Brno Contemporary Orchestra (BCO) je instrumentálním souborem, založeným v roce 2011. Pod heslem ,Janáčkem to nekončí‘ se věnuje interpretaci soudobé hudby s přesahem do 20. století, vždy s nějakým zajímavým kontextem. Ve čtvrtek 29. ledna vystoupil tento orchestr na akci pod názvem Vavřínový věneček v brněnském Cabaretu des Péchés, v exkluzivním varietním prostředí, ve kterém se návštěvník rád přenese do doby před sto lety. A přesně do této doby zapadala i dramaturgie koncertu.

Turbulentní dobu třicátých a čtyřicátých let 20. století vnímal každý z uvedených autorů poněkud jinak, jejich přístup k životu a hudbě byl však podobný. Neobvyklé hudební postupy, karikování, disonance a provokace, výsměch falešnému sentimentu, to vše se stejným jmenovatelem: charakterizovat dobu, ve které žiji a hledat východisko z frustrace satirou a humorem. Šlo vždy o autory židovské, s německým kulturním zázemím, žijící v českém prostředí. Tato vražedná kombinace stála všechny život. S výjimkou jednoho, jehož podivné pochody celý pořad spojovaly.

Mauricio Kagel (1931–2008) měl štěstí, jeho aškenázská židovská rodina uprchla před Sověty hned po revoluci do Argentiny a po druhé světové válce se usadil v Kolíně nad Rýnem. S předchozí generací třicátých let ho spojuje smysl pro tragikomedii a absurdní drama. Z jeho Deseti pochodů ke ztracenému vítězství jich zazněla polovina a všechny charakterizovala muzikantská svěžest a nápaditost. Byla kořeněná disonancemi, glizzy a karikovanými zvuky, zejména v trombónech a tubě, ale i v houslích či flétně. Pochody oddělovaly jednotlivé písně a ozvláštňovalo je vystoupení dvou neobyčejných praporečníků. Ti s kamennou tváří, v náznakových, blíže neurčitelných uniformách c. k. rakouské monarchie, synchronně a komunikačně pracovali každý nejprve s jedním, pak se dvěma prapory. Prováděli s nimi efektní kaskadérské kousky, do kterých nenápadně přidávali prvek hajlování, ihned převedený na další hmat. Kdo chtěl, viděl i rozuměl. FlagArt Monadria tvoří pánové Pavel Kruba a Michael Richter, praporečníci, kteří navazují na umění z dob italské renesance a jsou nositeli řady mezinárodních ocenění, což z jejich vystoupení bylo znát.

Orchestr v komorním obsazení doplňoval klavír, který zahájil poněkud nestylově, ale efektně, melodií z Čardášové princezny Emericha Kálmána. Pořadem provázel moderátor Pavel Čeněk Vaculík s citem pro stylovost a spíše jen naznačoval, co se vlastně bude dít. A dělo se. Po prvním pochodu zazněla píseň Fritze Grünbauma, původem z Brna a působícího ve Vídni. Píseň ,Já viděl Helenu v bazénu…‘ v jakési zprofanované podobě přežila dodnes. Nejprve ji přednesl zpěvák za doprovodu klavíru (i když bůhví proč byl v programu uveden soprán). Daleko zajímavější však byla verze pro BCO, kterou napsal Petr Kofroň. Zachoval rytmickou sazbu, pohrál si s melodií a pak se náhle obojí rozsypalo jako v kaleidoskopu do vtipné disonance. Naskýtala se otázka, jak by mohlo to koukání po Heleně v bazénu úspěšně pokračovat. Odpověď přinesl Ervin Schulhoff a jeho Sonata erotica für Solo –Muttertrompete. Trumpetista, ani orchestr si ale nezahrál. Sólo bylo pro sopranistku Magdalénu Hebousse, která bravurně zvukově předvedla ve třech větách kopulační akt i s orgasmem. 1. Prelude: Ruhig beginnend, s podtextem Dychtění naivní nezkušené dívky, 2. Wieder ruhig beginnend! se sexuálním aktem prožitým bez skurpulí a 3. Finale: Etwas konsterniert im Ausdruck – po krátkém hlasitém spánku přišlo naturalistické probuzení a po něm odlehčení při močení do nádoby na forbíně. Úleva a rychlý odchod. Vše dokázala s půvabným úsměvem prožít a současně i proložit věcným nadhledem.

Pak následovaly ukázky ze zapomenutých operet: od Jeana Gilberta (vlastním jménem Max Winterfeld), kterému se podařilo utéct do Argentiny, zazněl duet z operety Cudná Zuzana ‚Ist es wahr, was alle sagen?‘ v aranžmá Marka Piačka. Partnerem Magdaleny Hebousse, jejíž jasný a znělý soprán byl ve výškách mikrofonem předimenzován, byl Jan Maria Hájek, jehož tenor měl sametovou barvu a mikrofon mu naopak pomáhal. Jako duo se spolu příjemně stylově doplňovali. Sopranistka přednesla árii z operety Roberta Stolze Der Favorit a dnes neznámá opereta Jaromíra Weinbergera Lidé z Pokerflatu byla připomenuta nejprve árií a duetem ,Ó virgo virginum, o dolorosa‘ a závěrečnou árií Hamlina z pátého jednání ‚Poker! Hrál jsem!‘, to vše v úpravě Marka Piačka. Nebyli zapomenuti ani dva Brňáci Hugo a Pavel Haasovi a jejich film ‚To nevadí/Život je pes‘ v úpravě Karla Soukupa. Verš ,Život je i bez víry, cestou z díry do díry…‘ odráží beznaděj, která tuto generaci poznamenala. Na závěr zazněla Straussiana dalšího brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda v aranži Trevora Grahla pro BCO a soprán bez textu jako zvrhlá vzpomínka na časy, ve kterých se snažili jejich současníci neztrácet humor, byť hořký.

Byl to stylový večer, jehož dramaturgie se příjemně snoubila s prostředím, evokujícím dobu před sto lety, stejně jako výkony umělců, kteří se v závěru kolorovali růžovými parukami, a to včetně orchestru. Pak už zněla směsice dobových populárních melodií, která vyvrcholila gejzírem konfetů, frkaček, píšťalek a dalších pouťových atrakcí. Nastoupila pohodová atmosféra ve stylovém prostředí, která přehlušila hořký předválečný humor.

Foto: Jan Mikolášek, facebooková stránka Brno Contemporary Orchestra

Facebook X E-mail WhatsApp