V letošním roce bylo podpořeno patnáct českých skladatelů a skladatelek k vytvoření nových nahrávek v rámci projektu Soundczech. Jako jedna z nich jsem měla možnost pracovat se souborem Mucha Trio, který se dlouhodobě zabývá výzkumem interpretace soudobé komorní hudby.

Celý název výzkumu zní Specifika interpretace repertoáru pro komorní ansámbl housle, klarinet a klavír a vzniká v rámci doktorského studia na Hudební a taneční fakultě AMU. Houslistka Ludmila Pavlová k našemu projektu řekla: “Na soudobé době mám nejraději její variabilitu. Poznávání nových vnitřních světů, nových výrazových prostředků a nových fantazií. To s sebou přináší kolikrát úskalí z interpretačního hlediska. Míra volnosti a vlastní fantazie se mísí se zodpovědností provést dílo dle skladatelových představ či je podpořit. Za největší úskalí tedy považuji ´neodlétnout´ příliš daleko od zápisu, přesto se nebát vložit do interpretace svou autenticitu.”

Pokora, která průběžně zněla od všech třech hráček tria, mě zaujala natolik, že jsem se rozhodla ke skladbě přistoupit zcela opačně: inspirovat se jí ke společnému konceptu nového hudebního díla.

Mucha Trio existuje už deset let, ale ještě nikdy spolu hráčky nezkusily “odletět” od notového zápisu do dálek. Uvědomila jsem si proto, že by byla škoda, kdybych tak výborným interpretkám nenechala volnou ruku v průběhu i na konci skladby, celkem ve více než dvou stech vteřinách. K tomuto uvažování mě dovedla zkušenost s filmovou tvorbou. Během natáčení filmového díla jsou totiž nejdříve pravou rukou režiséra kameraman se zvukařem. Bez nich zkrátka nemůže štáb fungovat. Později se ve střižně připojuje střihač, který nabízí svůj pohled na natočený materiál. Často ruku v ruce s dramaturgem dotahují v dialogu s režisérem konkrétní tvar filmu.

V dokumentárním filmu také navíc dochází k nepřetržitým improvizacím, protože se při natáčení věci většinou odehrávají jinak, než jak člověk očekává. Často se situace odvíjejí více překvapivě i nepředvídatelně, takže každý člen štábu musí pohotově reagovat. Jakoby tak všichni neustále přepisovali předem daný scénář, který režisér před natáčením dokumentu vždycky alespoň bodově sepisuje.

Klarinetistka Anna Paulová se na toto téma vyslovila následovně: “Pokud jde o improvizaci, tak jsme s Mucha triem improvizovaly úplně poprvé. Moc se mi líbilo, že jsi nám ve skladbě poskytla volnost. Ráda objevuji nové technické, výrazové a zvukové možnosti klarinetu, kterých má téměř neomezeně.”

I když aleatorická hudba existuje v dějinách už dlouhou dobu, nikdy předtím jsem si na ni netroufla. Věděla jsem sice, že měly hráčky zkušenost s improvizací z jiných souborů, ale improvizovat v soudobé hudbě na několik minimalistických modelů bylo jako položit jim hádanku. Klíč nakonec spočíval ve vzájemném ustoupení si a v navázání jedné na druhou.

Houslistka Ludmila Pavlová to vyjádřila takto: “Za dobu naší desetileté triové spolupráce jsme ani jednou nezkoušely improvizovat, přesto jsme najednou byly schopné vnímat nápady ostatních a navazovat na ně naprosto přirozeně.” A klavíristka Johanna Haniková dodala: “Co mě při naší hře opravdu moc těší? Že dokážeme rozpoznat své ´tvůrčí momenty´, dokážeme se v nich podpořit a cítíme se v tom svobodně.”

Eliška Cílková

…………….

Trio pro klarinet, housle a klavír, které tímto způsobem vzniklo, je umístěno na youtube. Nahrávku bude navíc prezentovat Český rozhlas Vltava v pořadech Futurissimo a Akademie.

Foto: archiv tria, Facebook Ludmily Waldmann Pavlové