„Alena Veselá připomněla anonymní skladatelskou soutěž, kterou Kaprálová vyhrála, i když se jí zúčastnil i její učitel Vítězslav Novák.

„Celá koláž byla postavena především na stylizovaných scénách sboru.“

„Polyfonní části z portálu dirigoval autor Tomáš Krejčí, duše celého představení.“

Na Festivalu Janáček Brno se představili studenti Konzervatoře Brno – s pásmem o velmi předčasně zesnulé skladatelce Vítězslavě Kaprálové. 14. listopadu v brněnské Redutě nabídli scénický projekt o životě komponistky a její hudbu zahrnuli společně s hudbou Bohuslava Martinů. Koláž připravil Tomáš Krejčí s Hanou Mikoláškovou, v režii Alexandry Bolfové. Vzniklo půvabné a emočně silné dílo, šité na míru možnostem a schopnostem mladých adeptů umění. 

Ti však nejprve přivítali vzácnou návštěvu, bývalou rektorku JAMU, profesorku Alenu Veselou, která, jak sama řekla, má 100 + 1 let. V době jejího dětství se rodina její a rodila Kaprálových stýkaly a Alena Veselá s Vítězslavou Kaprálovou byly přítelkyně. „Já byla o několik let mladší, a tak mě Vitka učila tancovat…“ vzpomínala paní profesorka na prázdniny, strávené s Vitkou na jejich chalupě. A také připomněla anonymní skladatelskou soutěž, kterou Vitka vyhrála, i když se jí zúčastnil i její učitel Vítězslav Novák. Vzpomínkový večer na Vítězslavu Kaprálovou byl věnován právě Aleně Veselé. 

Poté přišli na pódium mladí hudebníci, aby pak provázeli celým večerem. Na klavír Helena Fialová, housle Arnau Petřivalský a na klarinet Michaela Fialová. Trio bylo velmi dobře sehráno a muzikanti zaujali pěknými sóly i hloubkou výrazu. Celá koláž byla postavena především na scénách pěveckého sboru, stylizovaných a inspirovaných lidovými tanci a písněmi. Akce sboru, z poloviny dívčího, z poloviny chlapeckého, charakterizují nejlépe slova půvab a jiskra. Jsou tu i akce herecké, vyplývající z textu, ale i ty jsou pojaté (zejména) jako půvabné živé obrazy či náznakové scénky. Kostrou pásma jsou léta mezi dvěma válkami, od roku 1915, kdy se Vítězslava Kaprálová narodila, až do roku 1940, kdy zemřela. Průřezem léty, zasazenými do evropského vývoje, je rozhlasové vysílání na scéně, doplňované o promítaný text v češtině a angličtině.

„Dětství je sen, který byl kdysi skutečností,“ napsal Vitčin manžel Jiří Mucha. Pro Vitku ale příliš šťastné nebylo, byla v dětství rodiči přetěžovaná, při tom přehlížená a měla křehké zdraví. Vitku jako mladičkou dívku ztělesnila Adéla Ráboňová něžným, jasným sopránem se schopností výrazově ztvárnit svoji vrstevnici. Trošku ji handikepoval kostým, přesněji řešeno poněkud neforemný růžový kabátek. Působila trochu vystrašeně, ale mladičkou Vitku podala přesvědčivě. Druhou Vitkou, která se již energicky vydala do profesního i milostného světa, byla Anežka Šmerdová. Překvapila mohutným hlasem a vyzrálým výrazem, je to již velmi erudovaná pěvkyně. Vitku představovala úspornými prostředky, dávala důraz na věcnost. Vitkou spějící do životního konce byla Kateřina Škárová. Jasný, prozatím menší soprán se dobře nesl a křehkost a noblesnost zpěvačky souzněla s osudem skladatelky. Všechny dívky se v koláži prolínaly na scéně, nejpůsobivější byl moment, kdy všechny stojí za sebou a „dirigují“.

Chlapci, kteří ve Vitčině životě hráli důležitou roli, se na scéně střídají podle příběhu. Bohuslava Martinů představoval civilně Šimon Beneš, zdrženlivý a smutný ve výrazu, disponuje menším, ale příjemným hlasem. Jiří Mucha byl ztělesněn Jakubem Rohoškou, sympatický chlapec je přesvědčivý herecky a má příjemný, přirozeně znějící baryton. Od počátku je na jevišti ještě jeden chlapec podobného typu, v programu nazvaný jako Hadač. Prochází celým dějem a zpívá party, které dokreslují děj, zejména části z Martinů Julietty. Představuje ho s milým projevem Pavel Pelikán, který vládne příjemným barytonem. 

Představení režírovala Alexandra Bolfová, profesorka konzervatoře vyučující herectví. Kladla důraz na symboliku a sevřenost akcí. Logické bylo sepjetí s choreografkou Ladislavou Košíkovou, která vyučuje pohybové herectví na konzervatoři a je známá svými scénickými projekty. Spoluprací těchto dvou dam vzniklo půvabné pásmo, ve kterém dominovaly sborové živé obrazy, velmi působivé na jednoduché scéně Alexandy Kubenkové a ve stylizovaných kostýmech Anny Tiché. Kostýmy evokovaly lidové kroje, zejména horalské, jednoduché, laděné do bíla. Sugestivní bylo použití bílé opony, která visela vzadu na horizontu, kterou v posledním obraze sbor stáhl a použil jako dekorační kostým pro umírající Vitku. Vznikl tak efektní závěr, zdůrazňující mladistvost a upřímnou duši mladé skladatelky a dirigentky.

Sborové akce byly nesmírně náročné, zejména při interpretaci skladeb Bohuslava Martinů. Zněly části z Julietty, Her o Marii, Polní mše či Madrigalů, což mělo na interprety velké nároky. Polyfonní části z portálu dirigoval autor hudební koláže, profesor konzervatoře Tomáš Krejčí, duše celého představení. Dokonce pomáhal se zpěvem chlapcům v tenoru a byl všude tam, kde by mohl vzniknout nějaký problém. Naštěstí celé pásmo proběhlo naprosto bez kazu, s plným soustředěním.

Z menších opusů zpívali studenti ještě komornější skladby Bohuslava Martinů, jako například Písničky na jednu a na dvě stránky, Hádanky či Koledu milostnou. Z děl Vítězslavy Kaprálové zazněly části, šlo například o Concertino pro housle, klarinet a orchestr, Dopis, Novoroční, Potpoliš, Písnička či Matičce. Vše logicky a pečlivě propojeno a také zahráno a zazpíváno, za což patří obdiv především Tomáši Krejčímu, který celý projekt připravil a se studenty hudebně nastudoval, stejně jako celému pěveckému pedagogickému sboru konzervatoře. Škoda, že v programu nebylo přiznáno, ve kterém ročníku studenti jsou a kdo je jejich profesorem zpěvu. Nicméně účinkující studenti, následně absolventi, se jistě v uměleckém světě neztratí.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek