„Hudební nadšenci rádi váží cestu za kvalitními interprety i za humna.“

„Optimální by bylo mít na každou sonátu jedny housle, ale s šesti nástroji se špatně cestuje.“

„Nápad spojit hudbu těchto dvou autorů v jednom koncertě, který mohl na počátku mnohým připadat bláznivý, se ukázal být nosným a inspirativním.“

Program, se kterým přijela houslistka Julia Schröder s Lautten Compagney Berlin do malebné severočeské podhorské vísky Prysk, mohl na první pohled budit rozpaky: Proč během jednoho večera střídat hudbu dvou skladatelů tolik vzdálených od sebe v čase i prostoru? Jaké lze najít pojítko mezi autory, jejichž životy oddělují téměř tři staletí a navíc i Atlantský oceán? – Je dobrou vizitkou festivalu Lípa Musica, že si během dvou dekád existence vychoval publikum, které neváhá přijít v hojném počtu i na koncert s takto neotřelou dramaturgií.

Překrásný barokní kostel svatých Petra a Pavla v Horním Prysku byl zcela zaplněn již dlouho před začátkem koncertu. Auditorium pochopitelně kromě místních tvořili i přespolní, o čemž svědčilo množství zaparkovaných aut i autobus vypravený organizátory z České Lípy. Precizní organizaci koncertu je vůbec třeba vyzdvihnout, vše perfektně klapalo, dotaženo do takových detailů, jako jsou například firemní festivalové podsedáky, které posluchačům zpříjemňují pobyt v tvrdých a studených kostelních lavicích. Sympatické také je, že se jednotlivé festivalové koncerty nekonají jen ve větších městech, ale – přestože to musí být organizačně náročnější – často i na místech, která tolik kulturně nežijí. Jedná se ale o dobrou myšlenku, na kterou festival nerezignoval ani přes počáteční nesnáze. A letošní vyprodané koncerty jsou jasným znamením, že hudební nadšenci rádi váží cestu za kvalitními interprety i za humna, ba možná, že se jejich zážitek návštěvou krásného místa, které běžně nenavštěvují, ještě násobí. A kraji se tak vrací kulturní identita a duch sounáležitosti, o které vlivem nešťastných válečných a poválečných událostí na dlouhou dobu přišel.

Vlastnímu koncertu předcházela vzpomínka na nedávno zesnulou herečku Vlastu Chramostovou, inspirativní osobnost, která v Prysku společně se svým manželem, kameramanem Stanislavem Milotou, trávila mnoho času; posluchači uctili její památku minutou ticha.

Osu koncertu tvořil výběr šesti z patnácti zastavení Růžencových sonát pro housle a basso continuo legendárního houslového virtuosa Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644–1704), které posluchačům zpřítomnily biblické události od Zvěstování Páně, přes Kristovo narození a ukřižování až po Mariino nanebevzetí. Biber skládal především instrumentální skladby, jejichž houslové party patří mezi technicky nejnáročnější, jaké kdy byly pro tento nástroj napsány. K tomu přispívají i experimenty s laděním jednotlivých strun houslí, tzv. skordatura, kterou uplatnil i v Růžencových sonátách. Modlitba růžence byla velkým tématem salcburského arcibiskupa, který dokonce ve městě podporoval vlivné růžencové bratrstvo. Biber zkomponoval Růžencové sonáty v polovině sedmdesátých let 17. století a v krásně vyzdobeném rukopise je věnoval arcibiskupovi. Každá sonáta se vztahuje k jednomu z patnácti mystérií – událostí ze života Panny Marie, nad nimiž člověk rozjímá během modlitby.

Kvůli skordaturám, tedy odlišnému naladění houslí v každé Biberově sonátě, si Julia Schröder na pódium připravila hned tři nástroje. Optimální by bylo mít na každou sonátu jedny housle, ale s šesti nástroji se špatně cestuje, jak sólistka s úsměvem sdělila publiku při jednom z přelaďování. I tak bylo nadmíru zajímavé sledovat rozdíly v barvě zvuku mezi jednotlivými houslemi. Basso continuo obstarávali v rozličných půvabných kombinacích další hráči a nástroje: barokní violoncello v objetí Mary Miribung, chitarrone Wolfganga Katschnera a italské cembalo či varhanní portativ Gerda Amelunga.

Na stejné barokní nástroje (jen Wolfgang Katschner se chopil menší theorby) pak po každé Biberově sonátě zaznělo tango Ástora Pantaleóna Piazzolly (1921–1992). Hráči změnili frázování a rázem jsme se ocitli v kavárně třicátých let. Nikomu v kostele nechyběl bandoneon či kytara, náladu skladeb se dařilo vystihnout znamenitě. Souhra zejména mezi houslistkou a violoncellistkou byla mimořádná: fráze v terciích a sextách – housle na g struně a cello naopak ve vysoké palcové poloze – dýchaly dokonale spolu a byly i barevně překvapivě homogenní. (Pro violu zde zkrátka nezbylo místo…) Julia Schröder se při hraní posledního tanga La muerte del ángel (Smrt anděla) tak rozohnila, že nejslabší střevová e struna nápor smyčce nevydržela; pohotově však dohrála na třech strunách, což publikum ocenilo bouřlivým potleskem.

Nápad spojit hudbu těchto dvou autorů v jednom koncertě, který mohl na počátku mnohým připadat bláznivý, se ukázal být nosným a inspirativním. Přímé srovnání dobře připomnělo, jak moc současná populární hudba stále čerpá z odkazu barokní afektové teorie, harmonie i principu doprovodu melodie harmonizovaným basem. Hudba zkrátka zůstává jedna a lidé jsou v podstatě titíž jako v baroku – přes mobily a sociální sítě řešíme stále stejné životní a vztahové problémy jako před staletími. A jestli housle doprovází theorba nebo elektrická kytara, varhany nebo akordeon či syntetizér, je vlastně jedno. Důležité jsou emoce. Růžencové sonáty Heinricha Ignaze Franze Bibera staví na mystice barokní katolické víry a znovuzrozené tango Ástora Piazzolly zase na horoucích vztazích mezi mužem a ženou. Oba druhy lásky – k Bohu i k člověku – mají velkou hloubku, zde podtrženou emocionální hudbou. Tyto emoce mají možná jiné, odlišné kořeny, ale jsou zcela opravdové – a interpretům se je podařilo předat nadmíru přesvědčivě.

Foto: Martin Špelda