„Tento skladatel si nevybral téma anglického renesančního skladatele náhodou – hudba Tudorovců byla totiž v hledáčku jeho pozornosti.“

„V případě Ernsta von Dohnányiho je paradoxní, že ač se jedná o významného maďarského skladatele, klavírního virtuosa, dirigenta a organizátora hudebního života, je takřka neznámý.“

„Po pauze filharmonikové přednesli Symfonii č. 4 d moll Antonína Dvořáka, další málo známé dílo.“

Filharmonie Hradec Králové připravila v rámci své červené abonentní řady koncert s díly, které se často nehrají. O to záslužnější bylo jejich zařazení. Ústřední skladbou večera bylo Stabat mater nedoceněného Ernsta von Dohnányiho, v němž se představil kromě tří sólistek i zdejší ženský pěvecký sbor Jitro. Repertoár večera se nesl, jak by jinak, v duchu nadcházejících Velikonoc a držel tak určitou linku. Koncert řídil současný šéfdirigent tělesa Kaspar Zehnder. Auditorium sálu rozhodně nebylo prázdné a bylo vidět, že se nastudovaný program posluchačům líbil.

Úvod večera náležel Fantazii na téma Thomase Tallise Ralpha Vaughana Williamse pro dva smyčcové orchestry. Tento skladatel si nevybral téma anglického renesančního skladatele náhodou – hudba Tudorovců byla totiž v hledáčku jeho pozornosti, stejně jako anglická folklorní hudba, ze které čerpal inspiraci. Hudební věda ho řadí dokonce k zakladatelům takzvané anglické národní školy 19. století. Šéfdirigent Kaspar Zehnder zajímavě vyřešil umístění druhého, menšího orchestru na balkonech sálu, čímž ho v jeho vstupech jasně od toho hlavního odlišil. I přes určitou vzdálenost se oba dobře pojily v jeden kompaktní celek. Jedná se o hudbu vysloveně meditativní, klidnou, plynoucí v jednom tahu. Skladatel občas využil i sólisty jednotlivých sekcí, takže skupiny byly vlastně tři – jedna se vlévala do druhé. Williamsova fantazie představovala v podstatě pomyslné preludium k následující skladbě.

V případě Ernsta von Dohnányiho je paradoxní, že ač se jedná o významného maďarského skladatele, klavírního virtuosa, dirigenta a organizátora hudebního života, je takřka neznámý. Daleko slavnějším se stal jeho současník Béla Bartók, kterého Dohnányi navedl na hudební dráhu. K dalším slavným Maďarům náleží Zoltán Kodály, Ferenc Erkel s operou Bánk bán či Franz Liszt. Stabat mater, středověká sekvence ze 13. století, pravděpodobně od františkána Jacopone da Todiho, patří k často zhudebňovaným velikonočním textům. Slavné je to Dvořákovo, Pergolesiho či Rossiniho. Dohnányi ho zkomponoval pro šestihlasý chlapecký nebo ženský sbor, tři sólistky a symfonický orchestr v duchu tonálnosti a harmonie pozdního romantismu jako jednovětou, přibližně patnáctiminutovou kompozici. Náležel zkrátka k té konzervativnější větvi autorů, která navazovala na odkaz 19. století. Paralelně tehdy v Evropě i USA zněla dodekafonie, serialismus, punktuální hudba, minimalismus, aleatorika, konkrétní hudba a jiné avantgardní směry, které tradici v zásadě negovaly.

Královéhradecký ženský sbor Jitro pod vedením Jiřího Skopala byl rozdělen do dvou sekcí přímo za orchestrem, sólistky stály na jedné straně před ním, jak se to někdy dělává. S intonačně náročným partem obsahujícím bohatou harmonii i kontrapunkt si poradili se ctí.Textu bylo dobře rozumět a orchestr sbor zvukově nepřekrýval. Tři sólistky: Lucie Silkenová – soprán, Sylva Čmugrová a Petra Vondrová – mezzosoprán tvořily špičku vokálního zvuku a na sbor pěkně navazovaly, i když to stěžejní umístil skladatel do sboru. Zkušeného posluchače mohla zaujmout i občasná vícevrstevnatost vokálně instrumentální kompozice, kdy zněla i dvě textová pásma současně. Autor si dal záležet i na instrumentaci, kdy se mu podařilo pomocí různých nástrojových kombinací vytvořit pěkné instrumentální barvy.

Po pauze filharmonikové přednesli Symfonii č. 4 d moll Antonína Dvořáka, další málo známé dílo. Teoretici ji řadí k raným Dvořákovým symfoniím, ačkoli z ní už čiší jeho duch. Pozoruhodné je na ní to, že ji autor zkomponoval v podstatě dvakrát – revize uskutečněná po třinácti letech znamenala zásadní přepracování celého obsahu díla. První verzi napsal ve třiatřiceti letech, druhou v šestačtyřiceti. Scherzo z první verze řídil dokonce Bedřich Smetana. Další pozoruhodnost tkví v tom, že se jedná o jednu ze symfonií – další je Třetí –, v níž Dvořák užil harfu. Přezdívá se jí „Malá d moll“, svůj protějšek má v Sedmé symfonii téže tóniny. Její charakter je dramatický. Kaspar Zehnder si vyhrál s dynamikou, vyvážením sól a doprovodu, přičemž ve všech větách zajímavě pracoval s agogikou. Na začátku druhé věty Andante sostenuto e molto cantabile zaujalo dobré ladění dechové harmonie. Snad nejnápaditěji napsal Dvořák Scherzo – tolik témat a tempových změn neobsahovala žádná jiná věta. Byl z ní slyšet i vrkot jeho oblíbených holubů a nervní synkopické „zakopávání“ připomínající jízdu vlaku. Zehnder patří k těm nejlepším zde působícím dirigentům, který úroveň královéhradecké filharmonie zřetelně pozvedl. Všichni se můžeme jistě těšit na další umělecký růst a dramaturgicky pozoruhodné programy.

Foto: Filharmonie Hradec Králové