„Kompozice je v dnešní době důležitější než samotné hraní.“

„Chceme najít takovou barvu, která bude promlouvat k širokému spektru lidí.“

„Upíráme většinu koncentrace na přípravu druhého alba. Chceme natočit demoverze prvních skladeb.“

Daniel Bulatkin je český pianista s ruskými kořeny, o kterém se hovoří jako o největším hudebním talentu posledních let. Přes svůj relativně nízký věk spolupracoval s řadou význačných hudebníků, mezi nimiž nechybí jména Ulf Wakenius, Gergő Borlai, Justin Faulkner, Gary Husband, Tineke Postma či Martin Valihora. Daniel Bulatkin je také zakladatelem nové nadžánrové hudební formace B/Y Organism, která vydala debutové album The New Beginning.

Zkus popsat své hudební začátky. V jakém věku jsi začal s klavírem?

Na klavír hraju od čtyř let, kdy jsem ještě byl ve školce. Jednou jsem byl na koncertě právě spolužáka z mateřské školy a tak se mi to líbilo, že jsem to chtěl dělat taky. Měl jsem skvělého dětského učitele Ivana Kováče, který v Moskvě vystudoval hudební pedagogiku. Byl skvělý, protože měl neotřelou metodiku. Spíš než klasiku jsme naopak řešili harmonii, rytmus, a to se mi pak podařilo zúročit.

Kdy jsi vlastně poprvé přičichnul k jazzu?

K jazzu jsem poprvé přičichnul jako posluchač na koncertě zpěvačky Jany Koubkové v Domě dětí a mládeže na Praze 2. Už si nepamatuju přesně, kdy to bylo, ale to už jsem byl na základní škole. Postupem času jsem přestal cvičit, jak to tak u dětí bývá, ale ten jazz ve mně zarezonoval. Hledali jsme s rodiči soukromého učitele a našli jsme Vojtěcha Eckerta, který mi dost zásadním způsobem změnil život.

Mohl bys to trochu přiblížit? Jakým způsobem byly hodiny s Vojtěchem Eckertem koncipovány?

Nastoupil jsem k Vojtovi ve svých dvanácti letech a ten mě hned začal zapojovat do improvizace, ale přirozenou cestou, aniž by použil to slovo. Tím pádem jsme obešli ostych, který mají začátečníci, když mají v jazzu začít sami tvořit. S Vojtou jsme po dobu těchto čtyř let měli krásný vztah. Ukázal mi mnohé hudební vzory, které poslouchám dodnes. Vypaloval mi obrovské stohy cédéček, celé diskografie Oscara Petersona, Errolla Garnera, Keitha Jarretta, Billa Evanse. Poslouchal jsem v té době strašně moc hudby. Úplný začátek u Vojty však byla hloubková analýza hudby Jaroslava Ježka, kterou jsme upravovali pro sólový klavír podle vzoru jeho alba Ježek ve foyer z roku 2008.

Kdy jsi začal sám komponovat muziku? Šlo to ruku v ruce s improvizací?

Ruku v ruce to úplně nešlo. Vojta Eckert, ač napsal několik kompozic, sám sebe za skladatele nepovažuje. Kompozici jsme tudíž nevěnovali čas. Stalo se to náhodou, tuším už ke konci mého studia u Vojty. To jsem složil svoji úplně první skladbu, která se jmenuje Lady of the Lake a taky je na našem albu. Vznikla úplně spontánně a měl jsem ji hotovou prakticky ihned. Trochu jsme na ní pracovali s Jiřím Levíčkem, ke kterému jsem tehdy chodil na hodiny.

Přiznám se, že ke kompozici se musím docela nutit, na rozdíl od jiných to pro mě není úplně přirozená věc. Zároveň si ale uvědomuji, že kompozice je v dnešní době prakticky důležitější než samotné hraní. V současném jazzu je mnoho hráčů a obrovská konkurence. Všichni hrají do jisté míry na podobné úrovni. Hlavní cestou, jak vytvořit projekt, který je něčím zajímavý a má životnost, je právě napsat silný a neotřelý repertoár.

Neotřelého repertoáru je na debutové desce s názvem The New Beginning víc než dost. Mohl bys, prosím, nějak objasnit ten zvláštní název kapely B/Y Organism?

Název Organism mě napadl už hodně dávno, když jsem začal koketovat s představou, že založím nějaký projekt, který se bude točit kolem Hammondových varhan. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a ve chvíli, kdy jsme se dali dohromady s kytaristou Kirillem Yakovlevem (on je právě tím Y v B/Y Organism), měl ten projekt konečně možnost vzniknout. Původně jsme se jmenovali Bulatkin/Yakovlev Organism. Pak jsme to zkrátili na B/Y Organism.

A proč je v názvu „nový“ začátek?

Odkazuje zejména na Kirillův předešlý projekt CIRILIC, který fungoval několik let a na který jsme volně navázali. A pro mě to do jisté míry byl také nový začátek – poprvé u mě šlo skutečně o koncepční a ryze autorský projekt s dlouhodobou stabilní sestavou. Ačkoli funguje kratší dobu než mé jiné projekty, album jsme s Organismem dotáhli do konce jako první.

Kromě vás dvou jsou v B/Y Organism dva bubeníci / hráči na perkuse. To je poměrně nestandardní sestava, jak to vzniklo?

Začalo to tím, že jsem na Štědrý den obdržel pozvánku na vystoupení v pražském jazzovém klubu U Malého Glena. A tak jsem sháněl muzikanty, kteří ten den nebudou slavit Vánoce. Dopadlo to tak, že se mnou hráli Kirill Yakovlev, Utsi Zimring a Cyrille Oswald, který se k nám připojil jako host a nějakou dobu s námi nadále vystupoval. Po čase se Utsi vracel zpět do New Yorku, kde v té době žil, a my jsme byli nuceni hledat adekvátní náhradu. Tak jsme si vybrali Petra Nohavicu, se kterým jsem v té době aktivně spolupracoval i v jiných projektech. Později se Utsi vrátil a my si nebyli jisti, co dělat. Oba jsou tak extrémně odlišní hráči, že nás napadlo zkusit ponechat oba dva. Tak jsme rozdělili repertoár podle toho, komu co sedí. Na samotném albu nehrají nikdy oba bubeníci dohromady. Na živých koncertech hráli i spolu a byl to velmi zajímavý zážitek.

To muselo být hodně výživné!

To bylo! Mohli jsme díky tomu vytvořit ještě hutnější rytmický podklad, na kterém je do jisté míry kapela postavená. Zabrali jsme širší spektrum zvuků, ale otázkou je, nakolik to má význam jako stabilní sestava na koncertování, protože to značně komplikuje logistiku. Takže ještě uvidíme, jak to bude do budoucna.

Na vaší desce mě baví zvuková rozmanitost, jejíž barvu ovlivňuje široké spektrum strunných nástrojů a perkusí. Slyším tam hodně i různé folklorní náznaky. Dá se říct, že vaše hudba má mezinárodní charakter?

To se určitě dá říct. Kirill i já vycházíme oba z hodně odlišného hudebního a kulturního pozadí. To desku hodně obohatilo. I oba bubeníci vycházejí ze stylově rozmanitých kořenů. Je tam silný vliv indické hudby a progresivního rocku. Fusion sound, silný vliv blues, moderního jazzu, turecké hudby a hudby blízkého Východu. Ta barevná rozmanitost je základním východiskem naší kapely a myslím, že to u nás uslyšíte do budoucna čím dál tím víc.

Jakou máte pro B/Y Organism vizi?

Smysl kapely a repertoáru je v tom, že se snažíme vytvořit svůj unikátní žánr, který sice má „napůjčováno“ z různých hudebních tradic jako jazz, rock, blues, world music a podobně, ale cílem je z toho vytvořit nějaký vlastní amalgám, který bude fungovat jak pro velmi náročné jazzové posluchače, tak pro normálního člověka, který nutně neposlouchá nějaké instrumentální šílenství.

Myslíš, že to je vůbec možné? Nelze vyhovět všem…

Musím říct, že jsem byl až překvapený tím, kolik lidí mimo jazzový žánr se o té desce vyjádřilo pochvalně. Ačkoli jazz neposlouchají, velmi ji ocenili. Doufám, že do budoucna s novou hudbou nebudeme ztrácet, ale naopak přiživovat tento zájem ze strany širšího publika. Tím nemyslím, že bychom se chtěli podbízet, spíš chceme najít takovou barvu, která bude promlouvat k širokému spektru lidí.

Budete se do té hledané barvy v budoucnu pokoušet implementovat i vokály? Jeden úspěšný zpívaný track na desce už máte, ne? Vokálně-instrumentální jazz oslovuje mnohem víc lidí mimo žánr…

To je velmi dobrá otázka! Nápad na vokální track vznikl zčistajasna na jedné ze zkoušek a pak se po dobu několika měsíců kooperačně formoval. Zaujal nás „mainstreamový“ styl práce a produkce. Zpívají tam Allison Wheeler & Jonathan Ramirez. Ještě uvidíme. Určitě se nestane, že by se vokál stal většinovou složkou repertoáru. Do živých vystoupení jsme v současné době začlenili takzvaný konnakol, tedy indický rytmický zpěv. Kirill se do něj úplně zažral a studuje to do hloubky. To byla jedna z věcí, po kterých lidé úplně šíleli na koncertech. Nad sólovým vokálem ale budeme nadále přemýšlet.

Na vaší desce mě upoutala grafická podoba. Malované vážky a další hmyz. Má to své syrové kouzlo.

Grafická část pro nás byla velmi důležitá. Největší kus práce udělal náš rodinný kamarád Alexander Yanuta, to je poměrně známý impresionistický malíř pobývající na Krymu. Toho jsem kontaktoval už dlouho před natáčením desky. Pak jsme se nějak bavili s Kirillem, který mi ukázal svou sbírku exotického hmyzu, a byla tam jedna velká vážka. Řekli jsme si, že tohle musí být ten cover. Poslali jsme ten návrh Alexanderovi a on, jako by byl členem projektu, připravil nádherné olejomalby i malby tuší, ze kterých postupně vycizeloval finální design. Allison Wheeler je zároveň i grafická designérka. Přetransformovala Alexanderovy malby do finální podoby, kterou můžete vidět na albu. Mimo alba máme ještě takovou litografii (pohlednici), která jde k cédéčkům. Má alternativní design, ale jde to hezky dohromady. Jsme s tím nadmíru spokojeni a byli bychom rádi, kdybychom si i do budoucna tento grafický styl nějak udrželi.

Trochu zbytečná otázka v dnešní době, ale přesto: Co vás čeká, pokud vůbec něco bude možné?

Letos v létě bychom si mohli vynahradit, co bylo zrušeno. Pokud bude samozřejmě pauza od opatření. Uvidíme. Máme mimo jiné vystupovat na Czech Jazz Showcase v Brně. Taky začínáme pomalu pracovat na tom, abychom naši hudbu dostali za hranice. Jinak upíráme většinu koncentrace na přípravu druhého alba. Chceme natočit demoverze prvních skladeb a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Foto: Fb a archiv Daniela Bulatkina