetelně a názorně, aniž by to ovšem znamenalo, že výsledkem byla pouze přesně odehraná hudba.“

Bostonský symfonický orchestr zvolil pro debut na festivalu Pražské jaro náročný, ale nádherný program. Tvořila ho výhradně hudba Dmitrije Šostakoviče. Šéfdirigent Andris Nelsons s houslistkou Baibou Skride ji spolu s tělesem zpřítomnili ve středu ve Smetanově síni jako mimořádně působivé svědectví o době před sedmdesáti lety i jako skvěle zvládnutou, ani trochu banální novou alternativu k zavedenému efektnímu symfonickému repertoáru.

Šostakovič, nezpochybnitelný klasik hudby dvacátého století, virtuos symfonismu a mistr velkých emocí, do svých skladeb jako idiom, významově zvýrazněný „podpis“, často vtěloval výrazný čtyřtónový motiv d-es-c-h. Vyjadřuje německy psanou podobu jeho jména: Dmitri Schostakowitsch. Ozývá se i v Houslovém koncertu č. 1, který tvořil 14. května první polovinu programu Bostonského symfonického orchestru na festivalu Pražské jaro. Závažná skladba je nesena i dalšími naléhavými motivy a hudebními plochami zarývajícími se do paměti. A autorova hodinová epická 11. symfonie, která zazněla v druhé polovině večera, je z podobného těsta. 

Letos v létě uplyne padesát let od Šostakovičova úmrtí. Je to velká příležitost k intenzivnějšímu poslouchání jeho děl a k opětovnému přemýšlení o jejich kvalitách a poselství. Boston Symphony Orchestra natočil se svým lotyšským šéfdirigentem Andrisem Nelsonsem všech patnáct symfonií Dmitrije Šostakoviče. Logicky proto do Prahy přivezl letos právě jeho hudbu. Hostování si tím ovšem rozhodně neulehčil. Lze si představit, že by své nezpochybnitelné legendární kvality těleso určitě lépe a snadněji demonstrovalo na něčem „tradičnějším“, čím obvykle významné orchestry na svých turné sbírají za rozpoznatelně skvělou interpretaci body: Beethovenem, Brahmsem, Mahlerem… V Praze možná Dvořákem… Nebo třeba Coplandem či Bartókem, jejichž nejznámější díla kdysi Boston premiéroval. 

Přivézt monotematický šostakovičovský program, dvě interpretačně i posluchačsky těžké skladby, shodně pocházející z poloviny padesátých let, je ambiciózní a odvážné. Nicméně po vyslechnutí neokázale, ale přesto uhrančivě dokonalého vystoupení je zcela zřejmé: i když důsledkem nebyl frenetický potlesk, jaký by asi následoval třeba po Uherských tancích, určitě se to tělesu vyplatilo. Neprezentovalo ovšem sebe, ale hodnotná díla.

První ze dvou skladatelových houslových koncertů, psaný v roce 1948, ale premiérovaný Davidem Oistrachem až v roce 1955, je vším jiným než okázale virtuózním nástrojovým koncertem. Sólové housle v něm z velké části vyprávějí, a to mnohdy samy. A tam, kde se jejich evidentně vrcholně obtížný part soustřeďuje na techniku, je integrovaný do symfonické struktury. Třičtvrtěhodinová kompozice přináší nekonečně posmutnělé, intenzivně působící plochy, které hraničí s tichem, i strhující, zběsile a naléhavě stupňované výbuchy energie, plné typicky šostakovičovského šklebu. Nejpozoruhodnější je třetí věta, která na mistrovsky zvládnutém kompozičním půdorysu passacaglie, tedy na bázi trvale, ale nenápadně opakovaného motivu, vytváří a buduje neskutečně krásný pomalý chorál. Dlouhý dialog houslí a tuby nebo fagotu, decentní zvuk smyčců a vytrácení hudby kamsi do věčnosti, to byly nezapomenutelné okamžiky večera. 

Lotyšská sólistka Baiba Skride, vítězka bruselské Soutěže královny Alžběty z roku 2001, obdařila provedení v první a třetí větě neuvěřitelně krásnými a obsažnými, tichými a rovnými, vlasově tenkými pianissimy, ale v druhé a čtvrté větě i obdivuhodně dravými nepřetržitými pasážemi, kterým padlo za oběť mnoho žíní ze smyčce. V podstatě jakoby celou jednou kratší větou navíc je sólová kadence navazující na třetí část – kadence tak trochu naruby, protože ani ona není pouhým povinným virtuózním doplňkem, ale intermezzem plně integrovaným do výrazového sdělení filozofujícího díla. 

Patnáct Šostakovičových symfonií je kontrastním celoživotním kompletem, plným různých a zároveň podobných přístupů. Vyznačují se oslavnými i tragickými polohami, dávají nahlédnout do rozporuplnosti života v komunistické zemi s její bujnou i smutnou historií, s jejími ideovými klišé, rituály i strachem. Ta, která v Praze nyní zazněla, symfonie v pořadí jedenáctá, datovaná letopočtem 1957, má podtitul Rok 1905. Ani trochu to není absolutní hudba. Naopak. Jde o epickou fresku, o historický příběh, téměř o oživlé obrazy, o hudbu s programem a velmi konkrétním obsahem. Rok 1905 byl v carském Rusku v marxisticko-leninském výkladu okamžikem prvního revolučního vystoupení lidu, předzvěsti pozdější slavné socialistické revoluce, vystoupení nicméně krvavě potlačeného. A tak i Šostakovičova partitura na kontrastním půdorysu evokuje stejně tak klid jako bojovou vřavu, stejně tak vojenské signály jako vítězné pochody; nejvíc ovšem exponuje výraz žalu. Nejpůsobivěji je vyjádřen v nekonečně krásném, tichém a jímavém zpěvu svěřeném violám. V kontextu celého díla jde o klíčové sdělení. 

Zejména 11. symfonie představuje ovšem ve vyslechnutém koncertním programu hraniční bod. Chtě nechtě ji docela snadno a oprávněně lze vnímat jako propagandisticky značně zatíženou. Posluchač si proto musí sám v sobě srovnat, jestli mu – zejména s ohledem na současnou mezinárodní situaci – přijde poslouchání takové hudby únosné. Vždyť si Rusko díky svévolné vojenské agresi vůči sousední zemi vytvořilo u soudných lidí samo o sobě víc než nevábný obraz. Symfonii je nicméně možné poslouchat trochu komplikovaněji, jak to ostatně Šostakovičova hudba umožňuje: určitě je v ní zakódováno i něco víc než jen propaganda, něco víc, než vyjadřuje její oficiální věnování čtyřicátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce. 

Při poslechu této hudby, zejména v pasážích, kde zní jako panychida za zmařené lidské životy roku 1905, se tak nabízí jiný výklad: že jde o skrytou smutnou reakci na události v Maďarsku v roce 1956, kde Sověti vojensky potlačili protirežimní protesty. A nebo jde třeba i o maskovaný žalozpěv nad dvěma revolucemi a neradostným osudem lidí v Rusku…? Jako prominent, skrývající své pravé názory, musel Šostakovič v tvorbě, bez možnosti katarze, po většinu života značně manévrovat. A tak třeba není úplným omylem hledat dokonce i v této symfonii vzkazy týkající se jeho vlastního tragického osudu… Nelsonsova interpretace, věcně evokující tíhu života v Sovětském svazu, ani takový výklad nevylučuje.  

Andris Nelsons dirigoval po celý večer výrazně věcně, přesně, zřetelně a názorně, aniž by to ovšem znamenalo, že výsledkem byla pouze přesně odehraná hudba. Naopak. Nuancí a detailů, neokázale nenápadných, ale naprosto rozhodujících, bylo nespočet, ať už v postižení tektoniky obou skladeb, vystižení výrazu a stanovení a proměňování temp, nebo v minuciózně řešeném dynamickém plánu. Bylo jich tolik, že hudba měla nezměnitelnou a strhující přesvědčivost a nedala posluchači vydychnout. Jevilo se jako zřejmé, že všechno to, co není v notách, ale vytváří fluidum večera, je nazkoušené, prožité a hluboce osvojené. Stačilo tedy připomínat gesty především ty noty.   

Přední americké těleso má za sebou už vystoupení ve Vídni a v Rize; po Praze jede nyní ještě do Lipska, kde ho čeká šest koncertů. Celé evropské turné je věnováno výhradně Šostakovičovi. Takhle vznikají umělecké události! 

Facebook X E-mail WhatsApp