„Coinova ornamentika by si zasloužila samostatnou reflexi, neboť byla koncipována přirozeně, vkusně a poučeně s ohledem na stylové a muzikální provedení.“

„Osobnostní charisma tentokrát nebylo tím, čím by interpret vynikal.“

„Během hry Coin nehýřil emocemi, připomínal spíš vědce, který si ověřuje vlastní zkoumání a dochází k závěrům, které zůstávají ukryty v jeho mysli.“

Svatováclavský hudební festival pomalu spěje k závěru. Jeden z posledních koncertů dvacátého ročníku se konal v kostele sv. Jana Nepomuckého ostravského městského obvodu Stará Bělá. Ústřední postavou byl francouzský violoncellista Christophe Coin, jehož doprovodil festivalový barokní orchestr Ad Hoc. Legenda barokního violoncella se představila v programu Musica Napoletana z děl neapolských skladatelů.

Christophe Coin se může pochlubit úctyhodnou kariérou. Na své cestě za hudebním vzděláním potkal skutečné velikány, ať to byl v Paříži André Navarra nebo později Nikolas Harnoncourt a Jordi Savall, s nímž Coin několik let působil jako člen hvězdného souboru Hespérion XX. Dvě dekády byl uměleckým vedoucím Ensemble Baroque de Limoges a působil též jako člen kvarteta Quatuor Mosaiques, které získalo značné uznání hudebních odborníků. Christophe Coin vyučuje na Schola Cantorum v Basileji a na Pařížské konzervatoři. Natočil přes padesát alb a působí také jako dirigent.

U podobných legendárních umělců je vždy zajímavé zjištění, s jakou osobností se posluchač setká. O povahových vlastnostech, typických příznacích projevu a dalších průvodních znacích obvykle biografické údaje nejsou. Přitom právě tyto atributy jsou rozhodující pro osobní charisma a celkový dojem z vystoupení interpreta. Christophe Coin se nejdříve představil v Koncertu F dur pro violoncello a orchestr, který napsal Nicola Fiorenza. Jeho vystoupení bylo zpočátku rezervované a docela odměřené. Bez jediného úsměvu vyslaného do publika či svým spoluhráčům. Po interpretační stránce Coin upoutal zvukem svého vzácného nástroje, který postavil kolem roku 1720 Alessandro Gagliano. Jeho hudební barva byla spíše sušší a méně objemná, nesla však patinu ušlechtilé starobylosti.

Coin s ansámblem Ad Hoc vedeným brilantní houslistkou Helenou Kornfeld Zemanovou pokračoval Koncertem g moll pro smyčce č. 2. Napsal jej Francesco Durante, originální figura pozdně barokní éry, od nějž později zazněl nesmírně zajímavý Koncert pro smyčce č. 8 s podtitulem „Šílenství“. Jeho první věta je koncipována jako originální pokus o vystižení stavů zmatení mysli a narušené psychiky. Disonantní arpeggia, ostré zvraty a podivně koncipovaná glissanda svědčí o mimořádné odvaze Duranteho nebo přinejmenším o jeho smyslu pro humor.

Christophe Coin se sólově představil i v dalších kompozicích. Zřejmě nejspolehlivější výkon podal v Koncertu f moll pro violoncello a orchestr, který vytvořil Leonardo Leo. Poslední věta oplývá náročnými akordickými figuracemi a běhy, ovšem legendární violoncellista si udržel nad technickou stránkou solidní nadhled. Coinova ornamentika by si zasloužila samostatnou reflexi, neboť byla koncipována přirozeně, vkusně a poučeně s ohledem na stylové a muzikální provedení. Podobně ušlechtilé rysy provázely jeho kantabilní fráze. Bohužel se francouzské legendě takto bravurně vždy nedařilo; občas jeho nástroj vyloudil nelibozvučný tón. Závěr patřil optimistickému Koncertu G dur pro violoncello a orchestr Nicoly Porpory, jímž se důsledně koncipovaný program důstojně uzavřel.

V první řadě je třeba vyzdvihnout dramaturgii koncertu. Ačkoli se jednalo o méně běžné kompozice, způsob interpretace a hudební kvalita vybraných děl byla nesporná. Orchestr Ad Hoc podal báječný a souměrný výkon, který svědčil o precizní přípravě a upřímné snaze zanechat co nejlepší dojem. Bohužel nejlepší dojem jsem si neodnesl z vystoupení legendárního francouzského violoncellisty, který alespoň na mě působil nepřístupně a upjatě. Během hry Coin nehýřil emocemi, připomínal spíš vědce, který si ověřuje vlastní zkoumání a dochází k závěrům, které zůstávají ukryty v jeho mysli. Že se francouzský interpret během koncertu pousmál až v závěru, bylo spíše smutné. Síla hudby a kvalitní provedení i tak zapůsobily a lidé si vestoje vytleskali ještě další vkusný přídavek.

Trochu mě překvapilo, že Christophe Coin během koncertu neřekl jediné slovo, ba ani nezmínil název přídavku. Nepostaral se o kontakt s posluchačem. Elektrizující napětí, které u špičkových koncertů bývá, je samozřejmě dílem nejen hudby samotné, ale také komunikace a interakce s publikem. Tyto věci jsem postrádal. To, že si francouzský violoncellista svůj koncert alespoň od pohledu příliš nevychutnal, je mi líto. Daleko víc mě ale zklamala jiná příhoda. Při děkovačce Coin obešel jednotlivé muzikanty: některým podal ruku, jiné poplácal po zádech. Jednu houslistku však úplně ignoroval a na její tváři bylo zřejmé, jak jí to zamrzelo. Takového jednání by se legendární osobnost měla vystříhat.

Každý koncert má více rovin. Legenda barokního violoncella představila vkusný a s drobnými výhradami i solidně odehraný program, kterému lze občasné nedobře zahrané tóny samozřejmě velkoryse odpustit. Jsme jenom lidé a chybuje prostě každý. Osobnostní charisma tentokrát nebylo tím, čím by interpret vynikal. Abychom nekončili příliš beznadějně, pozorní diváci se přece jen občas mohli pousmát: v samotném úvodu koncertu si Coin nachystal na notový pult noty obráceně a této skutečnosti si všimnul až po chvíli. Posléze se mu zase nepodařilo otevřít brýle. Možná, že mu tato drobná nepohoda nepřidala na optimismu a napětí z něj opadlo až po skončení interpretačně náročného programu. Možná to tak bylo. Mohl však udělat pro to, aby se člověk na jeho koncertě cítil dobře a uvolněně, mnohem víc. O gentlemanském chování ani nemluvě.

********

Foto: Svatováclavský hudební festival